Nekrolog: Radim Palouš vrátil prestiž Univerzitě Karlově | E15.cz

Nekrolog: Radim Palouš vrátil prestiž Univerzitě Karlově

Nekrolog: Radim Palouš vrátil prestiž Univerzitě Karlově
Radim Palouš
• 
ZDROJ: čtk
14. září 2015 • 08:36
Běh jeho života zásadně formovala totalita. Poprvé mu zakázali učit v roce 1959 kvůli jeho názoru na stalinské čistky. Učit nesměl ani za normalizace, živil se jako topič nebo soustružník. Podepsal Chartu 77, v letech 1982–1983 byl jejím mluvčím. Filozof, žák Jana Patočky, historik a především pedagog a komeniolog Radim Palouš minulý týden zemřel. Bylo mu devadesát let.

Učit nesměl, a tak vedl bytový seminář. „Měl svoje společenství, které se nazývalo Kampademie, protože žil ve Všehrdově mlýně na Kampě, kde jsme se scházeli. A do toho společenství patřili lidé jako Tomáš Halík, Ivan Havel, Pavel Bratinka a později Zdeněk Neubauer. A později se po propuštění z vězení připojil i Václav Havel. To byla skupina lidí, kteří Radimovi Paloušovi filozoficky i duchovně stáli nejblíže,“ vzpomíná vysokoškolský pedagog, disident a filozof Daniel Kroupa.

K bývalému prezidentovi Havlovi měl Palouš velmi blízko, byl také jednou z hlavních postav Koordinačního centra Občanského fóra – v divadle Laterna Magika byl moderátorem všech debat. „Václav Havel a Radim Palouš udrželi Koordinační centrum OF nejen pohromadě a čtyřiadvacet hodin denně soudné, ale vedli jej nakonec do útoku na chabé, jak se ale ukázalo až později, pozice moci. Havel v čele výjezdních jednotek, Palouš udržující zázemí v kritické, stále hlasitě reflektující pohotovosti,“ napsal ve vzpomínce expremiér Petr Pithart. V listopadu 1989 právě Palouš představil Občanské fórum plnému Václavskému náměstí. Vlastních politických vyjednávání se ale neúčastnil, a když bylo to nejdůležitější rozhodnuto, byl jedním z prvních, kdo koordinační centrum opustil.

OF, Helsinský výbor a Hnutí za občanskou svobodu

Spoluzakládal ovšem nejenom Občanské fórum, patřil i k zakladatelům Československého helsinského výboru a Hnutí za občanskou svobodu. Editoval také samizdatové publikace jako Nové cesty myšlení. „Byl to člověk zaměřený na lidskou obec. Měl zájem žít v pravdě a v ní setrval až do posledních dnů,“ prohlásila o Paloušovi jedna z mluvčích Charty Dana Němcová. Pojilo ji s ním letité přátelství, mimo jiné spolu chodili na soukromé semináře profesora Patočky.

Další chartista, někdejší ministr obrany Alexandr Vondra zase říká: „Má mou úctu za to, že přijal roli mluvčího Charty v dobách největších represí. Jako pedagogovi a filozofovi mu nebyl cizí vážně míněný patos. Což je v naší cynické společnosti, která jen málo věcí bere vážně, vzácná vlastnost.“

Radim Palouš se stal prvním polistopadovým rektorem Univerzity Karlovy a podle akademiků vzdělávací instituci, desítky let ovládané totalitním režimem, vrátil důstojnost a prestiž. Jedním z jeho základních požadavků bylo, aby se stala místem intelektuální svobody, místem kultivujícím mravnost. Jeho volba rektorem byla v roce 1990 svým způsobem tečkou za komunistickým režimem. On sám si ji v medailonu České televize připomínal s jistým dojetím: „Vnitřně jsem strnul. Celý Senát vstal a začal zpívat – Svatý Václave, vévodo české země, neboť svatý Václav je patronem Univerzity Karlovy.“

Navázat na renomé

Mezi jeho díla patří Komenského Boží svět, Totalismus a holismus, Světověk a Časování, Ars Docendi, O globalizaci či Heretická škola. Za svoji práci získal řadu ocenění, například Cenu ČSAV nebo Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. „Česká republika přišla o další významnou postavu novodobých dějin,“ prohlásil premiér Bohuslav Sobotka. Emeritního rektora UK ocenil jako významného pedagoga, filozofa a člověka, který neváhal bojovat za své politické přesvědčení.

Radim Palouš
Narodil se 6. listopadu 1924 v rodině novináře, po maturitě v Praze byl vůdcem skautského vodáckého oddílu. Za války byl totálně nasazen, od roku 1945 pak absolvoval filozofii na Univerzitě Karlově a v roce 1948 obhájil disertační práci Masarykovo filosofické mládí. Vystudoval také obor chemie na Vysoké škole pedagogické v Praze, kde od roku 1957 pracoval jako asistent. Habilitoval se v oboru pedagogika a zabýval se dílem J. A. Komenského a moderní vyučovací technikou. Byl pětašedesát let ženatý s manželkou Annou, narodili se jim dva synové – Martin, chartista, pedagog, diplomat a bývalý velvyslanec v USA, a Jan, který je astrofyzikem.
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!