Hynek Kmoníček: Evropa hledá samu sebe | E15.cz

Hynek Kmoníček: Evropa hledá samu sebe

5. prosince 2016 • 15:48

Pracovnu na Pražském hradě by už brzy mohl vyměnit za kancelář ve Washingtonu, zachovává ale diplomatický bonton a zdrženlivě říká, že téma nového českého velvyslance přijde na řadu až po lednové inauguraci amerického prezidenta. Na adresu Česka připomíná, že jsme stejně jako celý kontinent součástí evropsko-americké civilizace. „Vidíme ale, že v tomto staletém manželství se americký partner bude v 21. století stále více zabývat svým novým asijským objevem,“ říká šéf zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Hynek Kmoníček.

Jak blízko je k tomu, aby se po vítězství Donalda Trumpa nový český velvyslanec v USA ujal své práce?

Dá se předpokládat, že nový český velvyslanec do Spojených států přijde po nástupu administrativy Donalda Trumpa, která začíná 20. ledna jeho inaugurací. Čili v řádu několika měsíců.

Prospělo by nám, myšleno státu, kdyby se Ivana Trumpová stala velvyslankyní v Česku?

Paní Ivana Trumpová jako osoba má poměrně významnou píárovou hodnotu na americkém mediálním trhu. Tu by přidala k hodnotě velvyslankyně v ČR. Přiznejme si, že přes náš česko-centrismus, který se domnívá, že svět se zajímá o to, co se dnes ráno stalo na Třeboňsku, se v novinách velkých států včetně USA objevujeme spíše výjimečně. To, co nás tam přinese, není naše váha a planetární dosah našich činů, ale obvykle osoba. Proto se Česká republika nejčastěji v tisku, který lidé doopravdy čtou – a to není tisk, který se obvykle zabývá prioritně politikou, objeví v souvislosti s Jaromírem Jágrem. Nebo se tam Praha objevila ve chvíli, kdy velvyslankyní byla Shirley Temple-Black. A Ivana Trumpová by zcela jistě přinesla i tuto dodatečnou pozornost tématu České republiky.

Trump není zkušený v zahraniční politice, tvrdí čínský tisk

Jaké jsou vzájemné vztahy USA a Česka – zajímáme vůbec Američany, když zrovna nejde o radar nebo jadernou energetiku?

Z logiky věci vyplývá, že Američany nejvíc zajímáme tam, kde jsme spojeni s tématem, které zajímá je. Česká republika a její existence na planetě nejsou téma, které by ovlivňovalo život farmáře v Kentucky. Opravdu ne.

Výsledkem toho je, že naše velikost stoupá a klesá s tématy. Ta dvě uvedená jsou klasickým příkladem. Je to i potvrzení mojí teze, že každý velvyslanec, který přichází do Spojených států, by si měl nalézt téma, které je dostatečně velké pro USA a shodou okolností i pro jeho vlastní zemi, kterou tam reprezentuje.

Ale velká témata v USA je velmi obtížné najít tak, aby měla vztah k vaší vlastní zemi, a hlavně je obtížné, aby skutečně velké téma USA bylo hratelné na domácí politické scéně.

Myslíte, že budoucí český velvyslanec v USA má takové téma připravené?

Kdyby ho měl, tak už by ho dávno poradil ministerstvu zahraničních věcí. A to by ho hrálo na strategickém dialogu s USA. Vycházím ze své zkušenosti a říkám, že v této chvíli jsou to v podstatě tři témata. Je to osud současných a budoucích amerických investic v ČR, druhé téma, které Američany vždycky zajímá, je, co bude s tendrem na Temelín. To jsou ekonomické záležitosti. Z politických témat to bude asi tak jako vždy v poslední době v této kanceláři. První zdvořilostní otázka zní, jak je v Praze, a následuje třicet otázek na Sýrii.

Ivana Trumpová má silný PR potenciál, říká Hynek Kmoníček

Pokud jde o americké investice – jak jsou hodnoceny?

Jsou profitabilní pro obě strany a americká strana má zájem na jejich poměrně radikálním růstu. Z pohledu amerických investorů ale vždy nastane otázka, kde ve střední Evropě zvyšovat ekonomickou přítomnost. Klasicky je naším největším soupeřem vždy Polsko. Takže jde o to, kde zamýšlené investice skončí nebo jak se rozdělí.

O jaké obory je zájem?

V poslední době – z toho, o čem se už dá mluvit, je to letectví. Konkrétně je to firma GE Aviation. Pokud vše proběhne podle plánu, tak výzkum, vývoj a výroba leteckých turbovrtulových motorů by byla věc, která by významným způsobem promluvila jako jeden z hlavních komponentů česko-americké obchodní výměny. V této chvíli už ve Waltrovce pro Američany vyrábíme asi stovku motorů. GE Aviation by měla vyrůst na šedesát procent světového trhu, a pokud se nám podaří dostat k celému tomuto segmentu, byla by česká část docela významnou finanční částkou ve prospěch našeho pracovního trhu.

Máme v letectví silnou regionální konkurenci?

Vždycky je to ta samá historka. Bude to v Polsku, nebo v České republice? Nedávno jsme byli s panem prezidentem na schůzce V4 ve městě, které není tak často v českých médiích, v polském Řešově. Je jediným mimo území USA, kde se dělají motory do F-16.

Podívejme se na Evropu z jiného úhlu. Svým způsobem začíná být také neklidným kontinentem. V čem vidíte příčinu?

Evropa není ve vnějším neklidu. Kdybychom řekli, že je ženou, je to žena, která hledá samu sebe. Je to jakási vnitřní nejistota. Podle mne je to do velké míry ukázka jejího přemýšlení o tom, jaká je její hodnota na všech trzích, kde je. Hodnota pro potenciální partnery.

Evropa je dnes ve stavu, kdy se snaží znovu definovat samu sebe. Je nám jasné, že jsme součástí evropsko-americké civilizace. Vidíme ale, že v tomto staletém manželství, které jako by bylo manželstvím prvního bratrance s první sestřenicí, se americký partner bude v jedenadvacátém století stále více zabývat svým novým asijským objevem. A nám jde o to, aby tento zájem nešel proti zájmům onoho dlouhodobého partnerství.

Víme, jak na to?

Amerika vstoupila do demografických změn, které si Evropa ne úplně uvědomuje a je s nimi ne úplně smířena. Když vyjdu z amerických čísel, tak člověk evropského původu se kolem roku 2032 poprvé stane v USA menšinou. Většinový Američan bude člověk, který si bude pamatovat na svého dědečka v Kolumbii, Argentině nebo v Mexiku. Rakousko nebo Česká republika mu budou připadat jako destinace tak exotické jako nám dnes třeba Venezuela.

Evropa bude poprvé v transatlantické vazbě mít na druhém konci drátu partnera, pro kterého je i emočně, řekněme spíš než rodinou exotikou. Na to není Evropa úplně připravená. Neví, jak si s tím fenoménem poradí, a do toho ještě přichází naše vnitřní evropská krize.

EU dá více peněz na migraci

O jaké krizi mluvíme?

Tvrdím, že od krize v eurozóně přes Řecko až po migrační krizi je všechno jedno a to samé tělo, které má vždycky šat jiného typu. A je to dokola o jedné věci. O tom, zda jdeme směrem k větší integraci a tomu, čemu se nesmí říkat „Spojené státy evropské“. Anebo uděláme subsidiární Evropu, kde národní státy budou mít poměrně velký a jasně ohraničený prostor vlastních národních zájmů. A přitom budou ekonomicky propojeny. Tak, aby měly šanci v jednadvacátém, tedy asijském století, jako půlmiliardový společný trh.

Může v dnešním světě obstát, zjednodušeně řečeno, model národních států?

Obecně platí, že ubývá hodnoty národních států, které jsme si v napoleonské době usmysleli. Tedy že se některé kmeny budou nazývat národy, ty národy budou mít národní státy a ty budou hájit jejich národní zájmy. Některé ze 194 národních států dnes mají menší politickou, bezpečnostní a ekonomickou bonitu než některé nadnárodní korporace. Je rozhodně jednodušší sejít se prezidentem Paraguaye než s prezidentem Procter & Gamble. To nám něco říká.

Moje oblíbená teze je, že největší bezpečnostní výzva posledních let byla al-Káida. Nevládní organizace, která má vliv na dějiny po 11. září. Nestátní aktéři budou představovat stále větší bezpečnostní riziko. Viz Islámský stát. Drží území, má vládní strukturu, vydává vlastní měnu, vlastní zákony a je mimo mezinárodní systém, který by si s tím poradil. To je názorná ukázka, jak se svět mění.

A jsme u migrační krize. Turecký prezident Erdogan vyhrožuje druhou migrační vlnou…

Měl bych si odpustit větu, že jsme německé straně od začátku říkali, že postavit obranu jenom na Turcích je poměrně zvláštní technika, kterou se obvykle nenakupují koberce na orientálním bazaru. Řekněme si, že jsem si tu větu skutečně odpustil, a použijme selský rozum. Nemyslím, že by prezident Erdogan jednoho dne posadil tři miliony uprchlíků na autobusy – abychom ho ocitovali. Jeho hlavní silou je to, že zemi postavil ekonomicky na nohy.

Erdogan možná získá více moci, chystá se ústavní referendum

Tureckého občana příliš nezajímá, zda Erdogan sní, či nesní svůj otomanský sen. Zajímá ho, že se jeho životní úroveň výrazně zvýšila. Takže mluvme o financích. Největším partnerem Turecka je EU. Pokud by přestalo mít ekonomické kontakty s unií, tak popřejeme prezidentu Erdoganovi, aby nakupoval ruské zboží. Zajímalo by mě, co to bude. Vyveze jablka a okurky a zpátky dostane jadernou elektrárnu. A z té energie bude vyrábět co?

Tak jednoduché to je?

Turecko a Evropa jsou si souzeny, minimálně ekonomicky. Turci mají omezené možnosti kam jít. Na Blízký východ, obchodovat v Aleppu? Nebo do zbytku arabského světa, který má s Turkem vždy jeden problém, a to že je to Turek? Prezident Erdogan je příčetný hráč, byť pokerový. Ví, že nejvyšší karta, kterou na nás má, jsou migranti. A také ví, že je to možná karta jediná. Příčetný pokerový hráč ji nevynese dříve než dvě vteřiny před smrtí. Prezident Erdogan, jak nám již mnohokrát předvedl, se chystá na cokoliv jiného, než že by kamkoliv odcházel.

Komentář Michaela Romancova: Putin hledá přátele. Opravdu?

Bude tedy možné se s tureckou stranou dohodnout?

Bude to hra na nervy. Ale v konci se bude možné dohodnout, pokud turecká strana nepropadne staré vášni osmanského impéria dávat si vlastní góly. Všichni vycházíme z toho, že Turecko bude logický hráč. Z devadesáti procent to tak je. Ale v deseti procentech jsou naši orientální kolegové schopni udělat gesto, kvůli kterému pak sto let soupeří sami se sebou

Ve Francii se chystají prezidentské volby, v Německu také, a navíc volby do spolkového sněmu. Sdílíte názor, že to bude boj proti establishmentu?

Odklon od klasických politických stran a establishmentu tu je. Mám obavu, že klasickým politickým stranám se ztrácejí voliči proto, že se doba zrychluje, zplošťuje a stává se takovou televizní reality show. Klasický, moudře hovořící politik je strašně nudný, neudrží voličovu pozornost. Říká sice, co by člověk chtěl slyšet, ale v průběhu pětačtyřicetiminutového projevu se musí posluchač třikrát štípnout, aby neusnul. Pak samozřejmě vítězí hnutí charizmatických lídrů. Když nahlédnete do jejich projektů, zjistíte, že ten projekt je jen ten lídr. Ale když udrží pozornost voliče, tak ho taky dostane. Není to tím, že by se taková hnutí tolik zlepšila, ale tím, že se klasické strany zhoršily. Staly se klasickým zkamenělým strojem na moc.

Takže Evropská unie mimo jiné chybuje ve výběru lídrů?

Ve výběru typu lídrů. Vychází to z klasických politických stran, které vynesou na vrchol někoho, kdo je natolik součástí establishmentu, že ani nedokáže změnit svoji rétoriku. Podívejte se na vět- šinu významných tváří EU a představte si, že byste obsazovali televizní seriál. Koho byste obsadili jako kladného hrdinu? Do budoucna se asi obě strany budou muset od sebe učit. Klasické politické strany, aby si udržely voliče, budou muset přejmout marketingový styl těch hnutí. A hnutí, aby zůstala na scéně déle, než trvá one-man show ovládající úzkou součást voličstva, si budou muset začít vytvářet struktury klasických politických stran

Nepřijde takový proces pozdě, až po léčbě šokem?

Má to obrovská rizika. V Evropě jsme v době hledání identity. A riziko je, abychom ji nakonec nenašli v té temné součásti naší duše, kterou jsme se snažili znovu neobjevit. Občas mám pocit, že jsme kolem roku 1924. A říkám si, hlavně aby nepřišla velká krize jako v roce 1929. Protože bychom se mohli hodně divit, kdo bude kancléřem. Jako v roce 1933.

Hynek Kmoníček (54)
Absolvent Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích, a anglického a arabského jazyka na UK v Praze. Moderní historii Blízkého východu, arabštinu a hebrejštinu studoval také na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Zkušený diplomat, dlouholetý velvyslanec při OSN, na diplomatických misích působil rovněž v Indii nebo Austrálii. Momentálně vede zahraniční odbor Kanceláře prezidenta republiky, výroky hlavy státu často obhajuje a vysvětluje v médiích.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!