Bez empatie ke smíření nedojde, říká bosenský režisér Alen Drljević | E15.cz

Bez empatie ke smíření nedojde, říká bosenský režisér Alen Drljević

Iva Přivřelová

Bosenské koprodukční drama Chlapi nepláčou patřilo k nejlépe hodnoceným filmům letošní karlovarské soutěže. Pod hlavičkou KVIFF Distribution se v říjnu snímek ozdobený Zvláštní cenou poroty pak dostal i do českých kin. Režisér Alen Drljević ve svém hraném debutu o terapeutické skupině válečných veteránů z kdysi znepřátelených stran zpracoval nejen vlastní trauma z balkánské války, v níž působil jako voják. 

Pomohla filmu cena z Karlových Varů?

Ano. Ve Varech to bylo skvělé, měli jsme tam světovou premiéru, publikum velmi dobře reagovalo. Takže to byl skvělý začátek. Vary jsou důležitý festival, po něm jsme dostali hodně pozvánek na další přehlídky.

V Bosně už diváci film viděli?

Promítali jsme ho na festivalu v Sarajevu a pak se týden dával v kinech, aby se mohl stát bosenským kandidátem na Oscara, do širší distribuce půjde myslím v listopadu. Nevěděli jsme, jak domácí publikum film přijme, ale nakonec jsem byl spokojený. Vlastně jsem čekal větší kontroverzi. Samozřejmě někdo se ozval, nebylo jich však moc. Lidi už asi mají od války odstup a potřebují filmy jako Chlapi nepláčou, které o ní mluví jinak. 

V čem je váš film jiný? V tom, že mu jde především o smíření?

Mluvíme hlavně o přítomnosti, o vlivu války na každodenní život. Pro všechny, kdo ji zažili, válka představuje jizvu, které se nezbaví do konce života. Ve filmu ale boje nevidíte, neobsahuje válečné flashbacky. Zabýváme se tím, co se děje teď. Řekl bych, že většina bosenského publika s postavami soucítí, protože má podobné zkušenosti. Zaměřili jsme se na empatii, bez ní ke smíření nedojde. Chlapi nepláčou jsou tedy hlavně film o pochopení druhých. Jedině tak se můžeme posunout dál. 

Filmový režisér Sergej Loznica: Žijeme, jako kdybychom řídili se zavřenýma očima

Navzdory názvu ve filmu chlapi pláčou, především během terapeutických sezení.

Slyšel jsem už názor, že jde o feministický film, i když v něm vystupuje jen jedna žena. Určitě se tu vypořádáváme s balkánskou tradicí vojáka, který bojuje za svou rodinu a zemi a je tvrdý. Což je podle mě hloupá představa. Chlapi samozřejmě pláčou a bylo by lepší, kdyby byli víc otevření.

Původně jste chtěl setkání vojáků z různých stran konfliktu zpracovat jako dokument. Proč jsem se rozhodl natočit podle něj hraný film?

Došlo mi, že tyto hluboké zážitky je příliš těžké zachytit na kameou, lidi se před ní tolik neotevřenou. Zpovídat se před těmi, kteří na vás kdysi stříleli, není nic jednoduchého. Navíc jde o důležité téma pro všechny ex-jugoslávské země, chtěl jsem tedy, aby film vidělo na Balkáně co nejvíc lidí. A hrané snímky mají větší publikum než dokumenty.

Vaše zkušenost dokumentaristy se ale do filmu otiskla, souhlasíte?

Chtěl jsem si udržet dokumentární přístup. Nejen co se týče kamery, ale také scénografie apod. Ve filmu se objevují i neherci, opravdoví veteráni. Velké scény psychodramatu jsme točili celé najednou, na dvě kamery. Měli jsme tak svobodu improvizace a pohybu. Navíc tyto scény jsou natolik náročné, že jsme je nemohli zvládnout jen na pár záběrů, během jediného dne. Po pěti šesti opakování jsme byli všichni vyčerpaní jako po několika dnech. 

Nezávislých labelů, které to nevzdaly, je stále dost, říká zpěvák Mogwai Stuart Braithwaite

Zažil i někdo z herců válku jako voják?

Někteří ano a některé postavy vycházejí i z jejich válečných zážitků. Ale my všichni jsme válečné roky prožili na Balkáně, všichni tedy mají k tomu tématu blízko a je jedno, jestli bojovali. 

I vy jste bojoval. Přidal jste do scénáře něco ze svých zážitků?

Spoustu. Řada scén a charakterů vyšla ze zkušeností mých a lidí kolem mě. Asi každá z postav má něco ze mě. U každého jsem myslel na to, co bych dělal na jeho místě. 

Vypadají terapeutické skupiny pro veterány jako ta ve filmu? 

I ty skutečné workshopy s válečnými veterány používají v terapii psychodrama. My ho ale rozšířili, protože je filmovější vzpomínky na válku přehrávat než o nich jen mluvit. 

Váš film vznikl jako koprodukce mezi Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem, Slovinskem a Německem. Srbsko se nezapojilo?

Máme srbské koproducenty, ale nedostali jsme peníze ze srbského filmového fondu, i když jsme o ně žádali. Nevím proč. 

Balkánská filmová scéna není rozdělená tak jako země bývalé Jugoslávie?

Filmaři, kteří spolu roky pracovali, nemůžou jen tak říct, že se neznají. Stále spolu hodně točíme. I když naše jazyky nazýváme teď srbština, chorvatština, bosenština, rozumíme si i bez překladatele. Navíc v bosenském filmovém fondu moc peněz není, takže koprodukce potřebujeme. I tak je těžké se uživit jen z filmů, já pracuju ještě v televizi, točím pro ni dokumenty. Ovšem to asi nebude problém jen Bosny. 

Zamilovanost je nevyčerpatelné téma, říká skladatel Ivan Král

Můžou kromě terapeutických skupin pomoct k překonání válečných traumat i filmy?

Umění může udělat hodně, ale nestačí jeden film. Každé dílo je jako malý krok, když jich bude dost, budou mít nějaký vliv. Můžeme něco změnit. Jinak bych netočil, kdybych tomu nevěřil. 

Máte pocit, že po dvaceti letech už se něco na Balkáně mění?

Ani Němci o své roli v druhé světové válce dlouho pořádně nemluvili, jenže jejich politici se po ní změnili. V Bosně máme ve vedení stále stejnou skupinu, která používá válečnou rétoriku a nemluví o obyčejných problémech, třeba o tom, že v noci nejde ve velkých městech voda. Nemluví o chudobě, korupci, vše obracejí v nacionalistické a náboženské střety, aby odvedli pozornost od opravdových problémů. Takže změna je obtížná. Ale umění může být cesta. 

A váš film říká, že nacionalismus je k ničemu a že bývalí nepřátelé si mohou být hodně podobní.

Doufám, že to tak lidi chápou. Protinacionalistické sdělení byl můj záměr. 

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!