Komentář Lukáše Kovandy: Dožije se EU sedmdesátky? | E15.cz

Komentář Lukáše Kovandy: Dožije se EU sedmdesátky?

Lukáš Kovanda

Příští čtvrtstoletí bude diktováno reálpolitikou. Musí to pochopit i Evropská unie.

Evropská unie o víkendu oslavila šedesátku. Byly to hořkotrpké narozeniny. Unie připomíná manželku, která se jako úplně poslední dozvídá, že její muž má milenku. Římské dostaveníčko lídrů EU strašidelně napovědělo, že se teprve ještě mají dozvědět to, co celý svět už ví.

Zatím si totiž ve své většině stále nechtějí připustit, že světový pořádek, který se ustavil počátkem 90. let, bere definitivně za své. Přičemž tím, co místo něj přichází, je Evropa ohrožena ze všech částí světa nejvíce. Přesto – nebo právě proto? – zůstává, snad společně s Kanadou, poslední oázou liberální iluze. 

Svět v dalším minimálně čtvrtstoletí „nebude jeden globálně uspořádaný, řízený mezinárodními institucemi, společnými pravidly a mnohostrannými dohodami, elitami nadnárodní politiky a byznysu“, jak si všímá polský filozof Marek Aleksander Cichocki.

Tusk: Zajistit státům nezávislost a občanům svobodu dokáže pouze jednotná Evropa

To byl svět, ve kterém se EU vůbec mohla zrodit svou přeměnou z Evropského společenství počátkem 90. let. To byl svět, jemuž měl dominovat Západ. Jenže to je pryč. „Svět musí získat svoji rovnováhu na základě vytvoření regionálních struktur opírajících se o vlastní zájmy nebo principy,“ pokračuje Cichocki.

Je tu éra multipolárního světa. Západ chřadne jak ekonomicky, tak demograficky. Už se netěší takovému respektu (respektu vítěze studené války) jako v 90. letech a svým způsobem vlastně až do příchodu finanční krize v roce 2007. Ne náhodou se na scéně znovu objevuje Henry Kissinger, z nějž ostatně Cichocki čerpá.

720p 480p 360p 240p
Očima Lukáše Kovandy

Kissinger, někdejší ministr zahraničních věcí USA, mistr reálpolitiky bipolárního světa studenoválečnické éry, vidí za rozvratem Sýrie nebo konfliktem s Ruskem obamovskou liberální iluzi. Tedy víru v to, že samotná pravidla, dohody nebo organizace bez reálné síly a angažovanosti umožní vyhnout se konfliktům.

Přeměna Evropské unie v pouhou zónu volného obchodu? Jde o jeden z pěti možných scénářů

Místo liberální iluze musí přijít realismus. Pochopil to Trump, pochopil to Putin, Si, Erdogan a částečně i Mayová. Jen Brusel stále ne. Jenže kdo se dnes za Brusel skutečně angažuje? Dobře placení úředníci ze všech koutů EU a ještě lépe placení lobbisté nadnárodních korporací? Peníze nejsou tím správným tmelem ani motivátorem, jenž podnítí nutnou dávku angažovanosti.

EU musí projít dějinnou transformací. Musí přestat být jako ta manželka, co sama sebe chlácholí tím, že když k ní muž jednou za čas přijde na večeři, je to pořád ještě dobré. Musí odhodit liberální iluzi a přijmout realismus. Musí angažovat občany členských zemí, semknout je. Vštípit jim pocit ohrožení, které existuje – ať už jde o živelnou imigraci či realistické lídry Putinova nebo Erdoganova střihu.

EU musí jako poslední z klíčových světových celků – ale lépe pozdě než nikdy – začít hrát jejich hru. Musí důsledně chránit své hranice, musí razantně zvýšit výdaje na obranu, musí skoncovat s těmi, kteří ji sebemrskačsky nebo v roli páté kolony rozkládají zevnitř. Musí tedy předně vyměnit stávající generaci politiků.

Turecko možná uspořádá referendum o členství v Evropské unii

Čas běží, je toho všeho vůbec možné docílit? Musí být, má-li se EU dožít sedmdesátky. Příští čtvrtstoletí bude diktováno reálpolitikou silového vyvažování zájmů jednotlivých klíčových světových celků. Uspějí angažování, vitální a jednotní, kořistí se stanou ti vnitřně rozklížení, z pohodlnosti nebo naivismu setrvávající v sebezničující iluzi.

Autor je hlavním ekonomem společnosti Cyrrus.
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!