Víc než téma pro summit | E15.cz

Víc než téma pro summit

31. května 2012 • 12:21
V naší zemi i v Evropě musí nastat radikální změna našeho chování a myšlení. A musíme s tím začít hned

Trápí mne, že si lidé u nás, ale i jinde v Evropě dostatečně neuvědomují téměř každodenně probíhající zesilování, respektive prohlubování evropské integrace, ke kterému dochází neustále. Zkratky EHS, ES, EU, které etapy jejího vývoje poměrně výstižně popisují, jsou velmi výmluvné samy o sobě a leccos z toho naznačují.
Nyní se nacházíme ve velmi nestabilním mezistavu Evropské měnové unie (EMU), který – jak už dnes snad chápou téměř všichni – dlouhodobě existovat nemůže. Mnozí jsme to věděli už dávno. Před několika dny jsem ve svých starých výpiscích hledal jakýsi pozapomenutý odkaz a objevil jsem přitom svůj výrok na Světovém fóru v americkém Beaver Creek v červnu 1997, kde jsem tehdy řekl, že přijetí společné evropské měny bude vést k „nevyhnutelné cestě od EMU k EFU a nakonec k EPU“. Právě to se dnes děje. V současnosti připravovaný takzvaný fiskální pakt je velkým krokem k EFU (k Evropské fiskální unii) a lucemburská eurokomisařka Viviane Redingová, viceprezidentka Evropské komise, v polovině letošního března veřejně představila svůj plán, jak do roku 2020 vytvořit Evropskou politickou unii s celoevropskou vládou. Tento její návrh u nás nikdo nekomentoval. Ani jeden politik, ani jeden novinář.
Nejviditelnějším symbolem dnešní nestabilní mezifáze evropského integrování se stalo Řecko. Opakovaně protestuji proti tomu, abychom si to zjednodušovali a za viníka potíží EMU označovali jednu relativně malou zemi. Řecko EMU nevymyslelo a nezkonstruovalo. Řecko do EMU také nejen vstoupilo, ono tam bylo i lákáno a přijato. Řecko si nejen za nepřiměřeně výhodných podmínek nadměrně půjčovalo, Řecku i bylo půjčováno. Vina, je-li vůbec toto slovo správné, je tedy daleko složitější (a rozloženější). To, co se dnes děje – jak říká velmi trefně viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík – není pokusem o záchranu Řecka, je to „spíše zvláštní pokus na Řecku“. To se mi zdá nesmírně výstižné. Řecko je obětováno, aby byl zachráněn projekt EMU.

Výhody a nevýhody

Otevírání se zemí a integrování se v ekonomickém smyslu je nepochybně pozitivem, nikdy jsem neřekl opak, ale evropští politikové se dopustili omylu v příliš optimistickém odhadu potenciálních ekonomických přínosů takové teritoriální integrace a v tom, kolik toho slibovali voličům svých zemí. Řekněme to jasně a nekompromisně. Výhody liberalizace evropského ekonomického (a nejen ekonomického) prostoru jsou zřejmé a nikdo je nezpochybňuje, ale proti tomu stojí stejně nezpochybnitelné náklady, tedy nevýhody centralizace, násilné homogenizace a standardizace velmi různorodého kontinentu. Výhody plynoucí z toho prvního již byly navíc do značné míry tzv. „zkonzumovány“, nevýhody toho druhého na evropský kontinent teprve (a stále více) doléhají. Ekonomické parametry jednotlivých evropských zemí jsou objektivně existujícími veličinami, nikoli plánovacími čísly v rukou evropských komisařů, které je možné podle potřeby měnit.
Vyvrcholením ambicí násilné unifikace kontinentu bylo vytvoření jednotné měny pro 17 velmi různorodých států, která se pro ně zcela nevyhnutelně stala nepříjemnou „svěrací kazajkou“. Jako hlavní argument ve prospěch volby tohoto měnového uspořádání byl opakovaně uváděn pozitivní efekt takzvaného usnadňování transakcí díky jedné měně, ale nikdo nechtěl slyšet o negativních efektech jednotného měnového kurzu, jednotných úrokových sazeb, jednotné měnové politiky. Ekonomické subjekty, ale i celé státy kvůli tomu ztrácely (a ztrácí dodnes) nepostradatelné a ničím nenahraditelné ekonomické signály.

Bez národa to nejde

Chybou bylo i mylné chápání údajných pozitiv denacionalizace Evropy, respektive potlačení úlohy států v ní a její takzvané komunitarizace. Mimo standardní demokratické procesy, jako produkt nebezpečné ideologie globálního (v našem případě kontinentálního) vládnutí, vznikající supranacionální evropský stát, je nutně vládnutím bez občana, pohrdáním demokracií, vlastně postdemokracií. To se dnes eufemisticky (a jako by to vlastně ani moc nevadilo) odbývá souslovím demokratický deficit, aniž by bylo jedním dechem dodáváno, že je deficit tohoto typu neméně fatální než deficit státních rozpočtů a že tento deficit není odstranitelný, protože na úrovni kontinentu žádná demokracie být nemůže. Demokracie může být maximálně na úrovni státu, výše ne. Toto nedoceňovat – respektive neuvědomovat si – je umožňováno dosud úspěšným, ale strašlivě mylným útokem dnešních eurokratů a eurofilů (a jak říká John Fonte „transnacionálních progresivistů“) na všechno národní či nacionální, aniž by si tito lidé uvědomovali, že bez národa, bez této důležité složky uspořádání jakékoli větší lidské společnosti, to nejde. Jistý pocit identity a z ní plynoucí elementární sociální koheze je základním tmelem jakékoli komunity, i státu. Tento tmel v Evropě chybí a není ničím umělým či abstraktním nahraditelný. Určitě ne zvětšováním počtu úředníků v Bruselu či zvětšováním rozsahu celoevropské legislativy.

Hluboký řez

Jsem přesvědčen, že musí dojít k fundamentální změně paradigmatu jak ohledně evropského integrování, tak ohledně evropského ekonomického a sociálního modelu. Nebude-li to provedeno jako organizovaná politická změna, dojde k vývoji spontánnímu, anarchickému, který bude všemi svými důsledky horší. Je třeba provést natolik hluboké změny, které nemohou být tématem jednání a rozhodování vrcholného summitu evropských politiků v Bruselu či jinde. Jde o něco úplně jiného. Jde o systémové změny, které vyžadují – prostřednictvím politického procesu (nikoli jednoho zasedání) – změnit základní paradigma našeho chování a našeho myšlení. Pokusím se je shrnout do šesti bodů:

2. Smiřme se s tím, že ekonomické přizpůsobovací procesy trvají nemalý čas a že netrpěliví politici svým překotným aktivismem situaci většinou jenom zhoršují. Nechme trh fungovat. Politika se má eventuálně pokoušet pomáhat vytvářet dlouhodobé předpoklady pro fungování trhu a pro zdravý ekonomický růst, nemá se snažit svými zásahy ekonomický růst přímo zabezpečovat.

3. Připravme radikální plán na snížení státních výdajů – což není možné beze změny sociálního systému – a přestaňme s pokusy řešit existující deficity státních rozpočtů zvyšováním daní. To je dlouhodobě, ale i krátkodobě zcela iracionální. Plán snižování státních výdajů se musí primárně orientovat na snižování mandatorních výdajů, neboť na první pohled zdánlivě snadnější omezování výdajů tzv. „ostatních“ je z dlouhodobého hlediska v podstatě nevýznamné a z krátkodobého pro ekonomiku evidentně škodlivé.

4. Zastavme sice plíživý, ale o to trvalejší nárůst zelené legislativy. Zabraňme, aby „zelení“ (poschovávaní v různých politických stranách) do svých rukou převzali celou naši ekonomiku pod praporem tak nesmyslných názorů, jako je doktrína globálního oteplování.

5. Skončeme s centralizací, regulací, harmonizací a standardizací evropského kontinentu a po půl století cesty tímto směrem začněme s decentralizací, deregulací a desubsidizací ekonomiky a celé společnosti.

6. Usilujme o návrat demokracie do Evropy s vědomím toho, že > demokracie může existovat pouze na úrovni států, nikoli na úrovni kontinentu. Z výletu k supranacionalismu se pokorně vraťme k intergovernmentalismu, na němž byla Evropa po staletí založena.

Nelze vyčkávat

Celá tato změna musí být postavena na radikálním omezení úlohy státu v ekonomice a v celé společnosti. Dnešní stát – u nás i jinde v Evropě – vlastní, řídí, reguluje, povoluje nebo zakazuje, dotuje, subvencuje, „grantuje“, a to všechno je zdrojem lobbistického hledání výhod a zvláštních přístupů k politikům a jejich úředníkům, to všechno je ideálním podhoubím pro vznik korupce. Bojovat s ní se dá jedině zmenšováním role státu (a všech jeho odnoží).
Říkám-li stát, myslím tím i stát evropský. Za příklad velmi aktuálního korupčního systému musím uvést systém evropských dotací, v němž naši a bruselští úředníci – tedy vůbec ne politici – bez jakékoli odpovědnosti přerozdělují peníze evropských daňových poplatníků na velmi měkké a často velmi málo potřebné projekty. Není lepšího příkladu objektivně existujícího korupčního prostředí než právě tento systém.
Nemyslím, že je s tím vším možné dlouho čekat. Musí se to začít dělat hned. Jak už jsem dnes jednou řekl, neprovede-li se to organizovaně, nastane to samo. Samozřejmě s daleko horšími důsledky pro stamiliony obyvatel Evropy, včetně obyvatel naší země.
(Z vystoupení na Žofínském fóru 4. dubna 2012, redakčně kráceno)

Autor: Václav Klaus
 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Mohlo by vás zajímat