Bohumil Doležal: Vlastenectví nejsou plná kaťata z uprchlíků

Rozhovor

Napětí ve společnosti kvůli uprchlíkům je jako před fotbalovým zápasem, říká publicista Bohumil Doležal. „Proti sobě stojí dva hysterické, vyhecované tábory antiislamistů a sluníčkářů připravené se poprat. Chybí to, co v Česku tradičně chybí skoro vždycky: střízlivost a politická rozvaha,“ dodává. V migrační vlně podle něho našel své velké téma prezident Miloš Zeman. „Obávám se, že červené karty a červené trenýrky proti němu tentokrát už nebudou stačit,“ míní.

 Bohumil Doležal
4.1.2016 6:57   |  

Podle Zemana je „tahle země naše a není a ani nemůže být pro všechny“. Jak chápete jeho vánoční projev?

Byl to brilantní výkon politické propagandy. Pan prezident má přesně to, co chybí Andreji Babišovi, a jako dvojice propagandista – manažer by byli smrtícím týmem. Naštěstí není schopen se ovládat natolik, aby se čas od času nedopouštěl různých pussyriotismů a peroutkismů, což mu výrazně ubírá na lesku. Závěr ovšem i tak na mnoho lidí zapůsobí: tahle země je naše a nemůže být pro všechny.

Ale i když je tahle země naše, neznamená to, že bychom nemohli tu a tam taky někomu pomoci. Je to otázka míry. A když tu a tam někomu pomůžeme, nedáváme tím ještě nutně najevo, že je tahle země úplně všech. Mimochodem zaujalo mne, že tajné služby zjišťují pro prezidenta, jak se připravují transparenty na demonstraci v místě, kam se zrovna chystá vyrazit. Vzdáleně mi to připomíná případ Nagyová.

Zeman si u veřejnosti polepšil. Před rokem mu důvěřovala asi třetina lidí, teď je to více než polovina. Lze to vedle jeho návštěv krajů přičíst i tomu, že přiživuje xenofobní nálady?

Prezident ty nálady nejen přiživuje, ale i vytváří. Migrační vlna je pro něho pravým požehnáním. Všimněte si výstavby jeho projevu: blbá nálada je konečně ta tam, vymanili jsme se ze spárů zrádné pravice; ekonomicky rosteme nejvíc v Evropské unii, máme druhou nejnižší nezaměstnanost, rostou mzdy, porostou dokonce důchody.

Ženeme se mílovými kroky do skandinávského ráje. Dokonce i v zahraniční politice jsme konečně dosáhli průlomu, skamarádili jsme se s mocnou Čínou. Je tu jen jedna jediná temná skvrna, a to migrační vlna. Čelíme organizované invazi mladých mužů, kteří místo aby bojovali doma proti Islámskému státu, ženou se k nám.

Prezident má konečně své velké téma. Obávám se, že červené karty a červené trenýrky proti němu tentokrát už nebudou stačit. A taky nebude stačit stavět proti heslu „tohle je naše“ pouhý opak „vítejte všichni“.

Mluví se o integraci uprchlíků do společnosti. Integrace je možná tam, kde máme co jim představit a taky co jim nabídnout. Pokud ne, nepomůžeme si, ani když jim postavíme hráz, protože ji nakonec stejně protrhnou.

Nesnášenlivost části společnosti vůči cizincům je projevem nedostatku vlastenectví, domnívá se filozof Jan Sokol. Je to tak? Co je podle vás vlastenectví?

Takovou definici nejsem schopen podat. Vím, co vlastenectví není: když proti něčemu jinému, cizímu, svým způsobem novému, jsme schopni postavit jen svůj strach, svá plná kaťata. Mluví se o integraci uprchlíků do společnosti jak té evropské, tak té naší.

Integrace je možná tam, kde máme co jim představit a taky co jim nabídnout. Máme něco takového? Pokud ne, nepomůžeme si, ani když jim postavíme hráz, protože v takovém případě ji nakonec stejně protrhnou. A nepomůžeme si ani, když je všechny pustíme. Hlavním problémem nejsou imigranti, ale my. Zároveň samozřejmě platí, že pomoc musí být účinná, a k tomu patří i to, že musíme zvažovat své síly a možnosti. Jinak sobě uškodíme a nikomu už nepomůžeme.

Česká společnost je rozdělena na dva nesmiřitelné tábory – antiislamisty a sluníčkáře. Existuje třetí cesta?

O tom právě mluvím. Proti sobě stojí dva hysterické, vyhecované tábory připravené se poprat. Ten prezidentův je v mocenské výhodě. Je to jako před fotbalovým zápasem. Chybí to, co v Česku tradičně chybí skoro vždycky: střízlivost a politická rozvaha. Nejde jen o to vyvažovat mezi nějakými dvěma krajnostmi a hledat kompromis: ani jeden tábor totiž nemá pravdu.

Máme povinnost pomoci uprchlíkům, tedy těm, kteří se tak trochu i našim přičiněním octli v nouzi. Máme taky povinnost pomoci našim silným spojencům, i ti se ocitli v nouzi tak trochu vlastním přičiněním. Je to i v našem zájmu, nepřejeme si rozvrat EU. A musíme brát přitom v úvahu naše možnosti, protože pomáhat musíme taky sobě samým. Ani na tom není nic špatného.

Polovina Čechů a Češek si myslí, že se kvůli uprchlické krizi zhorší vztahy s Německem. Čtyři pětiny lidí německou politiku vůči běžencům nechápou. Téměř tři čtvrtiny dotázaných si myslí, že sousední země situaci nezvládne. Sedm z deseti dospělých nerozumí ale ani politice české vlády, vyplývá z prosincového průzkumu agentury STEM pro Česko-německý fond budoucnosti. Rozumíte tomu, co dělá Německo a česká vláda?

To, zda se kvůli uprchlické krizi zhorší vztahy s Německem, není otázka počasí, ale otázka Německa a nás. Přiznám se že ani já německé politice, tedy politice kancléřky Merkelové, nerozumím. Nejprve nalákala do Německa davy a pak se jim pokusila před nosem přibouchnout dveře.

Považuji to za politicky neodpovědné a překvapuje mne, že u našich sousedů v této souvislosti otázka politické odpovědnosti zatím nebyla postavena. Nedovedu si představit, že by se Německo dokázalo s problémem nějak vyrovnat, aniž by to pro ně samé mělo vážné následky.

Pokud jde o politiku české vlády, chová se k německým a unijním představám například o přerozdělování uprchlíků krajně zdrženlivě a zdůrazňuje potřebu stabilizovat hranice EU a Schengenu. To je správné. Neusiluje o otevřený a vypjatý konflikt s Bruselem jako Maďarsko, Slovensko a teď zjevně i Polsko, a to je taky dobře. Problém vidím jen v jednom: nepřišla s ničím pozitivním.

Je přece i v našem zájmu pomoci přetíženým evropským zemím, jako je Německo a Švédsko. Aby taková pomoc mohla mít smysl, měla by se ale zároveň obnovit funkční schengenská a unijní hranice. Mimochodem hystericky odsuzované ploty k ní prozatím tu a tam nutně patří, nepatří ale mezi Slovinsko a Rakousko.

Mělo by se stanovit, koho jsme schopni a ochotni přijmout a koho ne, a taky jak se toho, kdo sem nepatří a indolencí unijních či národních orgánů se tu mezitím octl, efektivně zbavit. Jo a výše kvót by neměla být unijním zemím vnucována tak arogantním diktátem, jako se to stalo, byť jednorázově, v Radě ministrů vnitra EU.

Někteří politologové hovoří o konci postkomunismu, protože se podle nich vytratily naděje a očekávání spojovaná s koncem minulého režimu. Lidé jsou frustrovaní a volí marketingové strany jako ANO, kde nejde o členství ani o program. Souhlasíte s tím?

Říkám raději předlistopadový než minulý režim, protože polistopadová demokracie v mnoha směrech už vlastně taky skončila. Lidé ztratili důvěru v liberální demokracii a její struktury, především politické strany. Už na počátku byla malá, postaraly se o to mimo jiné i vůdčí postavy předlistopadového disentu, především Václav Havel.

Jeho představy, že hlubokou krizi „světa techniky a konzumu“ nelze překonat návratem k tradiční demokracii, nýbrž existenciální revolucí, jíž vstoupíme z nedokonalého „světa jsoucen“ do „říše pravdy“, jsou ujeté a utopické. I proto byla polistopadová demokracie velmi nedokonalá.

A tak se frustrovaná veřejnost a postkomunističtí manažeři, kteří vycítili příležitost, jak rozšířit svou ekonomickou moc i o moc politickou, v minulých čtyřech letech spontánně spojili v druhé vlně „nepolitické politiky“. V ní prostí občané povstali proti politikům, kteří nemakali a kradli, a spojili se v marketingové strany bez členstva a jasného programu. Ostatně bylo kdysi Občanské fórum něco o moc jiného, i když jistě na daleko kultivovanější úrovni?

A tak jsme všichni vstoupili ze světa zlodějin a korupce do světa Pravdy a Lásky, ovšemže tentokrát IV. cenové kategorie. Tehdejší demokratická opozice, ČSSD, tomu napomáhala, neúspěšní havlovští reformátoři všehomíra z první, disidentské garnitury polistopadové politiky a jejich dorost u toho dělali a dělají štafáž.

Proti tomu by bylo potřeba postavit politickou alternativu, která bude opřena o tradiční liberální demokracii a myšlenku lidských a občanských práv. Obojí u nás vyrostlo z křesťanských základů. Člověk snad nemusí být věřící křesťan jako já, aby to dokázal uznat. To všechno bude ovšem nesmírně těžké. A je už jen málo času.

Co by měly tradiční demokratické politické strany dělat? Zatím se vůči populistům jen vymezují, což asi nestačí.

Tradiční politické strany by měly změnit především samy sebe. A měly by se naučit spolu komunikovat. Potíž je v tom, že skutečná hranice u nás nevede mezi koalicí a opozicí, ale mezi demokraty na jedné a autokraty a oligarchy na druhé straně a že hranice mezi demokracií a tímhle vede napříč koalicí a opozicí.

Nejvíc práce by ovšem musely vykonat současné koaliční demokratické strany, protože k destrukci demokracie v Česku a k nástupu autokracie a oligarchie došlo i jejich přičiněním: především ČSSD, na KDU-ČSL záleží méně vzhledem k jejím poměrně miniaturním rozměrům a k letitému zvyku se vždycky k někomu přidat.

A měly by mít pozitivní program. Ne proti populistům – ostatně populisté nejsou zlo an sich, zlo an sich jsou cyničtí a prolhaní populisté. Měly by prosazovat rozumnou, demokratickou, umírněnou a realistickou politiku doma i ve světě.

Neměla by se kritika opozice místo elektronické evidence tržeb soustředit spíš na jiné vládní návrhy zákonů – například na změny ve státním zastupitelství?

Chápu důvody, které vedou demokratickou opozici k vehemenci, s níž blokuje přijetí zákona o evidenci tržeb. Její pozice je ovšem v dané situaci poměrně nevýhodná, své voliče si sice udrží, jenže těch není moc a mnoho nových asi neosloví. Daleko významnější byl například zákon o státní službě a je chystaný zákon o státním zastupitelství. Oba přispěly a ještě asi přispějí k zplanýrování demokratického terénu v Česku.

Tady už opozice nastoupila na cestu kompromisu. Je to kompromis se zvrácenou a zhoubnou ideologií „velké protikorupční revoluce“, pod jejímž praporem se u nás bourá demokracie. A s touto ideologií je bohužel třeba se čelně střetnout.

Ještě se vrátím k Miloši Zemanovi. Zdá se, že za dva roky bude znovu kandidovat na prezidenta. Snížily by se jeho šance, kdyby se alespoň část demokratických stran shodla na společném kandidátovi?

Jistěže je porážka Zemana v příští prezidentské volbě velmi žádoucí a asi taky klíčová záležitost. Bohužel současný způsob volby velmi omezuje možnost politických stran přímo do ní zasáhnout a naopak otvírá cestu nejrůznějším falešným spasitelům. Mohou být jistě pozitivní výjimky, jakou byla volba Andreje Kisky na Slovensku. Ale nevím, proč bychom zrovna my měli mít takovou kliku.

Prosadit rozumného prezidentského kandidáta je možné jen na základě nějakého širšího konsenzu veřejnosti. Konsenzus s havlovskou Pravdou a Láskou se v minulé prezidentské volbě neosvědčil a aktivistickým skupinám typu Podhradí, natož umělcům ze Ztohoven je třeba se spíš vyhýbat.

To vše není žádná voličská základna. Nikde nikoho nevidím. Nejde ani tak o kandidáta – najít lepšího, než je Zeman, není tak těžké – jako o ty, kdo by ho prosadili.

Čím se situace v domácí politice lišila v roce 2015 od předloňských událostí? Bylo to kromě uprchlické krize sblížení Zemana a Babiše? Mám na mysli Babišovy úvahy, že by Zeman mohl být prezidentským kandidátem ANO. Co očekáváte na domácí scéně letos?

Vnitropolitická situace je čím dál tím usedlejší a stabilizovanější. Uprchlická krize tomu paradoxně napomáhá. Tomu, aby Babiš se Zemanem našli společnou řeč, bránily jen občasné divoké prezidentovy eskapády. Teď má Zeman v protiuprchlickém populismu spolehlivou základnu.

Jinak jim jde oběma o totéž: příliš demokracie škodí. Zemanův vánoční projev je jasné ideové východisko, něco podobného by dokázal Babišovi sepsat daleko šikovněji než například Jan Macháček. Není důvod očekávat něco dobrého. O to větší je důvod se o něco dobrého snažit.

Bohumil Doležal (75)
Vystudoval bohemistiku a germanistiku na FF UK. Byl členem redakčního kruhu měsíčníku Tvář. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. V samizdatu vydal knihu Poznámky k Masarykovi a národnímu obrození. V letech 1987 až 1989 byl tajemníkem a pak místopředsedou Demokratické iniciativy (po listopadu 89 Liberálně demokratické strany). Dva roky vedl sbor poradců tehdejšího premiéra Václava Klause. V letech 1993 až 2000 přednášel politologii na FSV UK. Od roku 1990 publikuje politické studie, komentáře a fejetony nejen doma, ale i v Německu, Rakousku a v Maďarsku. V roce 2000 založil vlastní internetový zápisník Události.

Čtěte také:

Miroslav Zámečník: Mezi národem a vítací kulturou

Komentář: Hledání Vánoc v prezidentově vánočním poselství

Pavel Otto Autor: Pavel Otto redaktor deníku E15

Komentáře

Čtěte také

Sberbank rozdá ruskou národní platební kartu, platit s ní lze i v McDonaldu

Sberbank rozdá ruskou národní platební kartu, platit s ní lze i v McDonaldu

Po necelých deseti měsících od uvedení na trh bude ruské platební karty Mir vydávat i tamní největší banka. Sberbank začne s jejich emitací během září. K rozšíření karty, která má… více

Komerční prezentace

E15news

Zpravodajství do e-mailové schránky.

Mobilní web