Martin Čaban: Rozorávání mezí podle Zemana

Martin Čaban: Rozorávání mezí podle Zemana
19. ledna 2015 • 06:37
Ve světě se začíná poněkud znepokojivým směrem rozvíjet debata o možných mezích svobody projevu a roli provokace ve veřejném prostoru. V Česku ještě do tak vznešených sfér mířit nemusíme, zdejší kotlinu zatím obchází spíše hrůza z toho, které další meze dokáže svými projevy a provokacemi rozorat prezident republiky.

Nechme pro tentokrát stranou Ukrajinu, Rusko i Čínu. Na prezidenty s neortodoxními zahraničněpolitickými názory jsme vcelku zvyklí, byť to mívalo poněkud kultivovanější podobu. Horší je, když se Miloš Zeman vydá do jiných společenských oblastí, což jen v uplynulém týdnu udělal děsivým způsobem nejméně třikrát.

Nejprve hlava státu světu oznámila, že každý má žít tam, kde se narodil, nebo ještě lépe tam, kde se narodil jeho děd, nebo raději rovnou praděd, protože u dětí přistěhovalců prý stále existuje „jakási genetická závislost“. Což je pro prezidenta „prostý důvod“ toho, proč je francouzský občan narozený a vychovaný ve Francii a plynně hovořící francouzsky přece jen pořád Alžířan.

Vzhledem k tomu, že z vyšších oficiálních míst jde zatím o jediný jasně formulovaný český příspěvek do nadcházející evropské debaty o imigraci, máme obstojně zaděláno na širší než domácí ostudu.

Jen o tři dny později prezident na návštěvě Pardubicka sepsul Českou národní banku s tím, že by si neměla hrát na „demiurga české ekonomiky“ a měla by „pokud možno okamžitě“ zastavit intervence proti koruně. To je další nebezpečný nesmysl, i když trochu jinak než eugenické blouznění o přistěhovalcích. Nebezpečný proto, že nezávislost centrální banky a její role monetárního demiurga by měla být každému ekonomovi svatá. A nesmysl proto, že ČNB už přes rok proti měně neintervenuje víc než tím, že dosud neodvolala své odhodlání nepustit ji pod 27 korun za euro.

Neštěstí pro všechny strany

Vrcholem vypečeného prezidentova týdne byl výrok o tom, že umisťování hendikepovaných dětí do standardních školních tříd je „neštěstím pro obě strany“. Tato slova působí, jako by Zeman prospal na Vysočině nejen poslední dekádu, ale spíše dvě, během nichž se české školství horko těžko snaží alespoň přiblížit inkluzivnímu modelu běžnému ve vyspělejších státech.
Prezident často tvrdí o svých kriticích, že jsou to zhrzení voliči Karla Schwarzenberga, kteří se nedokázali smířit s prohrou svého favorita v přímé prezidentské volbě.

Kousek pravdy na tom může být. Jenže čím dál více se zdá, že Miloš Zeman se zase nedokázal smířit se svým vítězstvím. Po bouřlivém průběhu přímé volby se uzavřel ve zvláštním úzkém kroužku lidí, jimž sice nechybí loajalita, ale zato jim až na světlé výjimky chybějí schopnosti, jimiž by prezidenta podpořili. Možná téhle skupince věrných přijde koketování s eugenikou zajímavé a sociální troglodytství zábavné. Ovšem úřadu hlavy státu, která v přímé volbě slibovala sjednocovat občany a být prezidentem „dolních deseti milionů“, to neskutečně škodí.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!