Profil Umberta Eca: literatura ztrácí neúnavného hledače významů

Profil Umberta Eca: literatura ztrácí neúnavného hledače významů
22. února 2016 • 06:44
Italský polyhistor Umberto Eco se mezi literární extratřídu dostal poměrně pozdě, ale usadil se tam s naprostou samozřejmostí. Jako jeden z mála dokázal psát romány, v nichž si každý našel svou vrstvu, milovníci detektivek i hloubaví intelektuálové.

Globálních popkulturních celebrit je mnoho. Skutečně zřídka se ale tohoto postavení podaří dosáhnout bytostnému intelektuálovi, filozofovi a polyhistorovi. „Vnímám sám sebe jako seriózního profesora, který o víkendech píše romány,“ říkal Eco, který v pátek v Miláně několik týdnů po 84. narozeninách podlehl rakovině.

Byl přísný a ironický pozorovatel. „Lidé jsou náboženská stvoření. Psychologicky je velmi těžké proplouvat životem bez zdůvodnění a nadějí poskytovaných náboženstvím. Dobře je to vidět na pozitivistických vědcích 19. století. Trvali na tom, že popisují univerzum ve striktně materialistických pojmech – a v noci se scházeli na seancích a zkoušeli vyvolávat duchy mrtvých.

Dokonce i dnes se mi zdá, že abyste byli skutečně přísně nevěřící, musíte být filozof. Nebo možná kněz,“ napsal italský filozof, sémiotik a spisovatel v jednom ze stovek svých novinových článků. Svět nosil a nosí mnoho brilantních myslitelů, ale jen hrstka z nich dokázala své široké vědění sdílet srozumitelnou formou s desítkami milionů čtenářů po celém světě. Ecovi se to podařilo prostřednictvím románů.

Umberto EcoUmberto EcoAutor: ČTK

Svou kariéru romanopisce přitom zahájil poměrně pozdě. V rozhovoru, který poskytl před deseti lety britskému Telegraphu, to zdůvodnil s typickou sebeironií: „Své schopnosti vypravěče jsem vybrušoval tím, že jsem svým dětem na dobrou noc vyprávěl složité pohádky. Když odešly z domu, neměl jsem komu vyprávět, a tak jsem začal psát.“ První román Jméno růže vyšel v roce 1980, Ecovi bylo 48 let.

Dnes už notoricky známý detektivní příběh odehrávající se v roce 1327 v italském benediktinském klášteře sklidil okamžitý úspěch. Údaje o prodejích této knihy se liší, ale nejčastěji se uvádí kolem deseti milionů prodaných výtisků zhruba ve třiceti jazycích. Ačkoli v době vydání už byl Eco uznávaný myslitel, Jméno růže jej navíc vystřelilo do první ligy světové literatury. Dalšími šesti romány, které do své smrti vydal, toto místo potvrdil.

Milovaná sémiotika

Ecovy romány se výrazně liší prostředím, formou vyprávění i dějem, ale současně nesou mnoho společných prvků a témat. Ecovou celoživotní láskou byla sémotika, nauka o znacích v nejširším smyslu slova, která dokáže analyzovat kulturu a společnosti prostřednictvím jejích konkrétních projevů, symbolů a mýtů.

Hledání významů událostí, slov, gest i činů je hlavním prvkem, jenž prolíná celou jeho románovou (i odbornou) tvorbou. Obzvláště fascinován je Eco falzifikací, šizením, propagandou a ohlupováním veřejnosti nejrůznějšími konspiračními teoriemi.

Jeho předposlední román Pražský hřbitov šel v tomto směru nejdál. Je příběhem vzniku Protokolů sionských mudrců, jednoho z nejslavnějších falz lidské historie, které se mimo jiné stalo klíčovou inspirací a zdůvodněním Hitlerova konečného řešení židovské otázky.

Román prostřednictvím antihrdiny a profesionálního falzifikátora Simoniniho popisuje vývoj antisemitismu především ve Francii a Itálii druhé poloviny 19. století, bezostyšné praktiky tajných služeb, revolucionářských buněk i zcela obskurních sekt a pitoreskních postav, které si rozdmýcháváním nenávisti vůči Židům naplňují vlastní zájmy a upevňují politické pozice. A je třeba říci, že v dnešní Evropě ze čtení těchto řádek řádně mrazí.

Poslední Ecův román Nulté číslo se odehrává v devadesátých letech minulého století ve zcela jiných kulisách, ale celý se zabývá výrobou falešného nultého čísla falešných novin a konspiračními teoriemi kolem smrti Benita Mussoliniho.

Foucaultovo kyvadlo, druhý román v pořadí, vypráví o třech redaktorech italského nakladatelství, kteří se rozhodnou vytvořit syntézu všech konspiračních teorií, tedy jakousi vlastní falešnou „nadteorii spiknutí“, která se jim ovšem začne zhmotňovat pod rukama. V románu Baudolino, rytířském eposu odehrávajícím se ve 12. století, se s oblibou používají jako platidlo falešné relikvie svatých.

Zhodnocení znalostí

S výjimkou Nultého čísla jsou všechny Ecovy romány velmi obsáhlé a především intelektuálně opulentní. Autor se nijak neostýchá dávat na odiv šíři svých znalostí. Například v Pražském hřbitově, což je román obepínající půlstoletí francouzských a italských dějin, je podle autorovy poznámky smyšlená jen hlavní postava Simoniniho a několik zcela epizodních figur.

Jinak Eco celý strhující příběh vetkl do reálných kulis a nechává v něm jednat skutečné postavy, dokonce vesměs historicky zdokumentovaným způsobem. Vedle toho je ovšem kniha také jen tak mimochodem prošpikována detailními recepty dobové kuchyně. I v ostatních historických prostředích se Eco pohybuje, jako by mu patřila.

A právě autorská suverenita a faktografická opulence se staly nejčastějším cílem kritiky mířící na Ecovo dílo. Mnozí kritici i čtenáři se cítí, jako by je autor chtěl až příliš okatě ohromit. Slavný britský literát Salman Rushdie o Foucaultově kyvadle napsal, že kniha je „zcela nevtipná, postrádá charakter, není v ní nic, co by alespoň připomínalo věrohodný dialog, a je až k otupění plná blábolení všeho druhu“.

Umberto EcoUmberto EcoAutor: čtk/ap

Čtenář, který se přívalu znalostí, jenž někdy hraničí s intelektuálním exhibicionismem, nedokáže podvolit, může být jeho dílem snadno znechucen. Klíčem ke čtení Eca je ochota připustit, že existují intelekty, jimiž stojí za to nechat se ohromit.

To ale není celé vysvětlení Ecova úspěchu. Jeho romány jsou mnohovrstevnaté, přičemž svrchní vrstva, srozumitelná skutečně širokému čtenářskému spektru, je nezřídka v zásadě šestáková. Jméno růže je sice rozsáhlým pojednáním o středověké estetice a morálce, ale na povrchu je to napínavá detektivka.

Baudolino je ohromujícím výpravným exkurzem do mytologie i historie raného středověku, ale na povrchu je to poutavý rytířský dobrodružný román. Pražský hřbitov je parádní špionážní thriller. Proto jsou Ecova díla otevřená i nenáročným milovníkům „tlustých knih“ a současně je možné do nich pronikat různě hluboko v závislosti na intelektuálních schopnostech čtenáře.

Vrstvená struktura

Je pravda, že to neplatí pro méně dějová a spíše kontemplativnější díla, jako je Tajemný plamen královny Loany nebo Ostrov včerejšího dne. Jejich úspěch někteří Ecovi kritici srovnávají s fenomenálním komerčním úspěchem Stručné historie času Stephena Hawkinga – totiž že jde o knihu, která je více kupována než čtena, stručně řečeno o výzdobu knihovny.

Pravdou zůstává, že Ecovy romány právě svou vrstevnatou strukturou zcela přirozeně navazují na jeho teoretickou práci. Mnoho let předtím, než vydal Jméno růže, se Eco věnoval dekódování a sémiotické analýze populární kultury a jejích žánrů – od špionážních románů a bondovek přes komiksy až po pornografii.

Přičtěte k tomu studium středověké estetiky, dvě soukromé knihovny ve dvou bytech čítající dohromady 50 tisíc svazků a brilantní systematické myšlení, s nímž se bezmála povinně seznamují studenti vysokých škol v Ecově návodu Jak napsat diplomovou práci. Výsledek musel být fascinující. A také je.

Ecova preciznost je dobře patrná na vzniku jeho stěžejního odborného díla Teorie sémiotiky. Původním Ecovým záměrem bylo sebrat vlastní starší italské texty o sémiotice a přeložit je pro anglicky mluvící publikum. V průběhu překladu však zjistil, že dochází k nápadným posunům významů, a proto se rozhodl s redakční pomocí raději napsat zcela novou knihu v angličtině.

Tak vznikl v roce 1975 anglický originál Teorie sémiotiky, dodnes zcela klíčová publikace v tomto oboru, která byla teprve o rok později přeložena „zpět“ do italštiny. Přesto zůstane Eco v širším povědomí živý hlavně díky své románové tvorbě. Některé věty jeho postav by se měly tesat do kamene, aby se připomínaly každé společnosti v každé době. Namátkou jedna z Foucaultova kyvadla: „Každý komplexní problém má jednoduché řešení, které je vždycky špatné.“

Umberto Eco (†84)
Vystudoval středověkou filozofii a literaturu na univerzitě v Turíně, absolvoval v roce 1954 prací o estetice v díle Tomáše Akvinského. Působil jako pedagog především na univerzitách v Turíně a v Bologni. Psal sloupky pro magazín L’Espresso nebo do britského Guardianu. Je autorem šesti románů a desítek esejů a odborných knih (Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti, Teorie sémiotiky, Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře a mnoha dalších). Obdržel osmadvacet čestných doktorátů na různých světových univerzitách, Univerzita Karlova mu čestný titul udělit odmítla.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!