Díra v trupu | E15.cz

Díra v trupu

Tomáš Plhoň

Jak dlouho budou politici žít ve víře, že rozpad eurozóny by byl horší než současný bludný kruh?

V polovině tohoto měsíce to bylo sto let od chvíle, co se potopil Titanic. Slavný zaoceánský parník měl, jak známo, sloužit k přepravě mezi vyspělými zeměmi Evropy a Ameriky. Jak příhodné výročí pro chvíli, kdy se ekonomiky západní civilizace opět potápějí ke dnu. I když místo nešťastně plovoucího ledovce je na vině spíš velká konstrukční vada v podpalubí evropského měnového systému a vodu jsme začali nabírat už hodně dávno. Politický orchestr zatím stále ještě hraje. Ještě před několika týdny se přitom zdálo být všechno celkem v pořádku. Obrovské dluhy západních států sice pochopitelně jen tak ze dne na den nezmizely, ale přinejmenším se pozornost odsunula jinam. Nejzadluženější země celého společenství, Řecko, dostalo dlouho očekávanou půjčku a byla mu odpuštěna velká část pohledávek. Co víc, Evropská centrální banka napumpovala do bankovního sektoru hyperlevné půjčky v hodnotě bilionu eur. Centrální bankéři ve Frankfurtu si tímto krokem sice vysloužily od některých ekonomů tvrdou kritiku, ale vesměs se tím ECB pasovala do dlouho odmítané role zachránce eurozóny. A problémy měly být vyřešeny. Když jsou zdravé banky, nemůže se přece nic velkého stát. Jenže ony zdravé ani zdaleka nejsou. Jak vyplývá z poslední zprávy Mezinárodního měnového fondu, velká část z nich má stále v účetních knihách toxické dluhopisy nejproblémovějších evropských států, přitom se nemohou opřít o dostatečný kolaterál. Do konce letošního roku tak bude muset dojít ke snížení jejich majetku v hodnotě až 2,6 bilionu dolarů. A to ještě v optimistickém případě. Nejhorší scénář počítá s redukcí portfolia bank až o 3,8 bilionu. To znamená předně méně bankovních půjček a úvěrů a více ekonomické recese v Evropě. Je otázkou, jak se ke svým bankám postaví evropští politici. Podle fondu by měli na jejich podporu použít nově vzniklý evropský záchranný mechanismus a ECB by zároveň měla banky podpořit dalšími kapitálovými injekcemi. To ale v tuto chvíli vypadá jako politická utopie. Vždyť výše zmíněná bilionová infúze byla výsledkem nekonečného přemlouvání a postrkování mezi Bruselem a Frankfurtem. Dosud se tento radikální krok jevil spíše jako správný, ale kolik protestů se proti opakování takové akce najde dnes? Nalili jsme jim jeden bilion a teď jim další čtyři chybí, takže jak dlouho to ještě bude trvat?

Šíření viru

Evropský boj s dluhy už trvá přibližně dva roky a zatím působí marně, asi jako když děravým vědrem vyléváte vodu z potápějící se lodi. Nemohou za to zdaleka jen banky. Záchrana Řecka, která – jak nás všechny s úsměvem na rtech minulý týden informoval předseda Evropské komise Barroso – bude stát celkem 380 miliard eur (dluh Řecka byl loni 350 miliard). Měla především jeden konkrétní účel. Přesvědčit investory, že eurozóna nenechá žádnou ze svých zemí zbankrotovat, a není se tak třeba bát dalších kostlivců ve skříni. V tomto případě především Španělska a Itálie. Dvou zadlužených ekonomik, jejichž záchrana by v případě bezprostřední hrozby bankrotu byla podstatně složitější, ne-li nemožná. Jenže evropským politikům nedochází jeden elementární fakt. Investoři, tato abstraktní hybná síla finančního trhu, nejsou blbci (byť to tak občas působí). Španělsko, jehož vláda nebude schopna dodržet původní plán na snížení deficitu veřejných rozpočtů, se už ocitlo pod jejich křížovou palbou. Chuť půjčovat Madridu dramaticky klesá. Vládní dluhopisy se prodávají špatně, navíc s výnosem poblíž kritické hranice šesti procent. To samé se odehrává v Itálii, která unisono přiznala, že ambiciózní plán na dosažení vyrovnaného rozpočtu nestihne uskutečnit příští rok a odkládá jej na rok 2015. K tradičně problémovým latinským zemím se navíc přidala také Francie. Poprask kolem právě probíhajících prezidentských voleb nutí trhy k zamyšlení nad tím, zda se i země galského kohouta neřítí střemhlav do problémů. Vždyť favorizovaný kandidát Francois Holland už oznámil, že by na úspory zas tak moc nechvátal, vyrovnaný rozpočet by odložil až do roku 2017. Mezitím by zvýšil minimální mzdu a vůbec by byl ke svému milovanému lidu o poznání štědřejší.

Nepovedená investice

Celý evropský cirkus se pohybuje v bludném kruhu. > Hromadné zavádění drastických škrtů odsouvá možnost jakéhokoliv ekonomického oživení kamsi do neznáma. Nejtvrději to pociťuje právě problémová periferie. Ve Španělsku už je bez práce téměř čtvrtina obyvatelstva, v Řecku 21 procent, v celé EU pak rekordních 10,8 procenta. Pod tlakem je i jádro kontinentu. Skupina Euro3, tedy Německo, Francie a Itálie, upadla v prvním čtvrtletí do recese. Evropané se přitom ke kánonu rozpočtových škrtů přihlásili tak sveřepě, že je po nich trhy vyžadují až překvapivě přísně. Zmiňovaná Francie budiž dostatečným příkladem. Komentátor listu Financial Times Martin Wolf k poslednímu vývoji v eurozóně píše, že i když situace vypadá skutečně navýsost zoufale, nikdo by neměl podceňovat vůli evropských politiků udržet evropskou měnu pohromadě. Je prý v této věci investováno až příliš mnoho osobních zájmů a politického kapitálu. Jistě, jejich vůle bojovat s větrnými mlýny je v jistém ohledu obdivuhodná (ne že by měli zas tak moc na výběr). Ovšem když vložím peníze do špatného zboží, v tomto případě kvalitou připomínající nepojízdný kamion plný plesnivých ředkví, logickou reakcí investora je přiznat porážku a dát ruce pryč. Rozklad eurozóny by v tuto chvíli bez debat znamenal ekonomický průšvih. Ale jak dlouho budou politici ještě žít ve víře, že by byl horší a delší než ten, který právě prožíváme?

Autor: Tomáš Plhoň
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!