Petr Kolman: Referendum neznamená pokrok | E15.cz

Petr Kolman: Referendum neznamená pokrok

Petr Kolman: Referendum neznamená pokrok
ilustrační foto
• 
ZDROJ: profimedia.cz

Petr Kolman

V souladu se svým programovým prohlášením vláda koncem března poslala do sněmovny návrh ústavního zákona o obecném referendu. Kabinet mimo jiné chce, aby návrh na konání referenda podávala vláda na základě petice s podpisy minimálně čtvrtmilionu občanů. To se mnohým může zdát jako příliš vysoká hranice.

Pojistky a brzdy

Já ji nicméně pokládám za rozumně nastavenou tak, aby nedocházelo k nadužívání tohoto drahého institutu.
Ani v případě, že někdo skutečně sežene citovaných 250 tisíc podpisů, není automaticky dáno, že se požadované referendum skutečně bude konat. V souladu s právní teorií brzd a rovnovah je tu ještě jedna pojistka, totiž parlamentní. Na základě petice by musela vláda připravit zákon o konkrétním referendu, ten by následně putoval ke schválení do obou komor parlamentu. Pokud by parlament zákon neschválil, nikdo by hlasovat v referendu nemohl, jelikož by žádné nebylo.

Další docela rozumnou pojistkou je, že lidové hlasování by bylo platné, jen pokud by se jej zúčastnila alespoň polovina všech oprávněných voličů.

Zastánci a odpůrci tohoto institutu mají samozřejmě řadu argumentů, jimiž hájí nebo potírají to, aby lidé (často) rozhodovali v referendu. Dovolím si zdůraznit jeden trochu opomíjený argument, který dosti nahlas hovoří proti častému využívání referend. Právě kvůli němu vítám i zmíněné vládou navržené pojistky, které se tolik nelíbí dnešní levicové opozici.

Švýcarský vzor

Řada zastánců lidových hlasování tvrdí, že se jedná o dynamický pokrokový prostředek, který napomáhá modernizovat společnost a zachytávat její vývojové trendy. Paradoxně je tomu ale ve většině případů opačně. Ve státě hojně používajícím referenda se de facto brání jakékoli ráznější změně.

Mnohé nositele klamného pocitu, že referendum je tou „pravou demokracií“, asi zaskočí, že referendum je ve svých důsledcích nejkonzervativnějším prostředkem politického rozhodování. Majorita společnosti prakticky vždy cítí nejistotu z rozsáhlejších změn, což dokazují i psychologické a sociologické výzkumy. Raději se proto smíří s tím, že vše zůstane při starém, třeba ne dokonalém, ale dobře známém.

Již v roce 2001 v Poslanecké sněmovně prohlásil tehdejší pravicový poslanec, dnes poradce prezidenta republiky Jiří Payne, že mnozí politikové, kteří si slibovali od referenda, že budou mít dynamičtější a pokrokovější rozhodovací proces, záhy zjistili, že je to obráceně. A Payne výstižně pokračoval: „Proto Švýcarsko není v OSN, proto se Švýcarsko nepodílí na řadě jiných věcí v mezinárodní spolupráci, protože lidé říkají: no, co by nás tam čekalo, kdybychom se stali členským státem OSN, ona to není dokonalá instituce. Jakkoli by švýcarská vláda ráda vstoupila do OSN, švýcarský lid jí to nedovolí.“

K těmto slovům o zemi helvétského kříže můžeme ještě dodat, že Švýcarsko dalo ženám volební právo až roce 1971. V Československu to bylo již v roce 1920. Proč tak pozdě? Ano, i proto, že o tom Švýcaři hlasovali v referendu.

Pomýlení zastánci?

Referendum obecně není a nikdy nebylo progresivním prvkem demokratického rozhodování, ačkoliv tak na první pohled může vypadat. Proto je velmi překvapivé, jak usilovně o něj usilují různé osobnosti, které v jiných oblastech mají velmi progresivní názory. Možná o tom nevědí, ale bojují za nejkonzervativnější možnou metodu politického rozhodování.

Autor je právník a vysokoškolský pedagog

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!