Trpké vítězství paličatého konzervativce Antonise Samarase | E15.cz

Trpké vítězství paličatého konzervativce Antonise Samarase

Trpké vítězství paličatého konzervativce Antonise Samarase
9. května 2012 • 11:19
Řekové připravili vítězi parlamentních voleb „mission impossible“: tvrdohlavý nacionalista Antonis Samaras už poznal, že není schopen sestavit vládu.

„Žádám vás o silný mandát, abychom mohli vykonat, co musí být vykonáno. Co celá země potřebuje,“ hřímal těsně před volbami lídr řecké konzervativní strany Nová demokracie Antonis Samaras. Nedostal ho. Sice zvítězil, ale necelých 19 procent podpory je tragický výsledek.

Čtěte také:

V Řecku dostala vládní šanci radikální levice

Řecké proevropské strany neudržely většinu, hrozí konec úspor

Třicátník Anikhtos z Atén pro deník E15 posměšně dodává: „Samaras dovedl Novou demokracii k výsledkům jeho někdejší strany Politické jaro,“ malé protestní straničky, kterou Samaras v devadesátých letech vedl. „Koalice více či méně stran se zformuje, ale protože se nikdo v Řecku nenaučil spolupracovat s ostatními, do půl roku půjdeme zase k volbám,“ komentuje výsledek skeptický Atéňan.

Anikhtos měl dobrý odhad. Ještě včera večer Samaras oznámil, že „udělal vše, co bylo možné“, avšak není schopen sestavit vládu. A vrátil prezidentovi mandát k sestavení vlády, na který paradoxně čekal desítky let.

V čele upadající strany

Samarasův otisk v léta největší pravicové straně Nová demokracie nyní nevypadá vůbec dobře. Jeho odchod z postu ministra zahraničí v devadesátých letech vedl k pádu jedné vlády této strany. Po dvou dekádách ji po svém opětovném vzestupu sice přivedl k vítězství, to je však velmi bolestné.

Nová demokracie a socialisté z PASOK léta získávali až 85 procent všech hlasů ve volbách, v roce 2009 to však bylo mnohem méně. Nová demokracie získala jen 33 procent hlasů, nejméně ve své historii. Samaras doufal, že krize přisuzovaná především socialistům přitáhne znovu sympatie k pravici. Jenže voliči vytrestali i Samarasovu stranu.

„Je komické, že Samaras volal po nových volbách a jediné, čeho dosáhl, je ještě větší úpadek této strany,“ poznamenává už citovaný Atéňan. Podobně to vidí i experti: „Málokdy byla evropská politika svědkem tak dramatického kolapsu v tak krátkém čase,“ píše Nick Malkoutzis z listu Kathimerini.

Úpadek Samarasovy strany je zaviněn především podporou mezinárodní kurately a úřednické vlády Lukase Papadima, která naordinovala Řecku bezprecedentní škrty a snižování životní úrovně. O nemalá procenta přízně Samarase připravila i jeho tvrdá nacionalistická kampaň, kdy se v televizních klipech strany střídal Alexandr Veliký s kdysi byzantským chrámem svaté Sofie v Instanbulu.

„To nebylo zrovna moc atraktivní pro nerozhodnuté voliče. Udělal chybu, že vsadil na přesvědčování tvrdého voličského jádra, místo aby rozšířil svůj záběr i na nerozhodnuté,“ řekl agentuře Reuters nejmenovaný nespokojený kandidát konzervativců.

Antonis SamarasAntonis SamarasAutor: E15

Na pokoji s politickým nepřítelem

Špatně vedená kampaň jen dosvědčuje letitou image Samarase – vždy tvrdohlavě prosazuje to, co považuje za nejlepší, i když to není zrovna politicky nejpragmatičtější. K obrazu paličáka sedí i jeho rodinná historie. Narodil se v roce 1951 do dobře situované aténské rodiny kardiologa.

Z matčiny strany je však vnukem politika a především pravnukem známé spisovatelky dětských knih Penelopy Delta, která si vzala život v ten den, kdy nad Akropolí zavlála hitlerovská svastika. Od kariéry bubeníka, který především rád vybubnovával hity Rolling Stones, a výtečného tenisty se postupně přeorientoval k zájmu o medicínu.

Po absolvování elitní střední Aténské koleje ho během plukovnického režimu rodina vyslala do Ameriky. Zájem o medicínu opadl, když prý uslyšel přednášku slavného ekonoma Johna Kennetha Galbraitha. V té chvíli se rozhodl pro ekonomii a vystudoval ji na prestižním Harvardu.

Pikantní na jeho studiích je jeho chvilkové sdílení pokoje s pozdějším politickým nepřítelem, socialistou Jorgosem Papandreem. Po jedné protivládní demonstraci proti americkému bombardování Laosu a Kambodže se prý ocitli spolu i u jednoho stolu v pizzerii a Papandreu prý nadhodil, že jednou budou oba v řeckém parlamentu. Spolustolovník Samaras mu prý odvětil, že „se nikdy nezaplete s politikou“. Papandreou měl pravdu. On si navíc vyzkoušel už i premiérské křeslo a Samaras nyní hraje o totéž.

Deset let zíral do zdi

V roce 1974 padl v Řecku plukovnický režim. To však Samaras ještě studoval v USA na Harvardu. V roce 1976 však skončil své MBA a o rok později se už stal ve svých 26 letech nejmladším poslancem v historii řeckého parlamentu. Jeho výstup ke slávě nastal koncem osmdesátých let. V roce 1989 se stal ministrem financí. Ještě týž rok se stal ministrem zahraničí.

V této funkci se naplno projevilo, že Samaras je vše, jen ne týmový hráč. V otázce přílivu albánských uprchlíků po pádu Hodžova režimu v Albánii i v otázce jména jugoslávské Makedonie se Samaras ukázal jako tvrdý nacionalista, kterého nezviklal ani umírněný přístup zbytku kabinetu. Sám zvolil tvrdou linii ministerstva zahraničí, načež byl vzápětí premiérem z kabinetu odvolán. Na rozdíl od mnoha jiných politiků se však také čestně vzdal poslaneckého mandátu.

Nebýt jeho nacionalismu, mohl se pravděpodobně mnohem dříve přiblížit premiérskému postu. Počátkem devadesátých let totiž platil za korunního prince strany. Místo toho zvolil odchod ze strany. „Strávil jsem deset let tím, že jsem zíral do zdí svého domu,“ popsal kdysi dekádu po odchodu, než se opět vrátil do vysoké politiky.

V roce 1993 sice založil odpadlickou stranu Politické jaro, která dokonce získala ve volbách v devadesátých letech pár poslaneckých mandátů, v roce 1996 už ale neobhájil ani poslanecký post pro sebe a jeho politická kariéra se zdála být u konce.

Ani Piráti z Karibiku nepomohli

Renegát Samaras se však od roku 2000 začal přibližovat zpět k Nové demokracii, v roce 2004 své odpadlíky přivedl zpět do lůna mateřské strany, získal poslanecký mandát a v roce 2009 už byl opět ministrem, tentokrát kultury. Přestože se svým někdejším spolubydlícím Papandreem si už léta nemohli přijít na jméno, v roce 2009 mu mohl být Samaras vděčen za drtivou porážku Nové demokracie. Jen proto otřesená strana svolila k prvním stranickým primárkám nového šéfa strany a někdejší odpadlík Samaras se mohl vyšvihnout do nejvyšší partajní pozice.

Když o rok později vypukla v plné síle krize, Samaras se těšil na nové volby a dle průzkumů obrovskou převahu v novém parlamentu. Jenže se vše zamotalo s druhou záchrannou půjčkou a nástupem úřednického kabinetu Lukase Papadimose, kterého na přání Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky musely podporovat všechny významné strany.

Samaras se zprvu zdráhal, odmítl dokonce první memorandum podpory vládě a svolil až s druhou, mírnější verzí reforem a škrtů. V předvolební kampani neustále Řekům připomínal tento svůj výdobytek. Navrhl také odvážný program radikálního snížení korporátních daní z 32 procent na 15 a mezní daně pro fyzické osoby z 45 na 32 procent. „Jediné, co musíme udělat, je zastavit plýtvání ve veřejném sektoru,“ znělo jeho hlavní motto na mítincích podmalované hudbou z filmu Piráti z Karibiku.

Antonis SamarasAntonis SamarasAutor: čtk

Nebylo mu to však nic platné. Naštvaní Řekové vytrestali všechny strany, které podporovaly Papadimosův kabinet. Z dosavadních 72 poslaneckých mandátů je nyní 58 a jen díky volebnímu bonusu dalších 50 míst má Nová demokracie důstojné zastoupení v parlamentu.

Samaras se tak ocitl v nezáviděníhodné situaci. Pokud by se chtěl zachovat jako státník a pokusil se zformovat nesourodou koalici proevropských sil, musel by si podat ruku nejen s hlavními protivníky socialisty, ale nejspíš i Nezávislými Řeky, kteří mu před časem zběhli z Nové demokracie. Samaras raději dostál své pověsti nekompromisního tvrdohlavého konzervativce a právo sestavovat vládu hazardně přenechal krajně levicové Koalici radikální levice, která skončila ve volbách druhá.

Antonis Samaras

narodil se 23. května 1951 v Aténách do rodiny kardiologa, jeho dědeček byl poslancem vystudoval ekonomii v USA, v roce 1976 získal MBA na Harvardu, jeho spolužákem byl pozdější hlavní politický rival Jorgos Papandreu
v roce 1977 se stal v 26 letech poslancem za Novou demokracii
v roce 1989 byl ministrem financí, pak zahraničí po třech letech byl pro nerespektování vládní politiky odvolán a založil si vlastní straničku Politické jaro
v roce 2004 se opět sblížil s Novou demokracií, stal se poslancem, pak ministrem a od roku 2009 stranu vede
mluví anglicky, francouzsky a italsky
se ženou Georgíou má dvě děti
hraje tenis

Autor: David Klimeš
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!