Reportáž: Ukrajina je od Donbasu daleko, Rusům tu říkají Moskalové | E15.cz

Reportáž: Ukrajina je od Donbasu daleko, Rusům tu říkají Moskalové

Reportáž: Ukrajina je od Donbasu daleko, Rusům tu říkají Moskalové
Na západní frontě klid. Na bazaru v centru Lvova nic nevypodívá o tom, že zem je na prahu občanské války
• 
ZDROJ: Pavla Palaščáková, E15
19. září 2014 • 09:29
Pavla Palaščáková
Nad skutečností, že hodlám strávit dovolenou na Ukrajině, většina lidí nechápavě kroutila hlavou. Nepomohlo ani ujišťování, že cíle naší cesty jsou od ohniska konfliktu tisíc kilometrů daleko.

Nejen geografická, ale i kulturní vzdálenost nepochybně přispívá k tomu, že se krize v Donbasu na první pohled v západní části země příliš neprojevuje. Patrná je hlavně ze sbírek na armádu, plakátů na podporu vojska, občasných výzev k bojkotu ruského zboží či firem a televizních zpráv. Výrazněji vstupuje do životů rodin, jejichž členové šli na východ bojovat.

Před branou do mukačevského hradu k nám zvědavě přikvačí stařík a zajímá se, jak se nám památka líbí. „Je pěkná, ale potřebovala by opravit,“ odpovídám. „Máte pravdu. A musí se to udělat pořádně. Kameny tu budou, my nebudeme. Moskalové nás všechny postřílejí,“ mávne rukou směrem k východu.

Namítám, že do Mukačeva Rusové nepřijdou. „Sem je nepustíme. Jestli přijdou, půjdou bojovat i já. Jednoho dva Moskaly ještě zabiju,“ rozohňuje se a znázorňuje rukama pušku. „Vždyť ani vy je nemáte rádi, také u vás měli vojáky,“ konstatuje. „Dvacet let,“ přisvědčuji. „No vidíte a nám nedají pokoj už 350 roků,“ povzdechne si.

Jiná válka o Ukrajinu: Putler kaput, Xutin puj
V malé samoobsluze v ukrajinském Lvově jsou u žvýkaček připevněny ruské vlaječky. „My ruské zboží nebojkotujeme, normálně ho prodáváme. Chceme ale, aby zákazníci věděli, odkud pochází, a sami se rozhodli, zda ho koupí,“ vysvětluje pokladní. V jiném obchodě stojí u kasy pokladnička pro příspěvky na armádu. Podobných sbírek je řada, na ulicích je organizují občanská sdružení či politické subjekty, v kostelích církev. V řeckokatolickém chrámu svaté Olhy a Alžběty do jedné kasičky vhazuje nemalý obnos muž v tričku a teplácích. Když se otočí na jednoho z farníků, překvapí: hovoří rusky.
Část místních se chopila příležitosti a snaží se na vlně rusofobie a nenávisti k prezidentovi sousední země vydělat. Prodavači ve stáncích nabízejí rohožky s Putinovou podobenkou a nápisem „Otřete si nohy“. Jeho obrázek je vytištěn i na toaletním papíru. Vedle je na magnetech a zapalovačích šéf Kremlu s knírkem, ilustraci doprovází heslo „Putler kaput“. Nejhanlivějším suvenýrem je pak tričko s přesmyčkou „Xutin puj“.

Vlak se zastaralou vojenskou technikou

Některých mužů ze Zakarpatské oblasti se však boje týkají bezprostředně. Část jich na východ odjela z vlastní vůle, mnoho se ale službě spíše snaží vyhnout. Není příliš divu, že se jim nechce. Na zapadlé zástavce mezi Čopem a Mukačevem, uprostřed rozpadajících se továren, rumišť a neobdělávaných polí míjíme armádní vlak. Jeho náklad je noční můrou vojenských stratégů, prehistorická vozidla by měla směřovat spíš do muzea než na frontu. Kyjev právě jedná o příměří a vlak stojí na místě i o několik hodin později. Mladí vojáci zřejmě netuší, co s nimi bude. Povalují se na sluníčku u nádražní budovy, čekají a čekají. Jeden právě klábosí s posádkou osobního auta, jeho blízcí patrně využili příležitosti a dojeli za ním na návštěvu.

Pro jiné rodiny ale přišel alespoň částečný klid zbraní příliš pozdě. Když se příměstský vlak uprostřed Karpat večer vylidní od cestujících, kočující romské rodiny s látkovými uzlíky, prodavaček pirožků, umělohmotných ramínek a voňavek za patnáct korun, sdělují si dvě babičky v šátcích novinky. „Sousedce včera večer zavolali, že syna v Doněcku těžce zranili. Nevím, proč si Porošenko s Moskaly nedokáže poradit. Na plakátech pak píší, že hrdinové neumírají. Co je to za nesmysl? Všichni umírají,“ rozčiluje se hlasitě jedna z žen. Vedle nich sedí dva rusky hovořící mladíci. Rozhovor se jim očividně nezamlouvá, nijak ho ale nekomentují.

S vlajkou na Hoverlu. Pro Ukrajince je výstup na nejvyšší horu Hoverlu něco jako pouť do Mekky pro muslimy. Cesta se tak často neobejde bez projevů patriotismu a protiruských pokřikůS vlajkou na Hoverlu. Pro Ukrajince je výstup na nejvyšší horu Hoverlu něco jako pouť do Mekky pro muslimy. Cesta se tak často neobejde bez projevů patriotismu a protiruských pokřikůAutor: Pavla Palaščáková, E15
S vlajkou na Hoverlu. Pro Ukrajince je výstup na nejvyšší horu Hoverlu něco jako pouť do Mekky pro muslimy. Cesta se tak často neobejde bez projevů patriotismu a protiruských pokřiků

Rušný Lvov nemá na válku čas

Lvov, ukrajinsky Lviv, je známou baštou ukrajinského nacionalismu. Ve městě však téměř nic nenapovídá tomu, že Ukrajina právě zápasí o svou územní celistvost. V centru večer bzučí desítky zahrádek, které leckdy patří k nevšedním podnikům. Nejznámější z nich, Kryjivku, chlubící se na internetu tvrzením, že je jednou z nejnavštěvovanějších evropských restaurací, je dobré navštívit přes den. Večer člověk těžko hledá místo, navíc může v rumraji přijít o svéráznou uvítací proceduru. Hostinec, jenž se tváří jako bunkr příslušníků Ukrajinské povstalecké armády, nemá pochopitelně žádné značení. Každý ale ví, kterým průchodem se do něj z hlavního náměstí dostat. A všichni také mají povědomí o tom, že na žádost muže za dveřmi o vyslovení hesla, musí zvolat Sláva Ukrajini.

V podzemních prostorách se potulují lidé ve vojenských mundúrech, leží tu staré samopaly a podezřelému návštěvníkovi, kterému se podařilo přechytračit ostrahu u dveří, hrozí zkouška na moskalodetektoru. Přestože je v hospodě stejně dobrá atmosféra, jako když jsem tam byla před pár lety, nemohu se tentokrát zbavit tísnivého pocitu. Konflikt na východě dal bunkru nový rozměr, který dokonale dokresluje mluvčí bezpečnostní rady země Andrij Lysenko, jenž právě promlouvá z televizní obrazovky v polní uniformě. Nekonečné televizní záběry z donbaských bojišť jsou ostatně kulisou mnohých restaurací. Lidé u nich většinou lhostejně jedí.

Peníze pro vojáky. Na armádu se nejen ve Lvově vybírá všude – na ulicích, v obchodech i v kostelíchPeníze pro vojáky. Na armádu se nejen ve Lvově vybírá všude – na ulicích, v obchodech i v kostelíchAutor: Pavla Palaščáková, E15
Peníze pro vojáky. Na armádu se nejen ve Lvově vybírá všude – na ulicích, v obchodech i v kostelích

Neživte okupanta a vyberte si peníze

V Černovicích (Černivci) nedaleko rumunské a moldavské hranice se napětí projevuje výrazněji. Město hrdé na svou rakousko-uherskou slávu a majestátní univerzitu od Josefa Hlávky je blíž východu a potenciálně výbušný jih je odtud za rohem. Restaurace i zařízení rychlého občerstvení zdobí praporky Ukrajiny a Evropské unie. Nad pobočku Sberbank vyvěsili místní patrioti výzvu: „Neživ okupanta, vyber své peníze, dokud není pozdě.“

O kousek dál, na pěší zóně, se lidé mohou vyfotografovat před obrovskou ukrajinskou vlajkou. Takto shromažduje prostředky pro bojovníky v Donbasu radikální Pravý sektor, jemuž ruská propaganda připisuje přehnaný vliv na politickou scénu. „Pojďte také přispět, ať pomůžete vyhnat okupanty,“ vyzývá nás padesátník se zlatými zuby. Když zjistí, že jsme z Česka, přepadne ho nostalgie a vypráví, jak vojákoval ve Vysokém Mýtě.

„Tehdy jste ale byl také okupant,“ upozorňuji ho. „Ano, ano byl,“ přitakává bez větších rozpaků. „Také to na nás lidi 21. srpna vždycky křičeli. A nakonec jsem na to dojel. Hrál jsem na kytaru a Rusové mě v hospodě poprosili, abych zahrál Deň pabědy. Najednou nastalo ticho a pak se strhla mela. Ráno si pro nás přišli a za dvacet čtyři hodin už jsme byli v Čopu,“ líčí.

Pak se smutně rozhlédne kolem a vrátí se do současnosti. Z bývalých ruských kamarádů z vojny už jsou zase nenávidění nepřátelé. „Já místním vždycky říkám, že tak, jak tu lidé začínají žít teď, žili Češi už v osmdesátých letech. A víte, proč to tak je? Protože tady pořád ještě všechno ovládají Moskalové,“ je přesvědčen. „My Ukrajinci, vy Češi a Slováci jsme bratři. Ale Moskalové naši bratři nikdy nebyli a nebudou,“ uzavírá.

Ukrajinské náměstíUkrajinské náměstíAutor: Pavla Palaščáková, E15

Dobře bude až v příští generaci

Zajímavé je, že všichni hovoří jen o Rusech a Putinovi, ale o separatistickém hnutí a obyvatelstvu východu příliš slyšet není. Za celých čtrnácti dní se nemůžeme zbavit dojmu, že většina zdejších hledí na Donbas jako na oblast, která je pro ně tak jako tak cizí. I když jim ostentativně pěstované vlastenectví nedovolí hlasitě připustit roztržení Ukrajiny, působí často dojmem, že jsou ochotní region obětovat, pokud to přinese klid a v Kyjevě bude sedět přijatelná vláda. Mnozí koneckonců vysokou politiku spojují se soupeřením regionů o příjmy a Donbas považují za místo příliš protežované v éře Viktora Janukovyče. „Tohle tady postavili za prezidenta Juščenka,“ ukazuje už zmíněný mukačevský děda na chodník k hradu. „Janukovyč na západ kašlal a bál se sem jezdit,“ podotýká.

Málokdo zde však věří tomu, že se jeho životní situace v dohledné době výrazně zlepší a že se podaří vymýtit pověstnou korupci. Zvlášť když se kurz hřivny od počátku roku propadl o třetinu a ceny se zvedají. „Silnice jsou strašidelné, o malé cesty se vůbec nikdo nestará. Ne že by vůbec nebyly peníze. Když se podíváte na faktury, zřejmě zjistíte, že opravené jsou,“ popisuje realitu průvodce, který nás veze do pevnosti Chotyn. „Podařilo se získat prostředky z evropských fondů na zázemí pro turisty, ale sami jste viděli, že záchody jsou pořád jak ze 16. století,“ pokračuje u památky. „Jednou se to možná zlepší, ale dřív než za našich dětí to nebude,“ uzavírá.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!