Beduíni už nekočují. Dnes žijí v chatrčích u dálnice | E15.cz

Beduíni už nekočují. Dnes žijí v chatrčích u dálnice

Petr Horký

(REPORTÁŽ) V suché, kopcovité krajině hned vedle izraelské dálnice A1 na východ od Jeruzaléma se tísní skupina chatrčí z vlnitého plechu a pneumatik. V nich, doslova u krajnice, žijí beduíni. Kdysi byli hrdý národ pouštních kočovníků, dnes o ně nikdo nestojí.

Naše novinářská dodávka zastavuje na kraji dálnice – jinak se k beduínům dostat nedá. Přelézáme svodidla a přibíhá nás uvítat parta předškolních dětí. Západní novináři si umazané děti fotografují, závěrky zrcadlovek zběsile cvakají. Vše zpovzdálí pozoruje velbloud, připomínka lepších časů. Koráb pouště, na kterém beduíni ještě v polovině minulého století kočovali Negevskou pouští. Je slunečné únorové ráno, asi šestnáct stupňů. Palestinská zima je vlídná.

Izraelskou uniformu odmítli a museli odejít

„Nefotit ženy, nepřejí si to,“ klade nám na srdce mladá průvodkyně z nevládní organizace, která se snaží beduínům pomoct. Také jméno neziskovky musí zůstat utajené – mohli by mít problémy s izraelskými úřady, které se snaží beduíny z jejich tábořiště vystěhovat.

Na náměstíčku mezi chatrčemi nás čeká šedovlasý muž s knírem, který se představuje jako Ejd Abú Chamis Džahalin. Je něco jako kmenový „stařešina“ nebo také mluvčí kmene Džahalin. Mluví anglicky a jako jediný z kmene má vysokoškolský titul.

Kmen Džahalinů sem z Negevské poušti vyhnal Izrael, který území dobyl během války v roce 1948, vysvětluje Abú Chamis. Vítězný Izrael Beduínům nabídl, že jejich děti naverbuje do své armády. Když to odmítli, museli se vystěhovat sem na západní břeh Jordánu. To bylo v roce 1951, od té doby tu žijí a živí se pastevectvím. Ve vesnici nyní žije 160, v širším okolí 2000 beduínů.

Džahalini tu žili v relativním klidu až do roku 1967, kdy Izrael vyhrál takzvanou šestidenní válku a získal velká území na západním břehu Jordánu. Izraelští osadníci zakládali vesnice na Palestinském území a jednoho dne přišli i k tábořišti kmene beduínů. V roce 1979 vznikla izraelská osada Kfar Adumim, jen na dohled od tábora.

Vztahy mezi Izraelci a beduíny od začátku nebyly nejlepší. Kfar Adumim byla obehnaná ostnatým plotem, jehož překročení měli beduíni zakázáno. Obě komunity tu žily vedle sebe, ale bez sebemenších kontaktů, každá uzavřená do svého světa. Izraelci v bílých, hranatých domcích s terasami, beduíni v primitivních chatrčích.

Vesnice Džahalínů leží hned u dálnice A1. Žije 22 tu rodin, asi 160 lidí.Vesnice Džahalínů leží hned u dálnice A1. Žije 22 tu rodin, asi 160 lidí.Autor: Petr Horký

„Chci být zubařem pro mlsné“

Abú Chamis nás vede k bachraté budově, pod jejíž hrubou omítkou tu a tam prosvítají pneumatiky. „Tohle je naše škola,“ ukazuje hrdě. V budově z pneumatik zrovna probíhá hodina matematiky. Žákům je mezi 12 a 15 lety. Příchod novinářů s fotoaparáty výrazně naruší kázeň a učitelka raději přerušuje výuku. Děti po sobě stydlivě pokukují, vzrušeně si něco šeptají a pak vyprsknou výbuchem smíchu.

„Matiku mám rád,“ říká třináctiletý Ahmed arabsky, moje palestinská kolegyně novinářka tlumočí. Ahmed by se chtěl stát zubařem. „Mám rád sladkosti a pak mě vždycky hodně bolí zuby, takže bych rád pomohl lidem, aby je po sladkostech zuby nebolely,“ vysvětluje. A jak tráví čas uprostřed polopouště, kde kromě dálnice nic není? „Hrajeme fotbal. Nebo paseme ovce,“ říká.

Školu postavili v červnu 2009. Ihned poté jim izraelský stát zastavil veškeré dotace, protože beduíni neměli stavební povolení. Získat ho je v zóně C, kde tábor leží, je prakticky nemožné. Pak přišlo oznámení o demolici. Buldozery ale zatím nepřijely, možná i díky vlně podpory, která se zdvihla v západním tisku. Demolice ale pořád může přijít, vysvětluje nám Willow Heske z britského Oxfamu. Cílem Izraelců je přestěhovat Džahalíny do chudé uprchlické čtvrti al-Eizariya v Jeruzalémě, říká mladá aktivistka v zelených holínkách.

Hodina matematiky.Hodina matematiky.Autor: Petr Horký

My takhle žít chceme

Když sem v roce 2011 přišla dálnice, část tábora musela být zničena. Od té doby žijí beduíni vedle svodidel. Do vesnice vede jen prašná cesta, která je v období dešťů bahnitá, takže i nemocné musí sanitka nabírat u krajnice.

Pohled na umouněné děti a budovy z vlnitého plechu trochu připomíná romské osady na východním Slovensku. Také tam jezdí fotografové „zachycovat bídu“. Na tu si ale Džahalíni nestěžují. Netouží po luxusu, ani po návratu na své původní pastviny v Negevské poušti. Chtějí jen to, aby je všichni nechali na pokoji tam, kde jsou. „Tady jsem se narodil. Tady jsem doma,“ říká Abú. Kočovný způsob života už je minulostí. V životě Abú Chamise je pastevectví, ale i televize a internet. Když chce, zapne si ho ve své chýši. Elektřinu beduíni získávají pomocí naftového generátoru.

„Tohle je život beduínů. Život v přírodě. Jako můj děd a jeho děd. I lékaři radí, že by lidé měli chodit do přírody,“ hájí Abú Chamis svůj způsob života. Ale připouští, že příští generace to možná už bude vidět jinak. „Já taky nežiju osud svého otce. I můj syn bude mít jiný život.“

Od zpravodaje E15.cz z Ramalláhu

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!