Hudba má v Africe sílu měnit režimy, říká švédský režisér Lars Lovén | E15.cz

Hudba má v Africe sílu měnit režimy, říká švédský režisér Lars Lovén

Hudba má v Africe sílu měnit režimy, říká švédský režisér Lars Lovén
Švédský dokumentarista Lars Lovén
• 
ZDROJ: Jeden Svět

Ondřej Souček

V Africe probíhají celospolečenské kulturní změny, které se zrcadlí i v hudbě. Muzikanti se cítí svobodněji než kdykoliv dřív, což posiluje demokracii nebo naopak nabourává autoritářské režimy, myslí si jeden ze tří režisérů hudebního dokumentu Fonko Lars Lovén, který svůj film přijel představit do Prahy na Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.

 

Co vás přimělo k tomu, abyste natočil dokument o hudbě v Africe?

Pracuji už 15 let jako hudební kritik ve švédských novinách, kde píši i o africké hudbě. Myšlenka natočit film vznikla na hudebním festivalu v Addis Abebě, kde jsem se potkal s mým kolegou Danielem Jadamou z rádia. Začali jsme se bavit o africké hudební scéně a trochu nás mrzelo, že Evropané vůbec nevědí o těch všech skvělých věcech, které se tam dějí.

Hudebníci, kteří vystupují ve filmu, jedním slovem říkají, že se cítí svobodnější než dřív. Co je příčinou a proč právě teď?

Nemyslím si, že by se v posledních letech nějak změnila míra svobody projevu ve většině zemí, kde jsme natáčeli (Ghana, Nigérie, Angola, Senegal, pozn. redakce.) Je to spíše dlouhodobý proces, během něhož Afričané přehodnocují své kulturní dědictví. Je to celkový posun ve společnost, ti hudebníci vidí, že se v hudbě mohou vyjadřovat stejně jako všude jinde ve světě.

Může to vést k větší demokratizaci těchto států?

Myslím, že ano. Jakékoliv svobodnější vyjadřování má pozitivní vliv na politickou atmosféru v zemi, ale každá z těchto zemí je na tom zároveň trochu jinak. Senegal a Ghana mají funkční demokracii. Nigérie je velmi zkorumpovaná a v Angole je demokracie jenom na papíře a ve skutečnosti tam je diktatura.

Dokumentarista Jan Gebert: Extrémní věci začali dělat normální lidi

V dokumentu můžeme slyšet hlas vypravěče? Kdo jím je?

Je to nigerijský multiinstrumentalista Fela Kuti, který zemřel v roce 1997. Byl to velký  hudební inovátor, podílel se na zrodu úplně nového hudebního žánru Afrobeat, což jsou asi 15 minutové písničky ve stylu groove, které jsou často doprovázené politickými texty. V těch dobách byl v Nigérii velmi represivní diktátorský režim, takže jeho jakákoliv kritika byla extrémně nebezpečná. Režim dokonce nechal zavraždit jeho matku. Přestože i on sám už je po smrti, tak jeho myšlenky stále rezonují společností – skoro každý, s kým jsme v Africe mluvili o hudbě, zmínil i jeho jméno.

Kuti mimo jiné říká, že Evropa dříve vymývala mozky Afričanů. Je to i váš názor?

To je asi spíš otázka na ty lidi, které jsme tam potkali, ale já osobně si to myslím. Když ti lidé vyrůstali, stále tam přetrvávalo staré myšlení z dob kolonialismu. V těch dobách převládal názor, že co je západní, je dobré, a co je africké, je horší – to se zkrátka tehdy učilo ve škole. U tamních lidí to přetrvalo ještě dlouho po dekolonizaci a zabere hodně času, aby se to změnilo.

Kuti se kriticky vyjadřuje také ke kapitalismu a spolu s ním i další hudebníci, kteří účinkují ve filmu...

Opět záleží na konkrétní zemi. Porovnáváme-li Jižní Afriku s Burkinou Fasou, tak Jižní Afrika je nejbohatší země, kterou jsme v Africe navštívili, a Burkina Faso je velice chudá. Problém podle mě je, že západní státy jsou schopné kontrolovat zdroje v Africe a jsou schopné zatlačit na místní vlády, což ti afričtí hudebníci vnímají. Obecně si ale myslím, že větší problém než kapitalismus jsou důsledky kolonialismu.

Po čem přesně volají ti, kteří mluví o sjednocené Africe. Mají na mysli jednotný národ? Není to přehnaně idealistická vize?

Myšlenka sjednocené Afriky tu byla ještě před dekolonizací Afriky a pomáhala africkým lídrům v boji proti kolonialismu. Africké státy tehdy dávaly najevo společný postup proti koloniálním mocnostem. Dneska je to však pro většinu Afričanů spíše něco abstraktního v dáli, co je pro ně přitažlivé, nevěří, že by tu mohl být jeden africký stát.

Žijeme ve stavu informačního přehlcení, říká ředitel festivalu Jeden svět

Existuje v Africe moderní hudba, která by vyrostla výhradně z afrických kořenů?

Například Kuduro je velmi originální druh taneční hudby, která vznikla v 80. letech v Angole. Neznám nic, co by se tomu podobalo. Navíc u spousty dalších muzikantů je sice znát inspirace ze Západu, ale jsou u nich zřetelné africké lokální prvky.

Najdeme dnes v Africe i vyloženě politicky angažovanou hudbu?

Například někteří hudebníci z Burkiny Faso, které jsme tam potkali, se stali lídry protestů proti tamějšímu prezidentovi. Ten byl nakonec svržen a dnes tam vládne demokraticky zvolený prezident.

Glosa Tomáše Stingla: Africké jaro

A co ostatní země?

Podobné to bylo i v Senegalu, i když to napětí tam nebylo tak silné. Před zhruba deseti lety prezident změnit ústavu, aby mohl prodloužit svůj mandát na třetí volební období. Pak ale nastala podobná situace jako v Burkině Faso, začaly protesty a v popředí těchto demonstrací byl znovu hudebník. I díky demonstracím, které měly obrovskou podporu, tehdejší prezident mandát neobhájil.

To vypadá, jako by hudba měla opravdovou sílu ovlivňovat politickou situaci…

Určitě, a musím říct, že samotného mě to překvapilo. Je to pro mě vlastně docela povzbudivé zjištění.

Máte už plány na další filmy?

Zatím opravdu nevím. Mám nějaké projekty, líbilo by se mi zmapovat afro kolumbijskou hudbu, ale je to opravdu ještě na úplném začátku.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!