Štěpán Kubalík: Dobešova reforma je fatální omyl | E15.cz

Štěpán Kubalík: Dobešova reforma je fatální omyl

Štěpán Kubalík: Dobešova reforma je fatální omyl
Josef Dobeš
• 
ZDROJ: ČTK

Štěpán Kubalík

Přelom roku s sebou přinesl další eskalaci kritiky práce ministra školství za VV Josefa Dobeše. Tématem, o kterém se tentokrát hovoří především, jsou komplikace při čerpání evropských peněz z operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.

Tato kauza ovšem přichází v okamžiku, kdy nabírá na síle jiná vlna protestů proti činnosti ministerstva pod Dobešovým vedením, konkrétně proti připravované reformě vysokoškolského vzdělávání. Závažnost obou témat vzhledem k dlouhodobému vývoji institucionalizovaného vzdělávání a vědy v Česku nesrovnatelná, proto by nebylo dobré, aby spíše epizodní zápletka s čerpání evropských dotací zastínila debatu o novém vysokoškolském zákonu.

Nakolik znepokojivá je situace kolem jeho příprav, ilustruje roztržka mezi ministerstvem a Radou vysokých škol z konce listopadu loňského roku, kdy členové Rady ve svém prohlášení popřeli, že by s nimi byl věcný záměr zákona o finanční pomoci studentům (součást navrhované reformy upravující školné) řádně projednán. Ministr se tím, že obešel Radu a rovnou předložil návrh do vnějšího připomínkového řízení, měl dokonce dopustit porušení stávajícího zákona o vysokých školách. 1. 12. pak návrh reformy nedoporučila k přijetí Česká konference rektorů. V průběhu prosince se k návrhu vyjadřovaly i akademické senáty jednotlivých vysokých škol a z celkového počtu 26 jich reformu v navrhované podobě odmítlo 20. Očekávat se tak nyní dá vydávání rezolucí, podepisování petic a možná i stávky.

Konečně, chtělo by se dodat. Kromě toho, že na nedostatky samotného věcného záměru o vysokých školách je poukazováno již od zveřejnění jeho první verze z 23. 2. 2011, tak veřejná debata o důsledcích zpoplatnění studia (jeden z klíčových bodů navrhované reformy) se začala rozbíhat již od nástupu Nečasovy vlády v srpnu 2010, která má zavedení školného jako jeden bod svého programového prohlášení. Doposud ale na připomínky a výtky ministerstvo nijak zásadně nereagovalo a nenápadně se snažilo posouvat legislativní proces do dalších fází. V důsledku toho již vysokým školám došla trpělivost a čas na výzvy k dalším společným jednáním o změnách návrhu a na řadu patrně přijdou razantnější způsoby vyjádření odmítavého postoje.

Co je tedy s návrhem vysokoškolské reformy tak špatně? Namísto toho, abych se zde věnoval jeho jednotlivým bodům, pokusím se raději formulovat obecný předpoklad či tendenci, na kterou lze z návrhu usuzovat. Jeho autoři se pravděpodobně domnívají, že našemu vysokému školství chybí především efektivní řízení. Vychází se z předpokladu, že už jaksi víme, jaké obory by se měly vyučovat především, jaká témata by měla být pokrývána a v jakých směrech by měl být rozvíjen výzkum. Domnívají se, že situace na trhu práce nám jasně ukazuje, které obory a jaký typ znalostí je dnes žádaný. K dosažení ideálního stavu schází jen přimět školy a jejich studenty, aby akceptovali skutečný stav věcí (tj. přestali bloumat s hlavami v oblacích o nesmyslech) a vyšli mu vstříc.

V případě vysokých škol směřuje k naplnění tohoto cíle reforma zavedením klíče, podle kterého má být sestavován řídící orgán školy, tzv. rada: členem rady se nadále nebude moci stát člen akademické obce dané školy, tedy žádný pedagog či vědec nebo dokonce student na škole působící. Radu bude jmenovat ministr, třetinu členů navrhne sám, třetinu navrhne stávající rektor, třetinu akademický senát.

Toto opatření s sebou v důsledku nese ztrátu autonomie vysoké školy a zásadní vliv získá vláda. „Zákon vzešlý z tohoto návrhu by zlikvidoval samosprávný charakter akademické obce, omezil by vliv studentů na rozhodování veřejných vysokých škol a přetvořil by veřejné vysoké školy v instituce řízené politiky a vydané v šanc partikulárním komerčním zájmům,“ hodnotí návrh ve svém usnesení z 2. 12. akademický senát Univerzity Karlovy v Praze. O tom, co se na škole bude vyučovat a jaký výzkum bude probíhat by tudíž nadále nerozhodovala škola sama, ale členové rady (schvalující jak rozpočet, tak dlouhodobý „plán práce“), kteří s ní do okamžiku nástupu do své funkce neměli nic společného a mohou jednat pod tlakem momentálních politických či ekonomických zájmů. To z nich patrně, podle autorů reformy, činí nejlepší experty na rozmanité oblasti lidského poznání, o jejichž budoucnosti by měli nadále rozhodovat.

Pokud jde o studenty, o ty se postará zavedení školného. Pomineme-li celou řadu neblahých důsledků zpoplatnění studia a zaměříme-li se pouze na změnu rozhodování o tom, co studovat a zda vůbec, s výhledem na splácení školného po dokončení studia, pak patrně přijde na řadu úvaha naznačená reklamním sloganem jedné soukromé vysoké školy, který hlásá „Chcete studovat líbivý obor, nebo se zalíbit na trhu práce?“

Problém je ovšem v tom, že ze současného stavu se nedá nijak jednoduše odhadovat stav budoucí. Což platí dvojnásob v dnešní situaci, kdy nejrůznější specializace zastarávají a ztrácejí uplatnění takřka ze dne na den. Budeme-li podvazovat rozhodování studentů v logice uvedeného reklamního sloganu, podřezáváme si tím všichni, studující i nestudující, pod sebou větev schopnosti tvůrčím, flexibilním způsobem reagovat na problémy, jež jsou dnes ještě za horizontem našeho současného rozhledu.

Uvažujeme-li tedy o budoucnosti naší společnosti jako o společnosti založené na inovacích, pak stávající návrh reformy vysokého školství k naplnění této vize nijak nepřispívá. Naopak. Jak bychom mohli uvažovat o inovacích za situace, kdy jsou aktivity na vysokých školách bezprostředně svázány se současným stavem (odehrávají se v tahu momentální poptávky na trhu práce či v závislosti na okamžitých politických a ekonomických zájmech)? Jedině za podmínek, které nebudou omezovat výzkum a diktovat, co by se mělo na vysokých školách učit, můžeme očekávat nějaký pozitivní vývoj.

O tom, který obor stojí za to vyučovat a kterým otázkám se věnovat ve výzkumu, by měl rozhodnout zase jen vývoj v daném oboru. Pokud bude předkládaný návrh reformy přijat, pak se z vysokých škol stanou instituce pouze slepě reagující na změny trhu práce, a to navíc ještě se zpožděním a tudíž neefektivně. Jeho podobu nadto ani nebudeme mít šanci ovlivnit, protože nové nápady, které jej budou formovat, od nás za takových podmínek jistě nepřijdou. Domnívá-li se tudíž někdo, že tím nejlepším, co bychom jako společnost mohli nyní udělat, je omezit náš vliv na vývoj naší vlastní budoucnosti, ať pro novou reformu zvedne ruku. Já bych to považoval za fatální omyl.

Autor působí na Filozofické fakultě UK

Autor: Štěpán Kubalík
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!