Tereza Spencerová: Turecká rána z milosti | E15.cz

Tereza Spencerová: Turecká rána z milosti

Tereza Spencerová: Turecká rána z milosti
20. července 2016 • 08:31
Na pokus o puč v Turecku a jeho podivuhodně chabou organizaci lze nahlížet z několika úhlů. Že by turecká armáda po letech erdoganovských čistek v nejvyšším velení neměla kádry schopné připravit pořádný převrat? Nebo nespokojení důstojníci puč připravovali, ale byli prozrazeni, a tak museli jednat zbrkle? Nebo Ankara o puči věděla a nechala ho „vystrčit hlavu“, aby ji mohla setnout?

Nebo Erdoganovo zvolání, že „puč nám seslal Bůh“, znamená, že si ho připravil sám, aby obhájil konečnou proměnu Turecka v autoritářský islámský stát? Otazníků je i pár dní po puči stále moc.

Když server WikiLeaks oznámil, že zveřejní tisíce souvisejících dokumentů, stal se terčem masivního kyberútoku. Trochu váhavě z něj obvinil „turecké silové struktury nebo jejich spojence“. Stále důležitější se stává otázka: Kdo jsou vlastně dnes Erdoganovi spojenci?

Ať už byl puč skutečný, nebo sehraný, nevypočitatelný turecký prezident na něm rozehrál razantní geopolitickou partii. Okamžitě z přípravy obvinil svého islamistického rivala Fetullaha Gülena a spolu s ním i USA. Nejenže Gülenovi už roky poskytují azyl, ale část pučistů sloužila na letecké základně Incirlik, kterou využívají USA. Ergo, podle Erdogana, se Američané o puči museli doslechnout na Incirliku, pokud o něm rovnou nevěděli díky vzájemným vazbám mezi generály na půdě NATO. K tomu přibylo obvinění, že jeden z pilotů, kteří se puče zúčastnili, loni v listopadu sestřelil ruskou stíhačku, tedy že na přání Gülena, potažmo USA, zpřetrhal „přátelské vazby s ruským národem“. Tím se celý argumentační kruh prozatím jaksi uzavírá.

Turecko: Víme, kdo stojí za pučem, tvrdí premiér

Příznačná je přitom váhavá reakce NATO, které očividně přemýšlí, co dál. Může si nominálně demokratická aliance nadále dovolit luxus zavírat oči nad proměnou Turecka v islámskou diktaturu? A jak vážně své členství v alianci ještě vnímá samo Turecko? Není puč a slova kolem něj jen vydíráním, z něhož Erdogan couvne výměnou za nějaké „dary“ ze Západu? Nebo už se prostě rozhodl, že se stane sultánem a po boku cara mu bude nejlépe?

Může si nominálně demokratická aliance dovolit zavírat oči nad proměnou Turecka v islámskou diktaturu?

Nelze zapomínat, že puč přišel dva týdny po normalizaci vztahů s Ruskem a že prezident Putin snad jako jediný světový politik nečekal na výsledek puče a telefonoval Erdoganovi ještě během noci, aby mu vyjádřil podporu. Může si NATO, které koncentruje vojska i zbraně u ruských hranic, beze ztráty tváře dovolit, aby jeden jeho členský stát uzavíral pakty právě s Ruskem?

V každém případě platí, že Erdogan předloni ve volbách získal 51 procent hlasů. Proti puči se nyní srotili i opoziční sekularisté, kemalisté i krajně pravicoví nacionalisté. Potlačením převratu velikášský prezident stabilizoval svou vládu a nakročil k uzurpaci ještě větších pravomocí. Je ironií osudu, že potlačení puče lze opravdu obecně považovat za „vítězství demokracie“, nicméně pro zbytky demokracie v Turecku je to spíš rána z milosti. A pro soudržnost NATO možná také.

Autorka je komentátorkou Literárních novin

Autor: Tereza Spencerová
 

businessinfo.cz

  • Stát shromažďuje příliš mnoho dat, hrozí zneužití, varují poplatníci před kontrolním hlášením
  • Česká firma vyvinula unikátní metodu pomáhající rozkládat plasty, uplatnění najde v Číně
  • Na solárním boomu v Česku vyrostlo množství firem. Teď hledají příležitost v zahraničí
  • Chile: Exportéry láká trh s otevřenou náručí