Nepřítel číslo jedna: stromy | E15.cz

Nepřítel číslo jedna: stromy

Nepřítel číslo jedna: stromy
ilustrační foto
• 
ZDROJ: E15

Martin Vopěnka

Je to jakási naše česká fobie. Nejprve jsme zjistili, že stromy nevhodně a poněkud troufale vytvářejí stromořadí podél silnic. Když si potom my – páni tvorstva – vyrazíme nepřiměřenou rychlostí, nejlépe ještě s nějakým tím promile alkoholu v krvi, střet se staletým stromem pro nás bývá nejen překvapivý, ale často i osudový. Viníkem pak jsou samozřejmě stromy, řešením pokácení.

Trestuhodný stín

To ale není zdaleka jediné jejich provinění. Chalupáři i venkovští starousedlíci v posledních letech také zjistili, že vzrostlé stromy mohou během vichřice spadnout na jejich domy. A tak se hledají všemožné záminky, proč se stromů zbavit. Místní hajný v nejmenované obci nedávno pokácel několik nádherných staletých smrků, pod jejichž korunami žily bez obav celé generace jeho předků. V jiné nejmenované obci zase občané pokáceli staleté hřbitovní lípy, neboť jejich větve by prý za vichřice mohly spadnout na hrající si děti.

Další odsouzeníhodnou vlastností stromů je, že stíní. To nejde. Socialismus, ve kterém jsme vyrůstali, znal přece jedině výsluní – stín byl vždy podezřelý. Kromě toho, kdo nebyl v létě důkladně opálený, byl mrtvý. A tak se vysazení stromu do vnitrobloku bytového domu v Praze setkalo se zaníceným odporem jisté paní inženýrky, které by onen strom za dvacet let, až povyroste, mohl stínit. Navíc by jí bránil, jak jsem při návštěvě u ní zjistil, v atraktivním výhledu na vozový park České pošty.
Pak jsou tu ještě ty proradné stromy rostoucí nad našimi zaparkovanými auty. Padá z nich všechno možné – listy, květy, kousky větviček. A co je ještě horší: usazují se v nich ptáci, kteří se vůbec nezajímají o to, kam kálí.

Když příroda, tak zelená

Se šumavskými stromy je to trochu složitější. Pohled na jejich uschlé jehličí uráží naše estetické cítění. Když už si konečně vyrazíme do skutečné přírody, kde nehrozí čelní náraz ani pád na náš dům a kde sneseme i trochu stínu, chceme, aby všechno bylo tak, jak to v přírodě má být. Tedy zelené. Nikdo na nás přece nemůže chtít, abychom se na rodinném výletu stresovali úvahami o lesních monokulturách, jimž dala vzniknout naše lidská hamižnost, nebo dokonce úvahami o stavu životního prostředí, potažmo celé planety.

A co teprve místní obyvatelé, kteří mají s pohledem na tu spoušť dennodenně žít? Trpělivý výklad odborníků o tom, jak ve stínu uschlých stromů vzniká ten skutečný, námi nepokažený prales, slyšíme neradi, anebo jej neposloucháme vůbec.

Tvorba takového přirozeného pralesa totiž sahá daleko za horizonty našich životů. Daleko do budoucnosti. Tam se však nedíváme. Chceme řešení teď. Že je to řešení právě a jedině pro teď, to nám nijak nevadí – naopak. Hlavně když jsou vidět výsledky.

Obohacení bez vlády

Zbývá odpovědět si na otázku, proč nám tak často překážejí právě stromy. Kdyby tady žily ty tři stovky slovenských medvědů, stali by se možná veřejnými nepřáteli číslo jedna oni. Zmiňovaný hajný, ukrytý za mohutnými kmeny svých stromů, by na ně číhal s kulovnicí.

To je samozřejmě jen nadsázka. Náš podivně nesnášenlivý přístup ke stromům je ze všeho nejspíš prostě jen obrazem toho, jak moc jsme se odcizili přirozenému myšlení a žití.
Žití, v němž bychom dokázali být obklopeni mnoha věcmi, jež by nás přesahovaly, nad nimiž bychom nikdy neměli a nemohli mít vládu, a přece by pro nás byly obohacením.

Autor je spisovatel

Autor: Martin Vopěnka
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Mohlo by vás zajímat