Komentář Michaela Romancova: Proč se nebát Katalánska | E15.cz

Komentář Michaela Romancova: Proč se nebát Katalánska

Michael Romancov

Pro pochopení dramatických událostí v Katalánsku je zapotřebí provést drobný historický exkurz. Ten může ukázat, že nejde o nic zcela výjimečného.

Hledání nejvhodnějšího modelu politické, sociální a ekonomické organizace prostoru je jednou z nejdůležitějších hybných sil evropských dějin. Takzvaný vestfálský mír vnesl do dnešního evropského prostoru ideu politicko-prostorové organizace založené na existenci suverénních, nestejně rozlehlých, ale sobě rovných států.

Jejich legitimní vlastník má neomezené právo rozhodovat o podobě domácích i zahraničních vztahů. Francouzská revoluce ovšem vystavila model absolutistického státu pod dynastickou kontrolou intenzivnímu tlaku. Liberální hnutí začalo akcentovat požadavky kulturní, a zejména pak jazykové. Právo na vlastní existenci a rozvoj tak dostalo nový, silný impulz.

Karolína Bukovská: Rusko není jen Putin a Krym

Kulturně-jazyková spřízněnost, historie a pokrevní pouta se postupně staly nejdůležitějším společným jmenovatelem. Ten měl odůvodnit a ospravedlnit zánik starých a vznik nových státních a územních struktur. Nejúspěšnějšími příklady tohoto hnutí jsou sjednocení Německa a Itálie, kvůli nimž politická mapa Evropy ztratila po staletí existující, ale ve světle nových idejí náhle nefunkční kontury. Nově vzniklé státy se okamžitě připojily po bok těch starších.

Měly snahu prosadit „spravedlivé a přirozené“ hranice a vytvořit maximálně efektivní model státní správy, který by jim propůjčil konkurenceschopnost a nezničitelnost.

Autoritářské a totalitní režimy, které se v Evropě objevily po první světové válce, dovedly ideu efektivního fungování státu do krajní podoby. Ta v případě nacistického Německa a SSSR nabyla násilných a zcela zvrácených rysů. V té části Evropy, v níž po druhé světové válce připadal v úvahu demokratický vývoj, se postupně začaly hledat odpovědi na otázku, jak uvést co nejlépe do souladu vztah mezi politickým centrem a periferiemi, které ho obklopovaly.

Postupně se ukázalo, že jestliže dříve představovala největší problém fyzická vzdálenost, tak v moderních podmínkách se jedná zejména o kulturní odlišnost a fiskální závislost.

Komentář Martina Čabana: Rozpočet a ztracený kompas

Od sedmdesátých do devadesátých let 20. století proběhly ve Španělsku, Itálii i v Británii politické změny, které z unitárních států vytvořily „regionální státy“. Kulturně či historicky definované správní jednotky získaly různé kompetence. Cílem bylo napomoci zvýšit jak efektivitu výkonu politické moci, tak i legitimitu politického uspořádání. Z úplně stejných důvodů došlo teprve nedávno, v roce 1993, k federalizaci Belgie.

V jednom každém z uvedených příkladů platí, že periferie reagovaly na představy a aktivity centra jak pozitivně, tak i negativně. Dnes ještě nevíme, kam a proč se nakonec vydá ostrá debata i politická praxe v Katalánsku. Ale sám fakt, že se „něco“ děje, nás nemusí znepokojovat. Jde o zcela přirozenou součást evropského vývoje.

Autor je politický geograf

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!