Dan Bárta: Ať mě stát nechá na pokoji | E15.cz

Dan Bárta: Ať mě stát nechá na pokoji

Dan Bárta: Ať mě stát nechá na pokoji
Dan Bárta
• 
ZDROJ: Anna Vacková

Dušan Kütner

Dan Bárta před mnoha lety opustil rockovou scénu a se svou komorně laděnou Illustratospherou získal respekt posluchačů i kritiků. Nové album, čtvrté v pořadí, má název Maratonika, který zčásti odkazuje k pětileté pauze, po níž nová deska vychází. „Mimo jiné to má symbolizovat i období 13 let, které uběhly, než se vrátil kytarista Miroslav Chyška zpátky do kapely,“ říká zpěvák, skladatel, textař, občasný herec a fotograf vážek Dan Bárta.

E15: Nové album má trochu jiný, tvrdší zvuk než ta předchozí. Co vás k tomu přivedlo?

Právě změna na postu kytaristy. Jsme dohromady kvintet včetně zpěváka. Jeden každý člen je dost výrazná osobnost a přispívá svým hudebním názorem k celkovému vyznění. Když to přeženu – kdybych spolupracoval s baskytaristou a kytaristou z Arakainu, nebudou to žádné něžné písničky. Je to dané tvarem bandu. Koncepce vycházela spíše z toho: hrajme to, co jsme, než: pojďme něco změnit.

E15: Album doprovází turné, které má 40 zastávek, což není málo, a rovněž to evokuje název Maratonika…

…to z toho trochu vyplynulo, to je správný dojem.

E15: Je těch koncertů tolik i proto, že v poslední době klesají prodeje klasických fyzických nosičů a stoupá míra nelegálního stahování? Mnozí hudebníci kvůli tomu mnohem více koncertují, protože živá vystoupení jsou jistým zdrojem financování jejich provozu.

Hlavní je, že jsme natočili desku a chceme ji lidem přivézt. Živý koncert ale dnes – málo platné, dříve se to tak nedělávalo – funguje jako prodejní stánek na kolečkách. Album se přiveze na koncert, aby si je mohli rovnou koupit, když se rozhodnou, že se jim to líbí. Aby pro ně nemuseli někam jezdit a odolali i pokušení stáhnout je z nějakého serveru.

E15: Po koncertech nyní více jezdí řada muzikantů.

Jistě. Sting tady v minulosti dlouho nebyl a pak v průběhu jednoho roku přijel třikrát s různými projekty. U nás v kapele je to tak, že živý koncert tvoří těžiště naší práce. Jsme muzikanti, kteří jsou zvyklí na pódia, jsou zvyklí hrát. Je to naše radost i obživa. Takže jsme někde na půl cesty mezi lidmi, kteří hrají pořád, a mezi těmi, kteří vydávají desky, jezdí jen na velká turné a koncertují jen občas. Je skvělé, že se managementu povedlo domluvit tolik koncertů. Čtyři desítky koncertů za podzim, to je šňůra, která už stojí za to, aby se mi kamarádi z branže občas ozvali a ptali se, jak je to možné, že jsme sehnali tolik kšeftů.

E15: Souvisí se situací v hudebním průmyslu i to, že řada muzikantů si začala vydávat desky vlastním nákladem? Koneckonců i vy jste si novou desku vydali sami.

Ano. Je to jednodušší. Dříve, když jsme vydávali první desku Illustratosphery, jsme na to od vydavatelství dostali 700 tisíc korun a měli jsme veškerý servis. Prodeje se také dříve pohybovaly v desítkách tisíc kusů. Pro menšinového interpreta, jako jsme my, bylo 30 tisíc prodaných kusů pěkné číslo. Nyní prodeje klesly, náklady ale stejně samozřejmě vzrostly. Vše možné zdražilo, ale předpokládaný výdělek je menší. Ergo vám vydavatelská společnost dá méně peněz a ty peníze jsou leckdy legrační. I když, abych byl spravedlivý, dnes už není nutné kupovat si hardware v řádech milionů korun. I nahrávacím studiím ztvrdl chlebíček, mám dojem. Mnohdy se navíc vydavatelské společnosti snaží vydělat i na tom jediném, co může muzikantovi přinést peníze. Takže smlouvy mohou být vázány tím, že vydavatel vám dá peníze na nahrávku a vy dáváte vydavatelské společnosti procenta z živých koncertů. Pro mne to je ale nepřípustné.

Dan BártaDan BártaAutor: Anna Vacková
Dan Bárta (foto: Anna Vacková)

E15: Co s tím?

Musím se bez vydavatelské společnosti obejít, protože částka, za kterou by společnost ode mne jen odkoupila práva, je opravdu malá. Takže se nevyplatí je prodat, lepší je si to udělat „na koleně“ a investovat případný budoucí zisk do vlastní práce. V nejhorším na tom budu jako farmář – prodám rajče, ale nebudu si moci účtovat práci s okopáváním na poli, protože pak by to rajče stálo tolik, že by si je nikdo nekoupil.

E15: Někteří muzikanti se snaží sehnat peníze pomocí crowdfundingu – zveřejní projekt a mají třeba 40 dní na to, aby jim veřejnost na projekt přispěla. Pokud se potřebný obnos vybere a album vznikne, dostanou „investoři“ album se slevou, případně při vyšší investici zdarma a s dalšími bonusy. Je toto cesta, kterou se mají muzikanti vydávat?

Pro některé určitě. Sám z toho zatím nemám úplně dobrý pocit – možná jen proto, že bych byl nerad příliš vděčný. Možná by to bylo svazující. Nevím, zkusíme ještě chvilku bojovat s hlavami hrdě vztyčenými. Nám samozřejmě spousta lidí pomohla drobnými částkami. Je to od nich svým způsobem dar či mecenášství. Zveřejňování log sponzorů není vlastně reklamou, je spíše poděkováním: ano, tito lidé nám byli ochotni pomoct. Funguje to i přes program Partnerství Ochranného svazu autorského. Lidé tím, že skládají, generují peníze, které se přes OSA vracejí do systému, který se snaží uživit, jak to jde. Když už je to tak nastaveno, že krást se smí (míněno nelegálně stahovat hudbu z internetu – pozn. aut.), je to o něco těžší. Ale pořád ještě můžeme hrát a pořád ještě máme možnost kohokoli zaujmout tím, co umíme.

E15: Vnímáte posun při prodejích přes digitální kanály?

Snažím se, je to těžké, jiný svět. Jsme před podpisem distribuční smlouvy, kde by se to mělo rozštípnout. Jsou možnosti, jak za část výdělku přenést odpovědnost na firmu, která zprodukuje všechny možné druhy prodeje přes různé servery. Protože to sám neumím, velmi rád si na to za peníze někoho najdu. Kéž by se to povedlo. Nejsem obchodník, moje role končí producentstvím.

E15: Dnes začaly parlamentní volby. Jste jedním z interpretů, který před volbami nazpíval coververzi písně Karla Kryla Tak vás tu máme pod názvem Nikagda nězabuděm (Píseň pojednává o okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v roce 1968 – pozn. aut.). Proč jste se přidal?

Jemná angažovanost je z mé strany víceméně v pořádku, protože lidé trochu zapomínají. Patřím do zájmové skupiny lidí, která pro svou existenci potřebuje velkou míru svobody, velkou míru osobní odpovědnosti a velkou míru nezávislosti na jakémkoli aparátu. To znamená, že si velím sám a starám se o sebe sám, odvádím sám. Od státu potřebuji jen to, aby mne nechal na pokoji, a věřím, že to společně takto vydržíme až do konce mých dnů. Jakékoli agresivní opatrovatelství nebo přerozdělování je pro mne nepřípustné. Zároveň ale nejsem s to přijmout ani bezbřehý individualismus přelomu 19. a 20. století, kvůli kterému se koneckonců zformovala odborářská hnutí a tak dále. Jsem pravostředový člověk. V rámci oné písničky šlo jen o to upozornit na nebezpečí totality, která je zhoubná nakonec i pro ty, kteří ji volí a jsou schopni zapomenout, že nikdy nikde žádnému lidu mnoho štěstí nepřinesla.

E15: Je to apel na mladé voliče?

Je to snaha jemně upozornit hlavně mladé lidi, aby vzali rozum do hrsti, i když já jej v 25 letech také v hrsti neměl. Aby se pokusili si jen představit, že spousta věcí, o nichž mají dojem, že budou fungovat lépe – že se někdo o něco postará, že jim někdo něco dá jen proto, že existují – je ve skutečnosti smlouvou s čertem. Že se to lidem ve finále může jen vymstít. Já už bych nechtěl být součástí společnosti, kde každý prostě musí být státním zaměstnancem. Mně už to stačilo. A umím si to představit natolik, abych se bral za to, co zajímá mě – odpovídat za svůj vlastní život.

E15: Nejsou teď pro demokracii větším nebezpečím různé strany – i pravicové – lídrovského až téměř vůdcovského typu?

Jsou nebezpečné. Jenže tyto pravicové strany řízené vůdcovským způsobem mají jednu zásadní nevýhodu. Či možná výhodu, pokud chcete, aby se rychle rozpadly. Jsou to lidé, kteří nemají s politikou žádné zkušenosti. Skupiny naivů nebo lidé, kteří chtějí mít moc v tom nejhorším smyslu slova. Populisté nebo radikálové. Egomaniaci. Případně lidé, kteří si představují, že politiku může dělat skoro každý bez znalosti řemesla a bez umění vyjednávat. Jejich sliby jsou neuskutečnitelné. Takovým lidem by to mohlo chvíli i fungovat, ale museli by vyhrát na celé čáře.

Dan Bárta (43)
Karlovarský rodák začínal jako zpěvák v plzeňské skupině Alice. V roce 1994 se v roli Jidáše stal jedním z hlavních tahounů českého nastudování muzikálu Jesus Star Superstar. Spolupracoval se skupinami Sexy Dancers, Die el. Eleffant!? a J. A. R. V roce 2000 vydal první album s jazzově laděným projektem Illustratosphere, na který navázaly desky Entropicture a Animage. Hrál v několika filmech, nejznámější je jeho role Vodníka ve filmovém zpracování Kytice (2000). Nazpíval i řadu písní k filmům, například On My Head ze snímku Snowboarďáci (2004).

E15: V čem podle vás spočívá nynější nebezpečí ze strany komunistů?

V tom, že mnozí lidé, kteří tady žijí, si ještě stále nechtějí připustit, že za svůj život odpovídají sami. Že očekávají, že někdo někomu něco vezme a dá to jim, protože mají nějaký zvláštní dojem, že jim to patří. Nebezpečí komunistů spočívá v tom, že mají přímo ve svém programu esenciální nespravedlnost, planou rétoriku, účelové lži, chybné ekonomické teorie, donucovací praktiky a fízlování. A krvavou minulost. Nebezpečí komunistů spočívá v tom, že oni politiku umějí. Nepředstavuji si, že by znovu začali střílet nebo věšet lidi, to se už v rámci struktur, ke kterým jsme se přimkli, snad nemůže stát. Jejich vláda ale nikdy nikde nebyla slučitelná s prosperitou, s důstojným životem, se svobodou.

E15: Máte ještě čas na focení vážek?

Ten si udělám vždy, každý rok alespoň na dva tři týdny.

E15: Proč vlastně vážky, a ne brouci nebo motýli?

Vážky jsou dobrá skupina. Brouky se zabývá kdekdo, je jich obrovské množství druhů, je to téměř nejpočetnější skupina organismů v rámci jednoho řádu. S motýly je to podobné, také to dělá kdekdo. A vážky jsou takové starobylé, poznatelné, mají svůj charakter, jsou u vody, na hezkých místech žijí, líbí se mi zkrátka. Je jich jen 5700 druhů, tomu se dá rozumět a celé to pobrat, aniž by se jimi člověk zabýval nepřetržitě. Také se nedají sbírat, protože když se napíchnou, zbortí se a jsou ošklivé, hnusné, takže se s nimi naštěstí také nedá moc kšeftovat.

E15: Před pěti lety jste vydali s Alešem Dolným knížku o vážkách. O pokračování neuvažujete?

Ale ano. Udělali jsme trojjazyčně – v češtině, angličtině a v indonéštině – knihu Vážky Sungai Wainu, tedy o vážkách nížinných smíšených dipterokarpových lesů jihovýchodního Bornea, která vyšla v červnu. Byli jsme tam na dvou, řekněme exkurzích. Expedice je totiž silné slovo a výlet zase slabé. Sbírali jsme materiál, snažili se jej zařadit. Pak jsme z toho udělali knížku o tom, do jaké míry vážky vypovídají o kvalitě tamního lesa, neboť vážky fungují jako bioindikátor. Je tam zobrazena skoro třetina bornejských druhů, takže knížka funguje i jako atlas. Není úplně levná, protože ne každého to zajímá.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!