Poplatky a statistika | E15.cz

Poplatky a statistika

Jan Růžička

Regulační poplatky ani celkové výdaje na zdraví nepředstavují pro občany významnou ekonomickou zátěž

Zdravotnický systém se od letošního roku výrazným způsobem proměnil. Hlavně díky jasnějšímu rozdělení rolí jednotlivých aktérů či posílení práv pacienta. Média se ale stále soustředí především na spoluúčast občanů. Mezi možné varianty, jak v souladu s programovým prohlášením vlády spoluúčast zvýšit, patří i případná valorizace tolik propíraných regulačních poplatků. Podívejme se na základní třicetikorunový poplatek jako na nástroj regulace poptávky. Po jeho zavedení v roce 2008 klesly návštěvy u lékaře o 17 procent (při stabilní nemocnosti i počtu případných komplikací). V následujících letech pak začala frekvence návštěv znovu mírně růst v souladu s tím, jak občané přestali poplatky chápat jako bariéru na vstupu. Oproti tomu došlo okamžitě zavedením devadesátikorunového poplatku za pohotovost k významného poklesu počtu ošetření o celé dvě pětiny (!), přičemž na této nižší hladině se pohybujeme i v současnosti. Připomeňme, že díky nižšímu počtu návštěv pohotovosti nebyla nijak zanedbána péče o pacienty ani se nezvýšila úmrtnost, jak se marně snažili strašit kritici. Nejslabší efekt měl od samého zavedení regulační poplatek za den hospitalizace. Česká republika přitom v porovnání s ostatními zeměmi OECD stále drží pacienta na lůžku velmi dlouho. Zatímco u nás se délka pobytu pacienta na akutním lůžku pohybuje kolem sedmi dnů, u většiny vyspělých zemí je pobyt kratší než šest dnů (například ve Francii 5,2 dne, ve Švédsku 4,5).
Poslední vývoj pak ukázal, že regulační efekt šedesátikorunového poplatku za hospitalizaci prakticky vymizel. Ministerstvo zdravotnictví proto přistoupilo k jeho valorizaci. Ta byla provedena nejšetrnějším možným způsobem, kdy výše poplatku byla nastavena v souladu s denními variabilními výdaji sociálně nejslabších domácností (deset procent nejchudších domácností má denní variabilní výdaje cca 100 korun). Vrátíme-li se k základnímu poplatku za návštěvu lékaře, tak i v tomto případě statistika podporuje obavy, že v současné třicetikorunové výši přestává plnit regulační funkci. Roli hraje i stanovení poplatku v pevné fixní výši, což vede k poklesu jeho reálné hodnoty v čase. Pokud chceme dosáhnout stejného žádoucího efektu jako v roce 2008, zvýšení bude nevyhnutelné.

Za vitaminy dáme víc

Spoluúčast domácností tvoří na příjmech českého zdravotního systému celkově 17 procent, což v korunách představuje zajímavých 50 miliard ročně. V komparaci s okolním vyspělým světem je to ale nízká částka. Pokud by se spoluúčast měla zvýšit na obvyklou úroveň, jaká je i v tradičních sociálních státech (například ve Francii), musela by vzrůst přibližně o jedenáct miliard korun ročně.
Nízká hladina spoluúčasti je ještě lépe viditelná, podíváme-li se na vnitřní strukturu výdajů domácností. Pouze 2,7 procenta jejich měsíčních výdajů směřuje do zdraví, přičemž srovnatelná částka je vydávána i na alkoholické a tabákové výrobky (2,84 procenta). Majoritu „zdravotních“ výdajů pak netvoří povinná spoluúčast a nutná péče, ale výdaje na vitaminy, homeopatika, chondroprotektiva apod. (53 procent z výdajů na zdraví, tj. 1,43 procenta měsíčních výdajů domácností). > Vlastní regulační poplatky spolknou pouze 0,3 procenta ze spotřebních výdajů domácností, a nepředstavují proto závratnou položku. I přes statistické argumenty se z levé části politického spektra stále objevuje kritika o údajné sociální necitlivosti poplatků. Pokud jako protiargument nestačí výše uvedená statistika, dovolil bych si připomenout, že při případné valorizaci poplatků by nedošlo k bourání či změnám zavedených sociálních mantinelů. Jednak bude zachováno celkové osvobození pro lidi v hmotné nouzi od všech poplatků, zároveň se nebudou měnit ochranné limity, do nichž se počítají poplatky za návštěvu lékaře. Pro děti a důchodce tak zůstanou ve výši 2500 korun a případné platby nad tuto hodnotu jim budou vráceny. Jinými slovy, zvýšení poplatků se nijak nedotkne důchodců či chronicky nemocných, kteří musejí často navštěvovat lékaře. Stejně tak ale věříme, že i u těchto skupin bude fungovat částečná psychologická bariéra v podobě přímé platby a teprve následné vratky, a budou tak lékaře navštěvovat racionálněji.
Přes všechno výše uvedené nelze zapomínat, že otázka poplatků je v kontextu celé zdravotnické reformy tou méně podstatnou součástí. Mnohem důležitější kroky jsme již učinili – zvýšení efektivnosti hospodaření nemocnic, protikorupční opatření či zavedení hrazené péče. Další změny nás čekají například v oblasti fungování zdravotních pojišťoven či univerzitních nemocnic. Reformu tak v žádném případě nelze zúžit na změnu jednoho z mnoha parametrů, přestože by bylo pokrytecké o něm nehovořit.

Autor: Jan Růžička
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!