Komentář Pavla Veselého: Máme se v Evropě rádi? | E15.cz

Komentář Pavla Veselého: Máme se v Evropě rádi?

Komentář Pavla Veselého: Máme se v Evropě rádi?
Vlajka EU
• 
ZDROJ: profimedia.cz

Pavel Veselý

Máme se v Evropě rádi? A měli jsme se vůbec někdy opravdu rádi? Byla někdy v minulosti Evropa jednotná? Několikrát jistě ano. Pár okamžiků vzájemné podpory a soudržnosti v Evropě vždy nastalo, aby se pak takové společenství rozpadlo kvůli velmi protichůdným zájmům.

Jeden z pokusů měl v minulosti na svědomí už Jiří z Poděbrad. Bylo tu i Společenství národů – nechybělo mimochodem moc a v jeho čele mohl stanout T. G. Masaryk. Ale i Společenství národů se nakonec rozpadlo a vše vyústilo v druhou světovou válku.

Hlavně proto, že společenství nedokázalo včas reagovat na překročení uzavřených smluv a dohod. Tak se stalo, že zájmy osobní a národní ve společenství vždy převládly nad zájmem celku. Nakonec vždy byla pro politiky napříč staletími bližší domácí politika než zájem celkové dohody.

Nejinak tomu je samozřejmě i v současné EU. Státy a národy v dnešní Evropě mají každý svůj zájem. Základem pro vznik unie byla tak jako i v minulosti touha po míru. Po trvalém míru a budování něčeho společného. Jenže lidská touha po jedinečnosti každého státu, po lepší pozici v ekonomické soutěži dělá své stejně jako dřív. Každý chce v Evropě vládnout. Touha vládnout je nekonečná. Když se taková touha zahalí do národních barev, může být na konflikt zaděláno.

VE ZKRATCE: Zemanova kouzla s novičokem

Je zajímavé, že ačkoli se mluví o nebezpečí ze strany Ruska, mnohé problémy, které v Evropě vznikly, paradoxně začaly spíše v západních státech. Rusko většinou celou věc jen dovedlo do většinou extrémního konce. Ve Francii se zrodila Velká revoluce a mnoho převážně levicových tendencí a nálad. Německo není pozadu – Karel Marx a Bedřich Engels byli Němci. Nakonec i sám Lenin vybrousil své revoluční tendence v západní Evropě, než se s nimi vrátil do Ruska. Je zajímavé, že sociální systémy levicového charakteru vznikaly v prosperujících ekonomikách s vysoce vzdělanými lidmi.

Není tomu jinak ani dnes. Svět ženou dopředu čísla. Pořád se něco musí dít, pořád se musí růst. Neměl by bez růstu náš život smysl? Je třeba růst za každou cenu? Kam až? S jakým cílovým bodem se růst poměřuje, na jakém stupni vývoje se nalézáme? Růst musí být i za cenu dotací, tedy peněz, na které si ekonomika nevydělá. V dnešních dnech se jedná o novém dlouhodobém rozpočtu EU. A každý chce pro svou zemi co nejvíce peněz.

Nastolit jednotnou Evropu není tak složité. Pokud by šlo o diktaturu v Evropě, prostě se vydají jednotné zákony, které platí ve všech státech včetně jednoho úředního jazyka a bude nutné se jimi řídit. Díky Bohu v Evropě taková diktatura není a pevně doufám, že nebude. Je tedy třeba, aby se lidé měli opravdu rádi a měli touhu vytvořit jedno mírové společenství s přiměřeným sociálním státem.

Stát loni vybral 979 miliard na daních, meziročně o 69 miliard více

A právě sociální stát a nabídka sociálního státu dala do pohybu národy a lidi ve světě. Přitáhnout nové myšlenky a omladit stát byly zřejmě úvahy, které prvotně vedly kancléřku Merkelovou k touze vytvořit nového člověka, který nebude vázán na své národní otázky. V době začínající kybernetické revoluce a myšlenek na sdílené vlastnictví je takový postoj i logický. Ovšem v současné době neuskutečnitelný. A tak se v důsledku toho Německo samo dostalo do ohniska boje o Evropu.

Postupně se vytváří skupina populistických politiků, kteří v případě spojení mohou utvořit nové společenství, ať již na národní nebo evropské úrovni. Vše pod heslem „uděláme váš život snazším“. Taková cesta je velice nebezpečná. Pokud se nám v Evropě podaří navzájem spolu více komunikovat, bude možné směle říci: „Máme se v Evropě rádi.“ Cesta však bude těžká a složitá. 

Autor je publicista.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!