Komentář Michaela Romancova: Střet místo spolupráce. Evropa se učí | E15.cz

Komentář Michaela Romancova: Střet místo spolupráce. Evropa se učí

30. května 2017 • 11:46

První zahraniční cesta prezidenta Trumpa vedla na Blízký východ a do Evropy. A jestliže před jeho příletem všude panovala nervozita, po odletu nedošlo na úlevu. Převládly rozpaky.

Trump je šéfem Bílého domu, ale významní členové jeho administrativy jako viceprezident nebo ministři zahraničí a obrany nehovoří o důležitých mezinárodně-politických a bezpečnostních tématech stejně jako prezident. Trump působí zmatek, ale proč tomu tak je? Je to taktika, nebo se jedná o vnější projev vlastního zmatení?

Nebo ho prostě témata, která jsou důležitá pro americké partnery, nezajímají? Těžko činit závěry z jedné, nota bene první návštěvy, ale svět, Evropu nevyjímaje, by se měl začít vážně zaobírat možností, že jedinou podstatnou jistotou nejbližších čtyř (nebo osmi) let bude nejistota.

Něco podobného o víkendu v Mnichově naznačila Angela Merkelová, když prohlásila: „Během posledních dvou dní jsem se přesvědčila, že časy, kdy jsme se mohli naprosto spolehnout na ostatní, jsou pryč… My, Evropané, musíme vzít osud do svých vlastních rukou.“ Kancléřka srozumitelně dala najevo, že pokud možnost volby mají USA a Británie, měla by ji mít i EU. Taková reakce by nás neměla překvapit, protože se jedná o vyjádření veskrze logické a žádoucí.

Evropa se musí semknout a spoléhat více na sebe, míní německá média

Z historického hlediska platí, že svět nikdy neoplýval stabilitou, ba naopak. Historie Evropy od konce druhé světové války v tomto ohledu představuje výjimku, která se nejspíš chýlí ke konci. Bez ohledu na to, jak moc se nám to případně nebude líbit, svět na počátku 21. století získává stále zřetelněji „staré, dobré“ anarchické rysy, ve kterých mají nejlepší šanci na úspěch (případně přežití) ti, kteří se nebojí „vzít osud do svých rukou“. Něco takového však nestačí pouze deklarovat. Bude zapotřebí jednat.

Systém mezinárodních vztahů bude nejbezpečnější tehdy, bude-li místo na deklaracích dobrých úmyslů založen na rovnováze sil. EU je potenciálně jedním z nejsilnějších světových hráčů a turbulentní vývoj posledních let ji učí sílu dávat najevo. Když Putin napadl Ukrajinu, reagovala EU pomalu a váhavě, ale držíme svou pozici.

Když se minulý týden Čína rozhodla, že přebuduje dopravní infrastrukturu v celé Eurasii, řekli jsme, že za podmínek, které Peking stanovil, to nepůjde. A teď jsme slyšeli, že u nejsilnějšího člena EU existuje vůle čelit zmatkům, které, třeba neúmyslně, vyvolává či není schopen tlumit Donald Trump.

Skupina G7 Rusku připomněla povinnost plnit dohody z Minsku, hrozí přísnějšími sankcemi

EU, jakkoli to je kvůli její heterogenní podobě velmi komplikované, se naučila nalézat společný zájem a teď se ho musíme naučit srozumitelně sdělovat a efektivně bránit tváří v tvář všem ostatním členům mezinárodního společenství.

Představa, která v unii dominovala na přelomu století, že svět bude preferovat kooperaci, byla krásná, ale naivní. Vstupujeme do fáze ostré konkurence a možné konfrontace. Nezní to hezky, ale musíme si to přiznat.

Autor je politický geograf

Spojené státy se jako jediné ze skupiny G7 nezavázaly podpořit dohodu o klimatu

Další Trumpův obrat. Připojil se k dohodě o nutnosti boje proti protekcionismu

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!