Stát neví, co chce | E15.cz

Stát neví, co chce

Petr Zámečník

Jsou rozhodně lepší možnosti, jak spořit na stáří, než investiční životní pojištění

Investiční životní pojištění. Produkt vyvolávající emoce. Je špatný, nebo dobrý? Těžko říci. Ani stát v tom nemá jasno. Na jedné straně se snaží jeho prodej omezit. A z druhé ho vychvaluje jako výborné spoření na penzi.
Proč se snaží ministerstvo financí prodej investičního životního pojištění omezit? Je prodáváno příliš – a špatně. Důvodem pro „přílišný“ prodej jsou prý vysoké provize. Kvůli nim se investiční životní pojištění prodává i lidem, pro které není vhodné. A je drahé. Jenže motiv a argument k prodeji těchto pojistek vychází ze samotného státu.
Stát chce, aby si lidé spořili na stáří. A tak podporuje dlouhodobé spoření v penzijních fondech a v životních pojišťovnách. Proč se najednou diví, že se zprostředkovatelé chopí příležitostí a klientům říkají: „Životní pojistka je skvělé spoření na stáří. Vždyť ji podporuje i stát.“ Kdo umí počítat a nechce klienty klamat, k uvedené argumentaci se nepřiklání. Naopak. Ví, že jsou mnohem vhodnější produkty, které umožní naspořit na penzi levněji, bezpečněji a daňově výhodněji. Ví to všichni, kromě státu a politiků.
Vrcholní politici buď podléhají lobby, nebo trpí fatální finanční negramotností. Jinak by Petr Nečas na podzim nemohl prohlásit: „Budeme diskutovat o odstranění všech výjimek. Žádná není tabu – s výjimkou položek určených na zabezpečení dětí a důchodu.“ Tabu se tak staly i daňové úlevy životních pojistek. A pojistka jako spoření na penzi? Mezi dobrými finančními poradci se o této možnosti už ani nehovoří. Když „investičko“, tak jedině na krytí rizik. Pokud zrovna není výhodnější „rizikovka“. Na pořadu dne diskusí o etice finančního poradenství již není fakt, že IŽP na spoření je „zlodějina“, ale zda nechat klienta předplatit poplatky u pravidelných investic.
Stát daňové úlevy pro klienty nevýhodných dlouhodobých spořicích produktů zřejmě nezruší. Je to politicky neprůchodné. Přece musí podporovat spoření na stáří. A tak „přes ruku“ omezuje distribuci. Z pohledu pozorovatele připomíná bulimika, který se jednou rukou cpe a druhou si strká do krku, aby nepřibral.

Autor: Petr Zámečník
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!