Komentář Michaela Romancova: Cesta od okraje propasti | E15.cz

Komentář Michaela Romancova: Cesta od okraje propasti

Komentář Michaela Romancova: Cesta od okraje propasti
Vladimir Putin
• 
ZDROJ: Reuters

Michael Romancov

Od ruského útoku na Ukrajinu dominuje vztahům mezi Ruskem a NATO nedůvěra, která byla ještě umocněna okolnostmi Trumpova vítězství. Kvůli tomu je opět hlavním tématem globální bezpečnosti soupeření jaderných supervelmocí. Na rozdíl od období studené války je však zjevné, že potenciál výrazně změnit globální úroveň bezpečnosti mají i jiné regiony. Nelze se proto divit, že mnichovské bezpečnostní konferenci dominovalo motto „Na okraj propasti a zase zpět?“

NATO i EU konečně jasně uznávají, že se bezpečnostní situace ve světě i v Evropě dramaticky změnila. K horšímu. Začínají se proto tomuto nechtěnému stavu přizpůsobovat. Za základ lze vzít slova šéfa NATO Stoltenberga, který prohlásil: „Cílem NATO je svět bez jaderných zbraní, ale dokud budou existovat, bude NATO jadernou aliancí. Svět, ve kterém by jaderné zbraně měly Rusko, Čína nebo KLDR, ale NATO ne, by nebyl bezpečný.“ Obamova představa, že svět bez jaderných zbraní je bezprostředně dosažitelný, vzala definitivně za své. Tím jsme zpátky u „staré dobré“ velmocenské konfrontace. Ta se ale odehrává na novém hřišti.

Pro Evropu budou nadále stěžejní hrozby přicházet z Ruska, Blízkého východu a severní Afriky. Ve všech třech oblastech se v posledních dekádách EU snažila zlepšit socioekonomickou situaci, neboť jsme se domnívali, že podpoříme-li blahobyt u našich sousedů, bude i nám lépe. Tento předpoklad ztroskotal na překážkách, o nichž se vědělo, ale scházela vůle brát je vážně. V severní Africe a na Blízkém východě staré autoritářské režimy zcela vyčerpaly politickou legitimitu, kterou získaly v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. V zájmu udržení moci pak použily sílu proti vlastním lidem. Ruský režim zrozený v roce 2000 svou politickou legitimitu použitím síly proti sousednímu státu radikálně navýšil. Zatímco Evropané se právem ptají, nakolik může síla zajistit mír a přinést prosperitu, Moskva si začala stěžovat, že ji nemáme rádi.

Komentář: Když je holka „nasvalená“

Spojené státy chtějí stejně jako ostatní mocnosti sílu použít. Současně se zdá, že EU v čele s Německem chce sílu kombinovat s poskytováním rozvojové pomoci. Nelze pochybovat, že Američané svou sílu použijí, kdykoli to budou považovat za vhodné, ale lekce z Iráku i Afghánistánu ukazují, že schopnost vyhrát válku se nekryje se schopností zabezpečit mír a nastartovat hospodářský rozvoj. Právě tyto otázky se ocitly v centru debaty, zda má význam do výdajů na obranu zahrnovat i výdaje na hospodářskou pomoc.

Nechme se překvapit, jak se bude debata vyvíjet dále. Ale reakce ministryně Šlechtové, která měla tento záměr podpořit, ukazuje, že deklarovaná schopnost naší vlády v demisi být viditelným aktérem je dosti mizerná. Na obranu místo dvou procent HDP vydáváme jedno, tak nám ani spojencům případné započtení výdajů na hospodářskou pomoc ve výši 0,1 procenta opravdu příliš nepomůže.

Autor je politický geograf

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!