Komentář Davida Marka: Nerůst, dluhy a nemocné banky | E15.cz

Komentář Davida Marka: Nerůst, dluhy a nemocné banky

David Marek

Ani brexit, ani Trump. Tím, o co se nyní v Evropě hraje, je Itálie. Třetí největší ekonomiku eurozóny trápí chronické potíže, které by mohly ohrozit draze nabytou a stále křehkou stabilitu v eurozóně po poslední dluhové krizi.

Reformy jsou vždy těžké, v politicky nestabilních zemích dvojnásob. A to je také důvod zvýšení nervozity po prohraném referendu a demisi premiéra Renziho. Italská ekonomika se ocitla v zajetí tří klíčových problémů: stagnace ekonomiky, vysokého dluhu a špatné kondice bankovního sektoru. Rozetnout tento gordický uzel, kde se všechny problémy navzájem prolínají, nebude jednoduché.

Komentář Jana Bureše: Kdo se bojí italského referenda?

Itálie je nehezkou ukázkou pro zastánce „nerůstu“. Italský hrubý domácí produkt je dnes zhruba na stejné úrovni jako v roce 2000, zatímco Německo i Francie za stejnou dobu vyrostly o 18 procent, Česko o 48 procent. V HDP na obyvatele po přepočtu paritou kupní síly se Itálie propadla ze 117 procent průměru EU na současných 95. A pokud se něco nezmění, lépe nebude. Odhady dlouhodobého tempa růstu italské ekonomiky se pohybují kolem nuly.

Jednou z příčin je eroze konkurenceschopnosti. Náklady na práci dlouhodobě rostou rychleji než produktivita práce, jednotkové mzdové náklady stoupají, reálný kurz posiluje. Na vnější nerovnováze se to neprojevilo, ale jen proto, že domácí poptávka uvadá podobným tempem, jakým Itálie přichází o svou konkurenceschopnost a pozici v globální ekonomice. Do doby, než Itálie přešla na euro, mohla problém řešit devalvací liry. Jenže výsledkem spoléhání na devalvace byl posun k ekonomice produkující nízkou přidanou hodnotu (nepřipomíná vám to něco?).

Komentář Michaela Romancova: Putin hledá přátele. Opravdu?

Problém číslo dvě jsou veřejné finance. Nejde ani tak o jejich současný stav jako o dědictví rozhazovačné fiskální politiky osmdesátých a začátku devadesátých let minulého století. Tehdy dosahovaly rozpočtové schodky v relaci k HDP dvouciferných hodnot. Nyní sice italská vláda dokáže hospodařit s primárním rozpočtovým přebytkem, ale vysoký dluh z minulosti (132 procent HDP) svazuje fiskální politice ruce a neumožňuje zmírňovat cyklické výkyvy a podpořit strukturální změny v ekonomice.

Výsledek italského referenda prohlubuje krizi tamního bankovnictví

A do třetice všeho špatného: banky. Příliš vysoké riziko v kombinaci s pomalým růstem ekonomiky vedlo k tomu, že se v italských bankách nahromadilo příliš mnoho špatných úvěrů. Pokrytí ztrát zatížilo kapitál bank a k bezpečně vysoké hladině kapitálové vybavenosti dnes italským bankám chybí 30 až 40 miliard eur. Od vlády příliš pomoci čekat nemohou. I kdyby pomoci chtěla, dostala by se do křížku s Bruselem. A tak se problém řeší tím, že italské banky rozprodávají svá aktiva po světě a silnější se snaží zachránit slabší.

Bez externího kapitálu to ovšem zřejmě nepůjde. Jenže namlouvat zahraniční investory pro nejvíce ohroženou banku Monte dei Paschi di Siena, když zrovna padá vláda, to opravdu není zrovna jednoduché.

Autor je hlavním ekonomem Deloitte

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!