Člověk v tísni dokázal, že malé země mohou pomáhat velkým | E15.cz

Člověk v tísni dokázal, že malé země mohou pomáhat velkým

Člověk v tísni dokázal, že malé země mohou pomáhat velkým
Šimon Pánek
• 
ZDROJ: E15
20. listopadu 2012 • 13:08
Při zmínce o neziskové organizaci si hodně Čechů vybaví název Člověk v tísni. Zřejmě o dost méně jich už zná přesnou polohu Náhorního Karabachu, kde před dvaceti lety historie společnosti začala.

„Novináři, kteří přiváželi z oblasti válečné svědectví, už nechtěli jen přihlížet utrpení lidí, se kterými se potkávali, a rozhodli se, že zpátky budou vozit pomoc,“ líčí začátky mluvčí organizace Tomáš Urban. Na popud Jaromíra Štětiny byl pak v Lidových novinách založen tým Epicentrum a vyhlášena sbírka, z jejíhož výtěžku byla dopravena pomoc do karabašských nemocnic. K zakladatelům patřil i současný ředitel Šimon Pánek.

Zlomovým momentem však byl bližší a známější konflikt na Balkáně, který odstartoval přerod party kamarádů s náklaďákem v organizaci, pro kterou pracují stovky lidí v téměř třicítce zemí a která má na kontu přes dva a čtvrt milionu přímých příjemců pomoci. Díky sbírce SOS Sarajevo se v roce 1993 shromáždilo 30 milionů korun a humanitární práce se začala oddělovat od novinářské. „Domů“ pak přivedly Člověka v tísni rozsáhlé povodně v roce 1997, po nichž společnost začala více rozvíjet české aktivity. Zahrnují programy sociální integrace a vzdělávání, nejznámějším domácím počinem je určitě filmový festival Jeden svět, zaměřený na lidská práva.

Společnost vděčí za svoji úspěšnost mimo jiné rozmanitosti finančních zdrojů, což je obzvlášť důležité v době, kdy mnoho českých neziskových organizací kvůli úsporám živoří nebo zaniká. O peníze soutěží u mezinárodních organizací a institucí, jako je například OSN, Evropská unie a Světová banka. Získává je ale i z jednotlivých zemí, třeba z Japonska nebo Španělska. „Asi deset procent pak tvoří dary firem a jednotlivců, které jsou ale fakticky nejdůležitější, protože nám umožňují pracovat nezávisle a tam, kde je to nejvíc potřeba,“ líčí Urban.

Jednotlivé sbírky jsou pak určeny na různé typy pomoci. Díky Klubu přátel Člověka v tísni, na který lidé posílají každý měsíc kolem tří stovek korun, je společnost schopná bezprostředně reagovat na přírodní katastrofy. Projevilo se to třeba při zemětřesení na Haiti v roce 2010, kdy se podařilo rozjet pomoc do tří dnů. Sbírka Skutečná pomoc naopak pomáhá řešit dlouhodobé problémy chudoby v zahraničí. Aktivita organizace v politicky citlivých oblastech není na rozdíl od pomoci související s přírodními katastrofami vždy vítaná, a tak někde musí působit víceméně v utajení. Člověk v tísni si několikrát vysloužil kritiku za to, že není nestranný. Z Ruska dostal v minulosti dokonce vyhazov, nedávno tam ale znovu obdržel registraci.

Člověk v tísni

Historie organizace se datuje od roku 1992.

Pracuje pro ní zhruba 700 lidí.

Působí zhruba ve třicítce zemí, hlavně v Africe, jižní Asii, na Blízkém východě a v bývalém sovětském bloku.

Loni společností prošlo 600 milionů korun, zhruba 70 procent z rozpočtu využívá humanitární a rozvojová sekce.

Čeští pekaři postavili pekárnu v Angole

Šimon Pánek: Z vlády jsem v deziluzi

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!