Ukrajinský Doněck uvízl při fotbalových přípravách na půli cesty

3. června 2012 • 18:13
Čekám před směnárnou na kyjevském letišti. Na výměně peněz nevidím nic složitého, fronta za mnou už je ale trojnásobná proti té přede mnou. Když jsem téměř na řadě, přitiskne pracovnice na sklo vývěsku „Technická pauza – Dočasně zavřeno“. „What the fuck is that?“ slyším za sebou první anglická slova po příletu do země. Jsem si jistá, že během fotbalového mistrovství Evropy, které v červnu Ukrajina pořádá spolu s Polskem, zazní často.

Ta myšlenka mě znovu napadne, když cestující v Doněcku, jednom z hostitelských měst šampionátu, po výstupu z letadla nepokračují do letištní budovy, ale postávají na ploše pod cedulí „Výdej zavazadel“. Za chvíli přijedou vozíky, z nichž se lidé jeden přes druhého snaží vydolovat své kufry.

Do úvah o tom, proč nás nezavezli k novému terminálu, vnese jasno taxikář. „Všichni se nám smějí. Prezident Janukovyč přijel slavnostně otevřít terminál, ten ale ještě pořád nefunguje. Ohlásili ukončení oprav silnic, ale dodělané to není,“ líčí.

Když cesta za ubytováním skončí po půlnoci na zchátralém sídlišti, znejistím. Žárovka mihotavě osvětluje otřískaný vchod, nápis 1st Doneck Hostel nikde. „Chtěla jste ulici Dzeržinského, blok šest, číslo 165. Tady v tom vchodu jsou byty 140–185,“ vysvětluje trpělivě řidič taxi. Na interkomu naťuká zmíněnou kombinaci a těžké kovové dveře povolí. S každým dalším prošlapaným schodem, vytlučeným oknem a vyhozenou matrací moje nervozita stoupá, v posledním patře ale narazím na otevřený byt.

Podle anglického příkazu „Zouvejte se u dveří“ je jasné, že jsem na místě. Tradiční ukrajinské babušky nabízející s fotoalby ubytování po nádražích před mistrovstvím očividně nahradily internetové hry na západní služby. Ochota zdanit zisky z pronájmů ale chybí, „hostely“ tak raději zůstávají v utajení.

„Toitoika“ za milion

O Doněcku, jednom z pěti největších měst na Ukrajině, se traduje, že tam lidé buď fárají, nebo podnikají. Realita není tak „černá“. Ve městě je sice dosud v provozu několik šachet, ale stachanovské doby jsou nenávratně pryč. Ani s podnikáním to není tak horké. Úsloví spíše než o kvetoucí střední třídě hovoří o vlivných velkopodnikatelích, kteří dali městu podivné výškové budovy a mafiánskou pověst.

V divokých devadesátých letech se dostal do jejich čela Rinat Achmetov, majitel holdingu SCM a fotbalového Šachtaru. Jeho předchůdce na postu prezidenta klubu Achata Bragina zabil výbuch na stadionu během zápasu. Podle mnohých názorů prezident Viktor Janukovyč Achmetovovi vděčí za politickou kariéru a místní podnikatelé zase prezidentovi za příležitosti související s Eurem.

Investice do jeho přípravy se na Ukrajině pohybují v miliardách dolarů. Odhady celkových nákladů se liší, často se zmiňuje částka 14 miliard dolarů. Zhruba půlku z ní mají tvořit veřejné finance. Doněck údajně jen ze státního rozpočtu utratil zhruba 860 milionů dolarů.

Při pochůzce zašlým milionovým městem se nabízí otázka, zda nebylo lepší prostředky investovat jinam. Donbas Arena vypadá skvostně, ale mezi chátrajícími průmyslovými objekty a haldami hlušiny působí jako rolexky na bezdomovci. Během její obhlídky člověka přepadají smíšené pocity. Veselí pod nedalekou obří sochou partyzána, kterého ze zálohy podporuje několik tanků, střídá u toi toi budek sklíčenost. Podle zjištění médií stál daňového poplatníka každý z těchto záchodků milion korun.

Fotbaloví fanoušci, kteří si chtějí ušetřit řadu strastí, se mohou ubytovat v jednom z blízkých hotelů. Hned u stadionu stojí dva. Hotel nesoucí jméno slavného klubu býval v průvodci popisován jako objekt nabízející prosté ubytování. Teď ale prošel rekonstrukcí a přejmenovali ho na Shakhtar Plaza. „Standardní dvoulůžkový pokoj v den semifinále stojí 380 eur na noc, bohužel už ale nemáme volno,“ sděluje perfektní angličtinou recepční.

Se vzpomínkou na medializované ujištění starosty, že v Doněcku hotely před šampionátem nezdražují, pročítám standardní ceník na pultu. Částky na něm jsou zhruba třetinové.

Dopravní dobrodružství

Mým dalším cílem je nové nádraží, další velká investice z poslední doby. Hlouček lidí postávajících u kolejí správně otipuji na tramvajovou zastávku. Když se přihrbené babičky ptám, jestli tudy jezdí jednička, chce vědět, zda mířím na „vakzál“. Pak mě razantně táhne na stanici trolejbusu. Později pochopím. Zatímco trolejbusová doprava se pyšní zcela novými vozidly, kde hlásí zastávky i v angličtině, přesun na nádraží po kolejích skýtá vyhlídkovou cestu po rumištích ve zrezivělých křápech.

Nádraží městu ostudu neutrhne, dolaďují se poslední detaily. Zádrhel je jinde. Ukrajina se rozhodla propojit čtyři pořadatelská města expresy – vlakovými soupravami Hyundai schopnými dosáhnout 180kilometrové rychlosti. Provoz měly zahájit v polovině května.

Chci vyzkoušet neochotou a korupcí proslulé policisty a jednoho se tážu, kdy tento vlak přijede. Z anglického dotazu očividně registruje jen slovo expres, ale s nesmírně seriózním výrazem mě vede k informacím. Po obchůzce tří kanceláří dostanu k uchu telefon. Ženský hlas zdvořile vysvětluje, že už v nejbližších dnech bude možné zakoupit na vlak jízdenky.

Nedostatky se tu však snaží vyvážit malými bonusy. Železnice se pyšní oznámením, že od 11. května jsou všechna nádražní WC zdarma. Při ukrajinském smyslu pro efektivitu práce nepřekvapí, že pod cedulí nadále sedí toaletářka.

Radši se podíváme v televizi

„Děláme, co umíme. Víme, že je to pro nás obrovská příležitost se ukázat,“ odpovídá hrdě anglicky asi čtyřicetiletá obyvatelka Doněcku na otázku k šampionátu. „Těm řečem o bojkotu vůbec nerozumím. Proč se sport spojuje s politikou?“ podotkne v souvislosti s rozhořčeností evropských politiků nad kauzou expremiérky Julije Tymošenkové. Většina lidí ale o stavu příprav mluví s despektem. „Když se věci používají, dají se odstranit chyby. Ale dokončovat všechno na poslední chvíli je nebezpečné,“ míní sympatická studentka.

Na dotaz o předpokládaném počtu návštěvníků všichni jen krčí bezradně rameny a tážou se: „Nevím, co myslíte vy?“ Na extra zájem to nevypadá. U pokladen postává jen pár lidí. Vstupenky na čtvrtfinále a semifinále sice už nejsou, ale na zdejší úvodní střet Anglie s Francií je nabízejí ještě ve dvou cenových hladinách, dražší za 1800 korun.

„Zvažovali jsme, že půjdeme, ale radši se na to podíváme v televizi,“ svěřuje se u okénka elegantní pár starších lidí a přeje úspěch českému týmu. Když k tomuto závěru dojdou místní, co čekat od zhýčkaných cizinců, vystrašených zkazkami o úrovni ukrajinských silnic a služeb.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!