Daniel Guéguen: Moc se v Bruselu přesunula od politiků k úředníkům | E15.cz

Daniel Guéguen: Moc se v Bruselu přesunula od politiků k úředníkům

Daniel Guéguen: Moc se v Bruselu přesunula od politiků k úředníkům
Daniel Guéguen
• 
ZDROJ: Anna Vacková, E15
2. června 2014 • 07:22
Jan Stuchlík
Francouz Daniel Guéguen je zasloužilý bruselský lobbista. Čtyřicet let hájí zájmy cukrovarníků, zemědělců či farmaceutických firem. Prosadit dnes v Bruselu zájem průmyslu je však podle něho těžší než kdykoli v minulosti. „Hlavní moc dnes mají vedoucí odborů, nižší úředníci, a ne komisaři. Komise je politicky slabá, což vyhovuje velkým státům, které se snaží unijní systém ovládnout,“ říká Guéguen.

E15: V oblasti energetiky se ukazuje, jak si některé členské státy dokážou prosadit svou vůli a ani Evropská komise s tím nic neudělá. Přitom nejen vy ve své knize tvrdíte, že je to naopak komise, kdo získává v EU moc na úkor členských států. Jak to tedy s tím vlivem ve skutečnosti je?

Nejsem expert na energetiku, ale je zajímavé, že komise před časem sama přiznala, že společná energetická politika je neúspěch. Energetiku řídila Evropská unie strašně špatně, zvlášť to platí o komisi. Energetické sítě jsou stále v moci členských států. Je na každém, aby se rozhodl, jakou energetickou strategii chce mít. Přitom původní myšlenkou bylo liberalizovat systém s cílem zvýšit konkurenci na trhu. A čeho jsme dosáhli? Liberalizace vedla k fúzím a akvizicím, velkým přesunům kapitálu a ke zvýšení ceny elektřiny pro spotřebitele. Takže výsledek je přesným opakem cíle. To je velmi negativní signál.

E15: Z tohoto selhání pramení mocenský konflikt mezi komisí a státy, jako je Německo?

To není tak docela zřejmé. Potřebujeme určitou integraci energetické politiky. Dokud však bude odpovědnost za sítě ležet na jednotlivých členských státech, budou se jejich politiky rozcházet. Nicméně je třeba si uvědomit, že komise pod vedením Josého Manuela Barrosa byla politicky velmi slabá. Moc se v Bruselu přesunula od politiků k úředníkům. Evropská unie, to jsou dnes tisíce technických předpisů upravujících malichernosti. Nemá však žádnou velkou politickou vizi, čeho bychom měli společně dosáhnout.

E15: To vytváří prostor pro ambiciózní státy, aby si vzaly část politické moci zpět?

Ano. K tomu přispěla i Lisabonská smlouva. Před jejím přijetím byla komise velmi silná ve fázi navrhování unijních předpisů. Nyní jsme se posunuli od této takzvané komunitární metody řízení unie k mezivládní metodě. Politici jako bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová si to dobře uvědomili. Výsledkem je, že velké členské státy chtějí celý systém ovládnout. Jenže EU takto budovaná nebyla.

E15: Jak chtějí unii ovládnout?

Třeba tím, že státy jako Německo a Francie vybraly slabé politické vůdce, jako jsou Barroso, předseda Evropské rady Herman Van Rompuy či unijní ministryně zahraničí Catherine Ashtonová. Chtěli prostě slabé vedení EU, aby mohli snadněji prosazovat své národní zájmy.

E15: Bude tento trend pokračovat i po evropských volbách?

Bojím se, že ano.

E15: Bývalý dlouholetý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, který je kandidátem Evropské lidové strany na předsedu komise, není dostatečně silnou politickou osobností?

Juncker je určitě velmi vážená osoba. Ale podílel se na budování unie v posledních třiceti letech, a tedy i na dnešním stavu. Potřebujeme čerstvou krev, lidi, kteří budou mít vizi, čeho chceme v budoucnu dosáhnout. Juncker je pro mne představitelem minulosti, a ne osobou pro budoucnost.

E15: Unie potřebuje někoho tak silného, jako byl v osmdesátých letech předseda komise Jacques Delors?

Ano, Delors se soustředil na priority. Teď je pozornost všech rozptýlená. Delors se také nebál bojovat s členskými zeměmi, což je klíčové. Barroso byl umírněný, nechtěl se s nikým dostat do konfliktu. Proto byla komise tak politicky slabá. Její moc si rozebraly členské státy a úředníci.

E15: Komise má také chránit zájmy menších států proti vlivu velkých. Pokud takto selhává, znamená to nabourání jedné ze základních myšlenek evropské integrace.

Já jsem pro posilování evropské integrace. Ale zároveň tvrdím, že dnešní systém řízení unie, kdy hlavní slovo získávají úředníci a velké státy, musíme změnit. Právě proto uspěli v evropských volbách euroskeptici. Voliči si myslí, že systém v EU nereprezentuje jejich zájmy. Systém tvorby právních norem, který se posunul k nedemokratickému rozhodování, není udržitelný. Stejně nedemokratické je i nabobtnání množství technických norem, o nichž rozhodují různé výbory či sama komise.

E15: Jak mohou firmy v tomto labyrintu, kde je na jedné straně silná moc úředníků a technokratů a na druhé straně rostoucí moc některých členských států, prosazovat své zájmy?

Potíž je v tom, že příprava zákonů se změnila z podoby, která byla poměrně transparentní, na něco, co se děje skrytě. Čím je systém skrytější, tím méně je demokratický. Lobbing je přitom v Bruselu vnímán jako něco normálního a přínosného pro tvorbu politik a předpisů.

V režimu spolurozhodování mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou EU se ročně vytvoří zhruba 80 předpisů. V komisi a jejích výborech je to 2500 předpisů. Takže naprostá většina pravidel se přijímá v této černé skříňce

E15: V čem je systém tvorby předpisů skrytý?

Dříve byla příprava směrnic, nařízení a dalších předpisů pod kontrolou Evropského parlamentu a rady. Dnes se tak děje v rámci trialogů, které často probíhají za zavřenými dveřmi. Nevíte, jak je přesně proces organizovaný, o čem se přesně jedná, nemáte k dispozici všechny dokumenty. Kvůli velkému množství členských států se z unijních zákonů stávají čím dál více obecné zásady a instrukce. Detaily se řeší na technické úrovni prováděcích předpisů. Na této úrovni je systém neprůhledný, protože je velmi komplexní. Lobbing se tak dnes stává hlavně právní disciplínou.

E15: Jak se změnila práce lobbisty?

Za starých časů jste jako lobbista musel být expert na určitou oblast, musel jste znát klíčové lidi a k tomu jste potřeboval znát legislativní proces. Dnes je systém mnohem komplexnější, více právní a je mnohem komplikovanější do něho zasáhnout. Hlavní moc dnes v Bruselu mají vedoucí odborů, nižší úředníci, a ne komisaři. Pokud pracuji na nějakém případu, jdu raději na schůzku s vedoucím odboru než na oběd s komisařem.

E15: Jak se do úspěchu lobbingu dnes promítá schopnost firem vzbudit dojem, že jejich zájem je i národním zájmem jejich státu, což se třeba daří energeticky náročnému průmyslu v Německu a částečně i v Česku?

Souvisí to se skutečností, že v poslední době došlo k jakési renacionalizaci komise. Což je velmi špatný signál. Úředníci komise a komisaři mají být odstřiženi od svých národních států a hájit zájmy Evropské unie. V případě, že se státy hádají o své národní zájmy, měli by najít východisko, které bude v zájmu všech. Ale to se kvůli slabosti komise neděje.

E15: Myslíte tím, že úředníci v komisi jsou ochotni pracovat v zájmu své země?

Přesně tak. Zejména ve vyšších patrech úředního aparátu.

E15: Měly by být firmy v lobbingu aktivnější v Bruselu, nebo spíše ve svých mateřských či jiných vlivných státech?

Tam i tam. V případě velkých firem, pokud chtějí v Bruselu uspět, potřebují rozhodně silnou národní podporu. Prostřednictvím vlády můžete vyvinout tlak na slabou komisi. Nicméně pořád musíte umět manévrovat v bruselském prostředí.

E15: Je to něco, co se v posledních letech změnilo?

Ano, všechno se radikálně změnilo. A ne zrovna k lepšímu. Třeba každá záležitost má různé organizační nastavení. Dřív, když jste dělal zemědělskou problematiku, byly procesy stejné, ať šlo o hovězí maso, mléko nebo cukr. Dnes je všechno jedinečné. Lobbisté v Bruselu jsou velmi dobří experti v energetice či zemědělství, ale jsou absolutně ztraceni v rozhodovacím procesu. Jsou paralyzovaní. A když jsou paralyzovaní, přenechávají moc úředníkům.

E15: Lze se setkat s názorem, že komise právě tuto neprůhlednou tvorbu technických a prováděcích norem používá čím dál víc v boji s členskými státy, které jsou politicky silnější při prosazování svých zájmů. Vidíte to také tak?

Když mluvíme o komisi, je třeba říct, že komise vlastně neexistuje. V jejím rámci máte generální ředitelství, jejich šéfové jsou velmi autonomní, protože nemají silné politické vedení od svých komisařů nebo šéfa komise. Každé generální ředitelství má proto svou kulturu a tím i každá záležitost se řídí jinými postupy. Je to prostě zmatek. Na úrovni komise se bavíme o dvou typech předpisů. Předpisy v přenesené působnosti tvoří a přijímá jen Evropská komise pod dohledem parlamentu. Členské státy do toho nemohou mluvit. Pro tvorbu prováděcích předpisů existují výbory, kde jsou členské státy zastoupeny. Ale pro lobbistu je to nesmírně nepřehledné prostředí. Máte výbory první instance a výbory odvolací. Když chcete zastavit komisi, musí mít státy na obou úrovních kvalifikovanou většinu hlasů. Vzdorovat komisi je tak velmi složité.

E15: Kdo má v těchto výborech navrch, komise, nebo zástupci členských států?

Členové výborů jsou zástupci států. Ale předsedají jim lidé z komise. Ta má právo navrhovat znění dokumentů, řídí práci výborů. V prvním stupni členské státy hlasují. Když se neshodnou, jde komise k odvolacímu výboru. Tam potřebují členské státy kvalifikovanou většinu, aby návrh komisi zablokovaly. Sestavit takovou většinu pro nějaký návrh je složité, získat ji proti němu je ještě horší. Takže když nedáte dohromady většinu, komise prosadí své.

E15: Jak důležitá je tato část legislativního procesu?

V režimu spolurozhodování mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou EU se ročně vytvoří zhruba 80 předpisů. V komisi a jejích výborech je to 2500 předpisů. Takže naprostá většina pravidel se přijímá v této černé skříňce. Pro členské státy je to extrémně nebezpečné, protože to úředníkům dává obrovskou moc.

Daniel GuéguenDaniel GuéguenAutor: Anna Vacková, E15

E15: Euroúředníci ale věří, že konají dobro. Z čeho tento jejich pocit pramení?

Souhlasím, že lidé z komise pevně věří, že konají dobro. Když s některými úředníky mluvím, zjišťuji, že vůbec nerozumějí tomu, co říkám. Oni se ptají: „Proč jste proti delegovaným předpisům, my jsme přece profesionálové, experti, víme, co máme dělat.“ Já jim odpovídám, že to je sice možné, ale že musí být pod nějakou kontrolou. Že jsou administrativa a že moc má patřit voleným orgánům. Oni věří, že dělají dobro, ale co je dobro, závisí také na úhlu pohledu. Potřebujeme objektivnější systém než dnes, kdy rozhodování často závisí na konkrétních úřednících a jejich interpretaci práva a právních procedur.

E15: V Česku teď po evropských volbách startuje diskuze o novém českém eurokomisaři. Mezi kandidáty je také Pavel Telička, který donedávna pracoval jako lobbista. Jak se díváte na to, že by se bruselský lobbista stal eurokomisařem?

Osobně ho neznám, ale dám vám příklad. Jsem sběratelem umění. Představte si, že by se sběratel umění měl stát zástupcem nějakého uměleckého muzea. Vždy by měl na mysli především zkvalitnění a doplnění své sbírky. Lobbista v komisi je tak trochu totéž. Možná že pan Telička bude mít velmi dobrý přístup k nové funkci a bude se plně řídit pravidly. Ale pořád je to, jako když vypustíte vlka do stáda ovcí.

E15: Takže světy lobbistů a členů komise by se míchat neměly?

Musíme pracovat proti praxi otočných dveří, což je jedna z živých diskuzí v Bruselu. Je špatně, když někdo z komise pracuje pro lobbing. Musíme respektovat přechodná období, která by měla trvat tři až pět let. Byl jsem šokován, když člen právní služby komise začal z ničeho nic pracovat pro právní kancelář Clifford Chance. Ten člověk je určitě uznávaný, ale není to dobrý příklad.

E15: Měly by se vytvořit etické standardy pro lobbisty?

Jsem absolutně pro povinnou regulaci lobbingu. Nemám problém odhalit jména a kontakty, pokud to bude povinné. Musíme mít certifikované lobbisty. Vím, že v Česku se uvažuje o tom, jak upravit lobbing. Čeští občané žádají transparentnost. To je velmi důležité. Inspirovat se můžeme v americkém modelu, který je velmi přísný. Lobbisté tam jsou pod silnou kontrolou, což podporuji.

E15: V jedné ze svých knih ale píšete, že vést záznamy o schůzkách s poslanci či úředníky, jak se o tom mluví i v Česku, nemá smysl. Tak v čem by spočívala transparentnost?

V Bruselu to smysl má. Na národní úrovni je to možná zbytečně přehnaný požadavek. Ale potřebujeme pravidla, abychom nebyli pořád podezřívání z nějakých nekalých praktik. Dělám tuto profesi čtyřicet let a dělám ji čistě. Chápu, že občané chtějí transparentnost, a my ji musíme akceptovat v naší každodenní práci.

E15: V Bruselu existuje rejstřík lobbistů působících v Evropském parlamentu a v komisi. Zapsal jste se?

Ne a dlouhodobě proti němu vystupuji. Ten rejstřík není povinný, nemusí se tam zapisovat právní firmy, nikdo nad ním nemá kontrolu, nevyplývají z něj žádné sankce. Když se v USA dopustíte nějakého lživého prohlášení, jdete do vězení. Tady se vám nic nestane. Nejsem v něm zapsaný, protože si myslím, že nejde dostatečně daleko. Musíme být při regulaci lobbingu mnohem přísnější.

E15: Když nejste v rejstříku, neměl byste mít přístup do budovy Evropského parlamentu nebo komise. Jak potom pracujete?

Mám přístup ke komukoli, k němuž chci mít přístup. Do parlamentu chodím, když mě někdo pozve na slyšení nebo na schůzku. Nebo když se tam potřebuji s někým sejít. Neměl jsem dosud žádné problémy kvůli tomu, že v rejstříku nejsem.

Daniel Guéguen (65)
Je partnerem ve společnosti PACT European Affairs, která se zabývá lobbingem, strategickou a poradenskou činností se zaměřením na evropské záležitosti. Od roku 1977 byl vedoucím ekonomické služby, ředitelem a poté generálním ředitelem CEFS, Asociace evropských cukrovarnických výrobců. Od roku 1994 dva roky působil jako vedoucí organizace COPA-COGECA, hlavní lobbistické skupiny zastupující evropské zemědělské a družstevní organizace v Bruselu. Stal se zakladatelem a generálním ředitelem společnosti CLAN Public Affairs, která poskytuje poradenské služby pro evropské otázky. Také vyučuje komitologii na univerzitě College of Europe v Bruggách a na Institutu evropských studií přednáší kurzy o zájmových skupinách a lobbování v EU.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!