Etnograf a spisovatel Miloslav Stingl: V Jemenu mě mohl zastřelit malý kluk | E15.cz

Etnograf a spisovatel Miloslav Stingl: V Jemenu mě mohl zastřelit malý kluk

Tomáš Stingl

Několikrát přežil mezní situaci: třeba námořní katastrofu v Rudém moři nebo zatčení desetiletým arabským bojovníkem. Spisovatel, etnograf a můj otec Miloslav Stingl přesto vzpomíná na svých 14 cest kolem světa jen v dobrém. Potkal se během nich třeba s Fidelem Castrem nebo s dalajlamou. Jeho biografie sepsaná Adamem Chroustem tento týden získala nominaci na cenu Magnesia Litera.

Minulý měsíc zemřel kubánský vůdce Fidel Castro. Ty jsi ho potkal zrovna v nejdramatičtějším momentu, když kvůli karibské krizi hrozila třetí světová válka. Jak ses k tomu nachomýtl?

Byla to náhoda. Na Kubu jsem nic netušíc poprvé cestoval zrovna v říjnu 1962. Přiletěl jsem posledním letadlem přesně v době, kdy Američané leteckým snímkováním odhalili na ostrově sovětské rakety. Hrozil kvůli tomu jaderný konflikt. Kubánci vyhlásili mobilizaci, chovali se statečně a v euforii chtěli jít do války. A já najednou bydlel v hotelu v Havaně, na jehož balkoně byla připravena protiletadlová děla.

Kde ses potkal s Castrem?

Byl jsem zrovna v jedné ulici v havanské centrální čtvrti Vedado a on tam zničehonic přijel a začal mluvit s lidmi. Přesvědčoval, povzbuzoval, ptal se druhých na názor. Prodral jsem se k němu. Udělal na mě dojem velmi inteligentního člověka, ovšem s velice naivní představou, že Kubánci mohou se samopaly porazit jadernou velmoc.

Urna na dvoukoláku. Podívejte se na poslední cestu Fidela Castra

Krize nakonec pominula a ty jsi později na Kubě nějakou dobu žil. Jak na tebe Castro působil v klidnějších dobách?

Ať ho jedni milovali a druzí nenáviděli, jedno mu upřít nelze: byl velkou osobností. Především byl velice komunikativní. Málo se ví, že původní profesí byl právník, a zřejmě dobrý právník. Dokázal nesmírně dlouho mluvit spatra. Jeho nejdelší projev na havanském náměstí Plaza de la Revolución trval sedm hodin a deset minut. To mě by teda už asi bolely nohy. Byl to zřejmě nejdelší projev v dějinách lidstva. Mezi lepší stránky Fidelovy vlády patří třeba to, že se mu v multikulturní kubánské společnosti podařilo téměř úplně vymýtit rasismus. Přitom tam vedle sebe žijí černoši, Hispánci, indiáni či různí míšenci.

Druhý člověk, kterého v uplynulých týdnech propíraly noviny a se kterým ses na cestách poznal, je dalajlama. Jak se mohl spřátelit vědec ze socialistické země s buddhistickým duchovním vůdcem?

V roce 1974 jsem za ním tajně přijel do indické Dharamsaly, kde dlouhodobě žije. On mě radostně přijal, ale asi mě omylem považoval za nějakého vyslance socialistického bloku. Chtěl třeba, abych ho seznámil s Brežněvem nebo s předsedou vlády Mongolska. A já se přitom chtěl ptát na duchovní témata, měl jsem například připraven seznam otázek na rozdíly mezi jednotlivými větvemi buddhismu. Takže jsme se s dalajlamou úplně míjeli. Nikdo se každopádně nesměl v žádném případě dozvědět, že jsme se sešli. Kdyby tehdy na československém velvyslanectví v Dillí zjistili, že jsem v kontaktu s dalajlamou, ti by mě snad zabili.

Pomsta za dalajlamu? Čína zrušila schůzku s Ficem

Když byl letos dalajlama v Praze, po letech jste se znovu potkali. Jak reagoval?

Naprosto mě dojalo, že i po 42 letech mě okamžitě poznal. Bylo to při setkání v Senátu. Hned se ke mně hnal, bral mě za ruku a štípal do tváří. Na archivní černobílou fotku z našeho prvního setkání mi pak napsal čtyři řádky věnování. Je to v tibetštině, takže nevím, co tam napsal. No, ale žádné sprosťárny to asi nebudou. On je velice přátelský a na svůj věk nesmírně vitální. Nutno ale říct, že jeho reálná moc je už v současnosti nulová.

Další možná trochu kontroverzní postava, s níž ses spřátelil, je švýcarský spisovatel, snílek a „ufolog“ Erich von Däniken. V Česku dostal za své teorie o mimozemšťanech od vědců anticenu Bludný balvan za šíření bludů. Jak vidíš Dänikena ty?

Erich je především velmi příjemný člověk a společník. Je to jeden z mála lidí, s nimiž jsem cestoval ve dvojici. Jinak jezdím zásadně sám. Jeho teorií o působení mimozemšťanů na Zemi nesdílím, ale obdivuji jeho představivost. Uvedu příklad. Ve Střední Americe se třeba našly ostatky muže ležícího na kukuřici. Däniken, když ho viděl, řekl: „To je přece kosmonaut!“ A opravdu, trochu to tak vypadalo. To jsme ještě neměli dešifrován jazyk, kterým byla hrobka popsána. Dnes už víme, že tam je napsáno, že tam leží indiánský král.

Ty dnes slavíš zralý věk a ve velice dobrém zdraví. Přitom jsi většinu života procestoval a to i v nepříliš bezpečných oblastech. Kdy ti šlo opravdu o život?

Nebezpečná byla havárie zaoceánské lodi, na níž jsem se plavil Rudým mořem. Začaly jí hořet motory. Na vodě kupodivu není nic nebezpečnějšího než oheň. Nemáte kam utéct. Požár se sice po šesti hodinách podařilo námořníkům uhasit, několik z nich ovšem uhořelo, motory byly zničeny a podpalubí i kajuty zamořily jedovaté zplodiny. Takže se loď bezvládně houpala na otevřeném moři a my přežívali se zbytky jídla na palubě, do které pražilo slunce. Jde přitom o skoro nejteplejší oblast světa. Až po čtyřech dnech konečně přijela vlečná loď a odtáhla nás do saúdskoarabského přístavu Džidda. Pomoc se tak dlouho zdržela, protože bylo těžké vyjednat přijetí na pevninu, když na lodi byli převážně Němci a Rusové. Šlo totiž o oblast poblíž Mekky, kam mají vstup povolen jen muslimové.

Arabské jaro stálo regionální ekonomiky miliardy dolarů

Tenhle příběh jsi pak českým médiím vyprávěl. V regionu Arabského poloostrova jsi se ale dostal ještě do jedné mezní situace, o níž ses dosud veřejně nezmínil.

To bylo kdysi v severním Jemenu. Z přístavu al Hudajda jsem se chtěl jet podívat do vnitrozemí, kde měl být veliký trh s velbloudy. Najal jsem si vůz s řidičem. V půli cesty nás najednou donutil zastavit malý kluk se samopalem. Bylo mu sotva deset let. Mířil na nás tou zbraní a ani jsme pořádně nevěděli, k čemu nás vlastně chce přinutit. Mluvil podivnou zkomolenou arabštinou, které pořádně nerozuměl ani ten můj řidič.

Možná jsme vjeli na kmenové území, které měl kluk za úkol hlídat. Možná jen někde sebral samopal a chtěl si ho užít. Vyžádal si naše doklady a začal studovat můj český pas, který mu samozřejmě nemohl naprosto nic říkat. Jediným rozumem toho dítěte byl onen samopal. Neustále na nás mířil a měl pořád prst na spoušti. Stačilo, aby to zmáčkl, a bylo hotovo.

Tehdy jsem měl opravdu strach a řidič vyloženě propadl panice. Ten kluk nás nakonec pustil. Dodnes netuším, čím jsme se provinili. Největší maléry při cestování vznikají v situacích, kdy vlastně nevíte, co jste udělali špatně.

V nové biografii, kterou o tobě napsal vynikající mladý autor Adam Chroust, popisuješ další podobnou situaci. Při té ti šlo o zdraví v Mikronésii…

Chtěl jsem navštívit jednu domorodou vesnici na ostrově Rumung. Dovezl mě k ní po vodě najatý muž se člunem. Přicházím z mola do vesnice a najednou z chatek vyběhli domorodci a začali na mě velice nepřátelsky řvát. Netušil jsem proč. Dal jsem se na útěk, skočil do vody a plaval rychle zpátky ke člunu. Ztratil jsem při tom dva foťáky. Teprve pak jsem zjistil, co se stalo. Ten majitel člunu lovil a jedl želvy, které byly tabu. A protože jsem přijel na člunu s ním, vesničané si mě s ním spojovali. Ty želvy směl jíst jedině kouzelník nebo náčelník vesnice. Po několika letech jsem se do té vesnice znovu vypravil. Vesničané mě nepoznali a vypravovali mi, jaká to byla legrace, když tam kdysi nějaký běloch skočil do vody a nechal za sebou dva zvláštní předměty.

Za velký moment své vědecké kariéry považuješ objevení kubánských indiánů Yaretas, kteří byli nesmírně malého vzrůstu. Při expedici, která se je vypravila zkoumat, došlo také k nebezpečné záměně.

Za indiány Yaretas jsme jeli do hor v nejodlehlejší části Kuby. Tam ovšem operovali také protirežimní partyzáni a je zase honila speciální jednotka Lucha contra bandidos. Shodou okolností se ve stejnou dobu na pobřeží v té oblasti vylodili čtyři neznámí muži, které protipartyzánská jednotka hledala. Nás si s nimi spletla, byli jsme cizinci. Zatkli nás. Nakonec se to naštěstí vysvětlilo. Kubánská armáda nás propustila a ještě nám ukázala, kudy dál putovat do hor.

Tvá asi nejkurióznější kniha je publikace Nicaragua, kterou jsi napsal pod pseudonymem Milton Sánchez. Proč právě tohle jméno?

V šedesátých letech vycházela taková edice, v níž různé latinskoamerické národy psaly o svých zemích. Já jsem přispěl tímhle textem o Nicaragui. Ale hrdí Nikaragujci by asi těžce nesli, že o nich píše nějaký Čech. Tak jsem si musel vymyslet pseudonym, který by zněl jako jméno místního autora.

Lidé se často ptají, jak je možné, že jsi mohl rozsáhle cestovat v době socialismu?

Československu jsem totiž vydělával dost peněz. Vycházelo mi v zahraničí hodně knih a uzavřel jsem s tehdejší centrální bankou takovou smlouvu. Třicet procent veškerých mých honorářů si nechávala. Zbytek valut byl pro mě, platil jsem si z nich cesty. Také jsem dělal Československu v zahraničí docela dobrou reklamu. Tak proč by mi zakazovali cestovat? Nutno také říct, že stát mi na to nikdy nic nedal. Ani když jsem pracoval na akademii věd. Tedy, přispěli mi: šest dolarů. Slovy šest.

Všechny cesty jsi určitě přežil i díky toleranci a pokoře vůči jiným kulturám a tvým životním mottem se stalo havajské rčení „Nade všechny národy je lidství“. Jak tímhle prizmatem vnímáš současnou situaci v Evropě?

Jsem velmi rád za Evropskou unii. V Evropě se tisíc let pořád jen válčilo. A teď poprvé – s výjimkou války v Jugoslávii – tu žijeme 70 let v podstatě bez válek. To je úžasná věc. Havajci by nás pochválili.

Miloslav Stingl (86)
Cestovatel, spisovatel a etnograf. Napsal 42 knih, které vyšly v celkovém nákladu téměř 17 milionů výtisků. Zúročil v nich zkušenosti z návštěvy 151 zemí. Píše o indiánech, Eskymácích či o národech Oceánie. Je nejpřekládanějším českým autorem literatury faktu. Za své vědecké úspěchy považuje zejména zmapování olmécké kultury v Mexiku a objevení indiánů Yaretas na Kubě. Prezident ostrovního státu Palau mu loni udělil vyznamenání za propagaci této země prostřednictvím knihy Neznámou Mikronésií. Severoamerický kmen Kikapú jmenoval Stingla čestným náčelníkem a udělil mu jméno Okima. Letos poprvé vychází kniha o něm samotném. Historik Adam Chroust zpracoval velkoryse pojatou životopisnou publikaci pod názvem „Stingl Miloslav – Biografie cestovatelské legendy“.

 

HISTORKY À LA STINGL

Mezi svými přáteli je Miloslav Stingl známý svými cestovatelskými historkami, které podává s vlídným, sebeironickým humorem. Postupně je po letech precizně vybrousil téměř do podoby malých anekdot:

Jednou mi domorodí Papuánci nabídli k sexuálním účelům své manželky. V takových situacích vždycky použiji výmluvu, kterou přírodní národy respektují: „Moje náboženství mi to nedovoluje.“ Jeden z papuánských náčelníků mi na to řekl: „To máš ale blbý náboženství.“

Za socialismu mi přestavitelé tehdejšího ministerstva zahraničních věcí povolili přijmout čestné náčelnictví, které mi nabídl severoamerický indiánský kmen Kikapú. Odůvodnění znělo: „Indiáni jsou naši rudí bratři.“

Potom mě občas oslovovali „soudruhu náčelníku“. Lidé si mě ovšem kvůli takovému oslovení pletli s policajtem.

Kikapúové mi dali indiánské jméno Okima. Raději ho ale nepřekládám. Česky totiž znamená „vůdce“. A to v Evropě po Adolfu Hitlerovi nezní moc dobře.

Nosím vždycky takovou umělohmotnou tašku s vybavením pro krizové případy. Mám v ní lahev vody, léky, prádlo. Vypadá obvykle dost neforemně a jsem s ní na fotkách z mnoha koutů světa. Ilustrátor některých mých knih Petr Pačes jí kdysi začal z legrace říkat „taška Stinglovka“. To označení se nějak uchytilo a prý ho začali přebírat i lidé, kteří vůbec netušili, že nějaký Stingl existuje. Nakonec jedno vydavatelství vyrobilo sérii tašek Stinglovek, na níž je můj portrét v indiánské čelence. Takže hurá: když do historie nevstoupím jako spisovatel, bude se po mně alespoň jmenovat igelitová taška.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!