Komentář Lenky Klicperové: Bojíme se. Erdogan toho využívá | E15.cz

Komentář Lenky Klicperové: Bojíme se. Erdogan toho využívá

Lenka Klicperová

Dvacátého ledna zahájila turecká armáda útok na severosyrský Afrín. Oficiálním cílem operace Olivová ratolest je zničení kurdských Lidových obranných jednotek (YPG) a Ženských obranných jednotek (YPJ). Ty jsou napojeny na Kurdskou stranu pracujících (PKK), již Turecko považuje za teroristickou. PKK je skutečně odpovědná za mnoho teroristických útoků v Turecku, ale YPG a YPJ nikoli.

Podle OSN v Afrínu zemřelo 320 civilistů, z toho 48 dětí, 170 tisíc lidí je na útěku. Jejich situace je podle zpráv z místa od české dokumentaristky Jany Andert strašná. Turecko využívá celou operaci k vlastní propagandě. Mluví o „osvobození“ Afrínu. Kdo kdy navštívil kurdské oblasti na severu Sýrie, musí se jen trpce usmát. YPG a YPJ mají obrovskou podporu tamních obyvatel, protože vytlačily z kurdských území Islámský stát. Nejsou to andělé, ale v kontextu syrské války, kde není nic černobílé, patří k těm demokratičtějším silám, jakkoli jejich levicová ideologie může skýtat do budoucna nebezpečí.

Turecký prezident Erdogan celou akci prodává jako boj proti teroristům z IS a PKK. Co na tom, že IS byl naposledy v Afrínu spatřen přede dvěma lety, než jej právě kurdské jednotky vytlačily. Od té doby byl Afrín jednou z nejbezpečnějších lokalit ve válkou sužované Sýrii. To se Erdoganovi podařilo během dvou měsíců dramaticky změnit.

Turecko, členská země NATO, je obyčejný agresor. Erdogana vede jen touha ovládnout severosyrské kurdské oblasti. A nejen je. Po nich má přijít na řadu další Kurdy ovládané město Manbič. A pak zbytek kurdské oblasti Rožava. Podle některých náznaků v projevech má Erdogan zálusk i na Aleppo a severní Irák. Bůh ví, kam až jeho plány sahají. Afrín je jen začátek. Poprvé od roku 1922, kdy byla po řecko-turecké válce uzavřena Lausannská smlouva, Turecko rozšiřuje území pod svou správou. Násilím. Nechystá se jej předat Asadovi.

Komentář Roberta Maleckého: Vrtěti novičokem

V Turecku je vítězství druhé největší armády NATO nad Kurdy s kalašnikovy oslavováno heroickými slovy. Roste nacionalismus. O demokracii se v případě Turecka dávno nedá mluvit, zmizela definitivně s pokusem o puč v červenci 2016. „Proč nám nikdo nepomohl? Proč všichni mlčí?“ ptali se Kurdové v Afrínu Jany Andert. EU alespoň vyjádřila znepokojení. NATO jen prohlásilo, že Turci mají právo na svou obranu. Co na tom, že je nikdo nenapadl. Kde je Rada bezpečnosti OSN? Kde je společná akce EU? Kde jsou opatření NATO jako v případě anexe Krymu? Najednou nejsou.

Díváme se na bezpráví a násilí páchané členskou zemí NATO. Zemí, která stále vede rozhovory o přistoupení k EU. Turecko nikdo nechce ani napomenout, protože je naší hrází proti migraci. Bojíme se, jsme lehce vydíratelní. Raději se díváme jinam. Obětovali jsme kurdský Afrín a zřejmě čekáme, že tím bude vše vyřešeno. Jenže Afrín je jen začátek. Jsou to takové blízkovýchodní Sudety. Co přišlo po nich, dobře víme.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Lidé a země


Další komentáře čtěte zde.

Komentář Bohumila Doležala: Sobotkův pohřeb zaživa
Komentář Petra Koubského: Jsme tvárná hlína v cizích rukou

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!