Hudebník Oldřich Janota: Pořád se mám jak pánbůh ve Frankrajchu

Rozhovor

Jeden z originálnějších písničkářů domácí scény Oldřich Janota se pohyboval v různých hudebních vodách od folkových balad až po experimentální meditativní minimalistické skladby ve stylu new age. Nikdy nebyl bardem pro davy jako Kryl, Hutka či Nohavica. Spíše symbolem individuálního objevování vlastního světa a meditace, což se prolíná jeho tvorbou i jeho asi nejznámější písní I cesta může být cíl, kterou proslavili Mňága & Žďorp.

Hudebník Oldřich Janota
19.2.2016 6:55   |  

„Když má člověk svobodu, musí být hodně pevný v kramflecích, aby se mu nerozplynula v bezbřehé nekonečno. To se dnes děje mnoha schopným lidem,“ říká Janota.

Vydavatelství Indies vám po čtyřiceti letech hudební kariéry vydalo retrospektivu v podobě osmi CD – a přitom jste kdysi uvedl, že jste jako dítě nebyl ničím nadaný.

To je pravda.

Jak jste se tedy k hudbě dostal?

Úplně náhodou. Na učňáku jsme v oboru chovatel hospodářských zvířat dělali experimenty, jak zvířata reagují na hudbu. Pouštěli jsme krávám Beethovena, jazz nebo popové zpěvačky a sledovali, jak to ovlivňuje dojivost. Tehdy mě začala hudba bavit.

Po učilišti jste nastoupil na katedru žurnalistiky. Chtěl jste být novinářem?

Ani ne, nevěděl jsem ale, co dál. Přivydělával jsem si jako elév v zahraničním vysílání Československého rozhlasu a potřeboval jsem jít na nějakou vejšku, abych získal odklad kvůli vojně… Šťastni ti, kdo měli jiné důvody ke studiu než uniknout vojně. Ti, kteří se opravdu o něco zajímali.

Neumím zahrát nic jiného než to, co zrovna chci.

Na konzervatoři jste to nechtěl zkusit?

Mám hudební hluch, to by neprošlo. Stupnice neumím dodnes. Vlastně já ani neumím zahrát nic jiného než to, co zrovna chci.

Dokázal jste si představit, že budete dělat novinařinu? Přece jen jste studia končil na počátku sedmdesátých let v době nastupující normalizace.

Novinařinu jsem si moc představit nedokázal. Ale vzali mě jako redaktora do nakladatelství Albatros. Po měsíci mě ovšem zase vyhodili.

Proč?

Odmítl jsem vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM) a Revolučního odborového hnutí (ROH), což byla zásadní podmínka, abych tam mohl zůstat. Když jsem viděl, jak to chodí, tak už jsem to dál ani nikde nezkoušel.

Co jste dělal pak?

To byl takový až folklor, jak se živili lidé, kteří se nedokázali vyrovnat s minulým režimem. Byly nejrůznější podřadné profese, které byly vždycky volné – různí noční hlídači, topiči, měřiči vody a já nevím, co všechno.

Umělci se až na pár šťastlivců vždycky museli živit ještě něčím jiným než uměním. A tenhle dvoukolejný život je myslím dnes o dost těžší.

Tak jste se začal živit jako noční hlídač a topič...

…a také domovník. Něčím to bylo fajn, protože tou podřadnou prací, kterou mohl člověk časově i různě šolíchat, si tehdy zároveň vydělal na základní živobytí. Bylo to něco jako stipendium, díky němuž jsem mohl dělat hudbu. To už si dnes neumím představit, že by to šlo. Umělci se až na pár šťastlivců vždycky museli živit ještě něčím jiným než uměním. A tenhle dvoukolejný život je myslím dnes o dost těžší.

Že byste se živil jako hudebník a našel si nějakého zřizovatele, abyste mohl veřejně vystupovat, o tom jste před listopadem 1989 neuvažoval?

Za komunismu to záviselo na takzvaných přehrávkách. Pokud při nich muzikant uspěl, dostal papír, že může za svoji hudbu brát peníze – jinak to byla hospodářská kriminalita. Nerozhodovalo, zda je sál vyprodaný, ale to, jestli komise Pražského kulturního střediska uznala umělce za umělce. Přehrávky zároveň sloužily k tomu, jak se pohodlně zbavit muzikantů politicky nepohodlných. Já jsem to jednou dotáhl na takzvaného lidového umělce, nejnižší kategorii s honorářem dvacet korun na hodinu.

Často se říká, že za komunistů nebyla nejhorší cenzura, ale autocenzura. Lidé se kontrolovali, co a jak píšou, aby nenarazili. Jak jste s tím bojoval vy?

To, co říkáte o cenzuře, je v prvním plánu jasné, tak já to zkusím v druhém. Totalitní společnost byla něco jako vězení, zároveň ale, nezáměrně a nechtěně, i jakýsi ášram, klášter. Vězení a ášrám jsou si dost podobné. Tedy omezením, kterým se tam musí člověk podrobit.

To nedobrovolné totalitní ášrámo-vězení nutilo hledající lidi jít do hloubky. Když má člověk svobodu, musí být hodně pevný v kramflecích, aby se mu nerozplynula v bezbřehé nekonečno. To se dnes děje mnoha schopným lidem, že jim vše protéká pod rukama. Surfing. Hledají pak u různých náboženských i úplně jiných autorit hranice, které si sami stanovit nedokážou.

Před listopadem 1989 byli písničkáři často označováni za svědomí národa. Připadal jste si tak?

Nikdy. Svědomím národa byli umělci, kteří dokázali prosperovat za Husáka i za Havla. To se ukázalo i po roce 1989, kdy se z emigrace vrátily největší ikony folku Karel Kryl a Jaroslav Hutka a měli vyprodané stadiony. Jenže to trvalo jen chvíli.

Najednou přišel naprostý zlom a oni sami nechápali, co se stalo, protože pořád hráli totéž, pořád byli přece svědomím národa – a pak to nikoho nezajímalo. Folkaři byli vždy zcela normální, sebestřední charizmatici se všemi špatnými i dobrými vlastnostmi. Jen za normalizace a krátce po osmdesátém devátém skrze ně procházelo něco, co společnost potřebovala, aby si mohla řešit své problémy.

Byl na tom underground podobně?

Proti folku byl underground způsob života, který měl přesahy mnohem širší než folk. Byly to přesahy umělecké, filozofické, a co bylo myslím velice důležité, i náboženské. V undergroundu byla spiritualita, silný duchovní kořen, byť namíchaný s velmi zemitou hospodskou kulturou. Proto underground zůstal dodnes něčím pevným, autentickým, dokonce i pro mladou generaci, která totalitu nezažila. U folku tohle neplatí.

Jak jste se s rokem 1989 vyrovnal vy? Spousta písničkářů zjistila, že je už nikdo moc neposlouchá, přestože se najednou mohli vyjadřovat zcela otevřeně a bez narážek mezi řádky?

Já měl v tomhle šteˇstí, že mě posluchači přestali poslouchat už dřív. Dokud jsem hrál balady, bylo to lidem blízké svou dějovostí a citovostí, ale pak jsem se zvrhl do experimentování s minimalismem a myšlením východní filozofie. Dneska to letí, ambient, world music či ezoterika, tak by to možná s tím mým přerodem nedopadlo již tak tragicky.

I když… mnohé ty moje experimenty znějí i dnes dost nelibě. Ale takhle to chodí – když rozervané oblečení a špendlíky v nose nosili pankáči, bylo to nepřijatelné, eklhaft. Dnes již číro může být reklamou i zcela seriózního politika.

Pomohl umělcům nástup distribuce hudby v digitální formě přes internet? Možnost šířit vlastní hudbu a alba rovnou přes své internetové stránky, čehož spousta umělců využívá?

Spíše se mi zdá, že to přineslo inflaci hudby. Ano, kdokoli si dnes může nahrávku udělat sám, možná ne v dobré kvalitě, ale stačí notebook a mikrofon a můžete nahrávat. Inflace hudby je ale veliká. Zrovna nyní tady v kavárně posloucháme z rádia nějaký rámus, který ani neposloucháme, už ani nevíme, že je to hudba.

Začíná být spíše problém najít ticho. A k tomu digitalizace značně přispěla. Tedy že hudba je hluková, už to není ani hudební kulisa, jen nutná hladina hluku, aby se lidi mohli překřikovat. Jak je někde ticho, začnou být všichni na nervy a říkají: hele, pusť tam něco.

Vaše koncerty mívají hodně meditativní atmosféru. Jak často se vám stávalo, že jste se s lidmi takzvaně nepotkal?

Myslíte, jak často na koncertě mé hraní někoho otráví? To se moc neděje, těch pár posluchačů, co přijdou, většinou ví, na co jdou. Ale když jsem začal v osmdesátých letech s těmi experimenty, to bylo jinší kafe. Na pár festivalech nás obecenstvo vypískalo jako jeden muž. Je to docela zážitek, když vás vypískává několik tisíc lidí.

Uživíte se nyní muzikou a vydáváním alb?

Dlouhou dobu mě živily technické překlady. To bylo fajn, tam dostanete ve srovnání s beletrií i slušně zaplaceno. Navíc si v tom technickém žargonu uděláte mustr a pak to odsejpá. Jenže přišlo přeškolování na práci s překladatelským softwarem, Translator se ta příšera jmenovala, a to už mi bylo jasný, že se vezu. Too old to rock-and-roll, too young to die.

Takže jsem pak dělal všechno možné, pomocného zahradníka, pomocného kuchaře. Teď to jistí důchod, takový ten pro socky. Měl jsem občas cukání si postěžovat, ale když slyším, jak mladší říkají: my nedostaneme už vůbec nic, tak si říkám, hochu, vždyť ty se máš jak pánbůh ve Frankrajchu.

Oldřich Janota (66)
Písničkář a experimentální hudebník. Vystupovat začal počátkem sedmdesátých let. Koncertoval nejen sám, ale i se skupinou Mozart K s neobvyklým nástrojovým obsazením kytaraharmoniumsaxofon, s kytaristy Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem, čehož výsledkem je album High Fidelity, či s Irenou a Vojtěchem Havlovými. Až po sametové revoluci vydal desítku alb, v roce 1999 získal ocenění Žlutá ponorka za celoživotní přínos od sdružení nezávislých hudebních kritiků Periskop.

Čtěte také:

Export českých hudebních nástrojů roste, táhne ho hlavně Čína

Starší hudba se poprvé prodávala lépe než novinky, díky vinylům

Dušan Kutner Autor: Dušan Kütner redaktor deníku E15

Komentáře

Čtěte také

Zeman: Česko by mělo navrhnout zrušení sankcí EU vůči Rusku

Zeman: Česko by mělo navrhnout zrušení sankcí EU vůči Rusku

Česká republika by se měla připojit k zemím, které navrhují zrušit sankce Evropské unie proti Rusku, řekl dnes prezident Miloš Zeman při zahájení výstavy Země živitelka v Českých… více

Komerční prezentace

E15news

Zpravodajství do e-mailové schránky.

Mobilní web