Štěpán Bruner: Na konci světa

Štěpán Bruner: Na konci světa
15. července 2016 • 06:17
Na 78. rovnoběžce vstupuji do supermarketu, jediného v okruhu více než tisíce kilometrů. Celkem oprávněně očekávám, že si odsud odnesu pár konzerv, trvanlivý salám a možná nějaké sušenky. Tedy potraviny, které bez následků přežijí čtrnáctidenní plavbu lodí.

Více jsem se snad plést nemohl. Svalbardbutikken v Longyearbyenu na Špicberkách je navzdory své odlehlosti zásoben na vysoké úrovni. Zelenina, pro kterou v Praze musíte ke specializovaným prodejcům? V arktickém městečku s dvěma tisíci obyvatel to není žádný problém.

Máte chuť na osso buco? V české metropoli jsem kvůli plátkům telecí kližky přeseknutým přes morkovou kost bez úspěchu obešel nespočet řeznictví, abych je nakonec sehnal u vyhlášeného venkovského řezníka. V Longyearbyenu stačí zalovit v mrazáku.

Přestože já ani moji přátelé nejsme znalci a ze spodních regálů pro ta levnější vína jsme vybírali za pomoci dětského rozpočítadla a ještě o něco sofistikovanější metody poměřování velikosti prohlubně na dně lahve, během dvoutýdenního pobytu jsme nenatrefili na žádný patok.

Čerstvé potraviny na ostrovy několikrát týdně dopravuje letadlo, tradiční výběr mezi žlutým a plesnivým pomerančem se tudíž nekoná. Celé to přitom není vykoupeno nijak hrozivou cenou – tedy alespoň na norské poměry. Návrat do české reality byl mimořádně krutý. Kdeže je ten konec světa? Tam, nebo tady?

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!