Ctirad Mašín - hrdina, který svět viděl jen ve dvou barvách. Černé a bílé | E15.cz

Ctirad Mašín - hrdina, který svět viděl jen ve dvou barvách. Černé a bílé

Ctirad Mašín - hrdina, který svět viděl jen ve dvou barvách. Černé a bílé
Ctirad Mašín
• 

David Klimeš

Ctirad Mašín se nepostavil jen stalinistům a všem, kdo mu při záškodnictví a útěku v roce 1953 stáli v cestě. Vzepřel se i Američanům a jejich podmínkám, za jakých by mohl opět v Československu provádět špionáž. Postavil se na dálku po roce 1989 i spolužáku Václavu Havlovi, kterého poučoval, že „svoboda je statek, který se vykupuje krví“. Ve světě zemřelého Ctirada Mašína nikdy nebyl prostor pro kompromisy.

Dne 19. října roku 1953 byla odbojová skupinka bratří Mašínů asi nejblíže smrti. První sníh ten rok napadl už začátkem října a Ctirad (Radek) a Josef Mašínové a Milan Paumer se hladoví a prokřehlí už třetí den choulili hluboko ve východním Německu pod hromadou klestí. Smyčka vojáků a policistů se stahovala. Větvemi viděli, jak stovky nohou běží jejich směrem. Všichni tři vytáhli zbraně. Radek už zamířil k palbě. Bratr ho zadržel. Střílet se bude až po prozrazení.

Češi se nehýbali. Pak se několik vojáků zastavilo před jejich úkrytem. Místo preventivní dávky do větví důstojník rozhodl, že postačí na stoh vylézt a zaskákat na něm. Několik vojáků na větve vylezlo a začalo poskakovat dvacet centimetrů nad hlavou Radka a ostatních. Několik sekund před nevyhnutelným prozrazením se ale najednou z dáli ozvalo: „Hier ist etwas!“ (Něco tu je!)

Vojáci seskočili a šli se podících. vat tím směrem. Jiní vojáci totiž objevili nedaleko místo, kam si poprvé po mnoha dnech Josef Mašín odskočil na záchod a utřel se starými autobusovými jízdenkami. To jejich pátrání nasměrovalo jinam. Když později zachráněné trojici otrnulo, Radek podle vzpomínek Josefovy dcery Barbary zavtipkoval: „Vzali si tvoje hovno na památku! Prokrista, ti soudruzi museli být zoufalí!“

Poslední setkání s otcem

Bratři Mašínové nemohli uniknout odkazu svého otce. Generál Josef Mašín patřil k odbojové organizaci Tři králové, jedné z nejúspěšnějších skupin druhého odboje. Od počátku okupace ho Radek neviděl s výjimkou jedné březnové noci roku 1941. „Vzbudil jsem se a uviděl otce, jak stojí v pokoji a dívá se na nás,“ vzpomínal na příhodu jedenáctiletého chlapce. „Když uviděl, že jsem vzhůru, dřepl si na pohovku, ale já jsem vyskočil z postele a rozběhl se k němu. Byl jsem tak šťastný, že ho vidím. Posadil si mě na kolena a velice vážně řekl: Radoušku, neříkej nikomu, žes mě viděl. Slibuješ?“ Radek to slíbil. V květnu byl otec při přestřelce zatčen, v červnu 1942 popraven.

Po válce se oba bratři a sestra Zdena nakrátko stali potomky národního hrdiny. V Poděbradech chodili do školy mimo jiné s Václavem Havlem. Radek byl oproti Josefovi klidnější, vzorný student, Radek sice měl chodit na klavír, ale žil více mayovkami a indiánskými příběhy. S kamarádem Milanem Paumerem vyráběl tomahawky. U klukovských zbraní ale dlouho nezůstalo.

V roce 1945 už narukoval Radek do dobrovolnické vojenské jednotky v pohraničí. O rok později prezident Edvard Beneš osobně vyznamenal bratry za boj proti nacistům medailí Za chrabrost. Bylo jim pouhých 14 a 15 letech.Přestože je komunisté po roce 1948 vystěhovali z poděbradské vilky, nic zásadnějšího se potomkům hrdiny nekomunistického odboje zprvu nedělo. Přesto už brzy po komunistickém puči sotva plnoletí bratři pochopili, že režim je jejich nepřítelem.

Ctirad MašínCtirad MašínAutor:

Místo vojenské akademie odboj

Pro staršího z Mašínů ale prostředkem boje proti komunismu nebyl od začátku násilný odpor. Po absolvování poděbradské Koleje krále Jiřího se v roce 1949 hlásil na vojenskou akademii. Kdyby byl přijat, těžko by později před jím samým obstála teorie, že kdokoliv, kdo verbálně vyjadřoval či přísahal věrnost státu, je sluha totalitního státu a nepřítel. Stalinistická akademie ale syna generála bez překvapení nepřijala. Radek ale svůj „boj zevnitř“ nevzdával. Absolvoval intenzivní čtrnáctidenní kurz „branné připravenosti“. Později podřezal omámeného policistu tak, jak byl teoreticky vyškolen komunistickou instruktáží. Posléze se Radek sám stal instruktorem tohoto kurzu.

Psychologická krvavá válka Mašínů

V září roku 1951 se z dětské skupiny, která občas rozbila agitační skříňku KSČ nebo rozhodila napínáčky do prvomájového průvodu, stala dospělá a krutá odbojová skupina. Mašíni se rozhodli získat zbraně z nějaké služebny SNB. Jejich první tragická akce ale ukazuje, že přece jen měli ještě nějaké zábrany, byť nakonec 13. září poprvé prolili krev. Z Prahy do vyhlédnutého Chlumce nad Cidlinou jeli taxíkem. Řidiče chtěli jen omámit chloroformem, ale nakonec podlehli jeho prosbám a jen ho svázali. I příslušníka SNB Ondřeje Kašíka nechtěli zabít. Když se dostali do jeho služebny, Radek ho praštil ocelovou tyčí. Jenže místo omráčení se policista nesložil, naopak začal sahat po zbrani. Josef střílel. Smrtelně. Skupina ujela. Celá akce skončila fiaskem.

Zbraně si opatřili až o dva týdny později v ČelákoviEsenbáka Jaroslava Honzátka nejprve spoutali, pak omámili chloroformem. Takto popisuje dcera Josefa Mašína Radkovo chování: „Potom vytáhl skautský nůž a podřízl mu hrdlo – přesně tak, jak ho to naučil jeho instruktor.“ Ve vzpomínkách Barbary Mašínové i v dalších knihách o Mašínech chybí to, co každého zajímá. Jak se cítil Radek, když podřezal krk omámenému a svázanému člověku? Mašín ke svým pocitům nikdy nic neřekl, nebo si to ve svém vojenském myšlení ani nikdy nepřipustil.

V posledním rozhovoru svého života Radek řekl, že „nechtěli rozpoutat všelidové povstání, protože bylo zřejmé, že tomu situace a nálady ve společnosti vůbec nepřejí“. V roce 1951 si to ale rozhodně nemyslel. „Po těchhle útocích přesvědčovaly hysterické manželky své muže, aby odešli od policie. Přesně to jsme chtěli. Naše psychologická válka účinkovala,“ říkal dříve. Skupina tehdy věřila, že tím napomáhá brzkému útoku Američanů. Sami už chtěli při konfliktu do republiky přijít na straně Západu. Jejich přejezd hranic ale zhatilo prozrazení, Josef skončil ve vazbě, Radek v Jáchymově. Ale i tam škodil, když házel radioaktivní rudu do hlušiny a působil tím zmatky.

Plán na odchod se tedy musel změnit. Zatímco Radek dřel v uranových dolech, skupina v roce 1952 zastřelila pokladníka Josefa Rošického, když bránil převážené výplaty. Již zase pospolu ještě v září 1953 podpálili stohy na Olomoucku, což se opět neobešlo bez násilí. Policista přišel při střelbě o oko.

Útěk a zklamání z Američanů

Podzimní útěk v roce 1953 přes NDR do Západního Berlína je snad nejlépe zdokumentovanou částí mašínovského příběhu.Štěstí, odvaha a brutalita je ochránily před tisícovkami pronásledovatelů. Václav Švéda a Zbyněk Janata z pětičlenné skupinky však skončili v rukou východoněmeckých policistů. Už v konspiračním bytě americké služby CIC objednali agenti na uvítanou Mašínům a Milanu Paumerovi steaky a velký talíř hranolků.

Po šestitýdenním vyslýchání došlo k osudové debatě: Vrátí se do Československa jako špioni, nebo ne?
Mašíni si ale kladli podmínky. Nepůjdou pěšky, ani pilot nebude vědět, kde chtějí seskočit, vše bude v jejich režii.Američanům se pochopitelně nechtělo dobrodružným odbojářům jen tak půjčit letadlo, Mašínům se zase nechtělo podstupovat riskantní osud agentů-chodců. Postupně odešli bratři i z armády, Radek s bratrem a Paumerem podnikal v Texasu, nakonec se osamostatnil. Měl postupně firmy v několika státech USA. Zbyli po něm dva synové a dcera.

Jaký otec, takový syn

Radek Mašín nikdy svůj nesmlouvavý pohled, co je dobro a co zlo, neopustil. Po roce 1989 se bratři (na rozdíl od Milana Paumera) do Čech nevrátili. Naopak. Radek napsal v roce 1996 dopis plný obvinění Václavu Havlovi: „Vzdejte se úřadu! Vyčerpal jste dávno veškerý morální kapitál, který jste zdánlivě měl. Jste zdrojem dezinformací, demagogie a morálního zmatku pro národ v kritické době.“

Ctirad Mašín nikdy se svými činy problém neměl. Dokonce ani neměl rád své příznivce, kteří jeho smrtelné střety omlouvali různými okolnostmi. V jeho vojenském myšlení měl na své činy právo. Pro českou společnost ale zůstává i po smrti rozdělovníkem. Zatímco jeho otec Němcům ukořistil 18 samopalů a 300 pušek bez zbytečných úmrtí, jeho synové pro pět samopalů podřezali zneškodněného člověka.

Zatímco jeho otec organizoval ukládání mnoha bomb do vlaků se slámou, které vybuchovaly v říši, jeho synové zapálili 11 stohů a kvůli spadlému řetězu z kola se prozradili a vystřelili pomocné stráži oko. Zatímco jejich otec vytvořil snad nejvýznamnější zpravodajskou skupinu druhého odboje, jeho synové si „jen“ vydobyli svou svobodu, za kterou zaplatila jejich rodina a spolupracovníci žaláři a tresty smrti. Ctirad byl hrdina jako jeho otec, jen podmínky odboje byly zcela jiné. On sám to neřešil, česká společnost to řeší už přes 20 let.

Ctirad MašínCtirad MašínAutor: e15

Autor: David Klimeš
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!