Ivan Pinkava: Ateliér je svým způsobem dobrovolné vězení | E15.cz

Ivan Pinkava: Ateliér je svým způsobem dobrovolné vězení

Ivan Pinkava: Ateliér je svým způsobem dobrovolné vězení
Ivan Pinkava
• 
ZDROJ: E15 Anna Vacková

Dušan Kütner

Ivan Pinkava je v zahraničí jedním z nejznámějších současných českých fotografů. V jeho syrových černobílých snímcích se prolínají portréty a figury lidí se zátiším. Vysloužil si tak zařazení svého díla k dekadenci, což odmítá. „To je podle mne obecný problém čtení fotografií. Stále je chcete číst a uchopovat přes velmi konkrétní pocity a nechcete je abstrahovat,“ říká fotograf, jemuž v polovině prosince skončila jeho druhá největší samostatná výstava, a to ve washingtonském Katzen Arts Centru.

E15: Vaše snímky se často interpretují za pomoci slov jako zmar, smutek, osamění či dekadence. Souhlasíte s takovým výkladem?

Pravidelně se mu bráním, protože to vede k významovému zúžení, které někdo použije, a to se pak neustále opakuje jako nějaké stigma. K tomu přispěla i má účast na výstavě Dekadence Now! (na konci roku 2010 v pražském Rudolfinu – pozn. red.). Samozřejmě nemůžu dělat slepého a nevědět, že pracuji i s některými aspekty nebo momenty, které s dekadencí souvisejí, ale vezměte jakýkoli obraz a při dobré vůli téměř u každého můžete přítomnost nějakého zmaru a dekadence nalézt.

E15: Lidé prostě často mají pocit, že vaše snímky jsou smutné, není v nich příliš světla, výrazy figur nejsou nijak optimistické...

Nechci na takové pojmenování přistoupit. To je podle mne obecný problém čtení fotografií. Když jdete na malířskou či jinou výstavu, tak nikdo naivně neříká, že to jsou smutné či optimistické obrazy. Stojíte před uměleckým dílem a můžete je prožívat v hrůze i úsměvu současně a uvědomovat si jeho dvojakost. Ale když se stejnou dvojakostí pracujete ve fotografii, tak je samozřejmě pohodlnější vás jako autora označit za smutného nebo temného, případně dekadentního. Fotografii stále chcete číst a uchopovat přes velmi konkrétní pocity a nechcete ji abstrahovat. Snad proto, že na ní zobrazené věci nebo člověk jsou skuteční, že je fotografie bezprostředněji než jiné umění nějakým způsobem skutečně odráží.

Jizvy jsou stopy životní zkušenosti

E15: Ono tomu ale moc nepřidává, když se často na vašich fotografiích objevují nahá těla s jizvami či téměř deformacemi. Nejsou to klasické akty na první pohled říkající: To je krása.

Já ale jizvy na snímky nepřidávám, pouze neubírám. Jizvy nejsou znetvořením. Nepřijde mi, že jsou ošklivé nebo krásné. Je to prostě stopa něčeho, čím v životě procházíme. Zajímají mne v tomto významu, nikoli estetickém.

E15: V posledních letech je vidět váš jistý odklon od více figurativních snímků ke snímkům, kde figury již nejsou a jejich předchozí přítomnost naznačují pouze věci, staré a použité...

Nevím, jestli to souvisí s tím, že jsem odešel z Prahy. Tady v Olešku se s nikým moc nestýkám ani zde nepotkávám tolik lidí jako v Praze. Také jak člověk stárne, zajímají jej věci, které nejsou tak excentrické. Spíše hledá skrze zástupné věci, což mohou být právě nalezené předměty, které k focení používám. Ale možná je to jen shoda okolností.

V každém případě jsem si uvědomil, když fotografuji s lidmi, že pracuji jiným způsobem než dříve, i když to na první pohled nemusí být patrné. Ve většině případů totiž pro mne už není tak důležitý obličej daného člověka. Čím dál více tvář potlačuji, často je skrytá ve stínu, na snímku se už téměř neodehrává psychologie obličeje.

Tím neříkám, že s tváří už nebudu pracovat. Občas člověk udělá dva kroky zpět, aby se mohl posunout o jeden dopředu. Ale pokud ještě s lidmi fotím, více než obličej mě teď baví celá figura. Zatímco dřív mě bavilo sdělování nějakého obsahu především skrze oči a tvář, teď mám pocit, že tělo umožňuje jakousi obecnější rovinu, což mi vyhovuje.

E15: Vydal jste se někdy fotografovat do exteriéru?

Občas o tom přemýšlím. Kdysi dávno jsem to krátce zkoušel. Byl jsem pak ale hodně zklamaný, protože nemůžete světlo venku moc ovlivňovat. Prostě tak neumím pracovat. Je to jiný druh fotografického myšlení. Tak jsem od toho ustoupil. Ale pořád to mám v hlavě jako jednu z možností.

Ateliér je v mnoha věcech velké omezení. Někdy jsou jeho limity pro mne skoro utrpení. Když jdete pracovat mimo ateliér, je všude spousta nových podnětů, které na vás působí, ovlivňují vás nebo vám nabízejí další možnosti. V ateliéru jste vázán pouze na to, co tam přinesete. Je to svým způsobem takové dobrovolné vězení.

Většina českého umění končí zase jen v Česku

E15: V polovině prosince skončila ve Washingtonu vaše – po Heroes v Rudolfinu v roce 2004 – asi druhá největší individuální výstava nazvaná Remains. Název se překládá jako ostatky, ale je možné to přeložit i jako zbytky?

Bohužel se zde nabízí název překládat do češtiny, a to ve významu „zbytky“. To jsem nechtěl, nejsou to výškrabky z ateliéru. Dvojznačnost slova remains v angličtině odkazuje vedle zbytků i na lidské ostatky, i na ostatky v náboženském slova smyslu. Právě ta mnohoznačnost je významotvorná. Proto zde název Remains nepřekládám a používám jej raději anglicky.

Název vědomě trochu shazuje a ironizuje to, že s věcmi na snímcích zacházím jakoby sakrálním způsobem. Dávám jim jistou výlučnost a věnuji jim péči, dostávají svou vážnost, i když to jsou často věci určené do popelnice. Pokud rovnou z popelnice nepocházejí. Baví mě, jak je možné proměnit jejich význam, že můžete na tutéž věc nahlížet úplně nečekaným způsobem, a především to, jak věc samotná nás dokáže zrcadlit.

E15: Washington je docela konzervativní město. Neměl jste obavu, že byste mohl s některými fotografiemi nahých lidí narazit?

Na výstavě až tak kontroverzní fotky snad nebyly. To, že se tam občas objeví nějaké genitálie, už dnes v umění nikoho moc nepřekvapí ani nešokuje, tedy snad ani ve Washingtonu ne. I když jsem se tam setkal s názorem, že je to odvážná výstava. Ale kdoví, zda to nebylo tím, že jsem víc než něco provokativního ukazoval jen fotky nějakých starých ušmudlaných dek. Spíše jsem se bál, jestli budou takovéto obrazy pro návštěvníky vůbec čitelné.

Přece jenom současné umění v Americe se mi zdá být mnohem přímější, popovější a míň zatížené. Vyžaduje poněkud jiný způsob čtení. Ovšem Washington je vedle své konzervativnosti současně docela sofistikovaný a je přirozeně docela odlišný například od Texasu. Mnoho lidí si výrazně zakládá na svém evropském původu, byť je to původ třeba už přes třetí generaci. Muzeum, kde jsem vystavoval, je součástí významné univerzity. I to určuje a zaručuje trochu jiné publikum.

E15: Objeví se výstava i někde jinde?

Mám nějaké pootevřené nabídky zde v Evropě. Kdyby se to povedlo, těšilo by mě to, protože bych velmi rád právě tuto výstavu v Evropě v nějaké dobré instituci předvedl. Vystavovat v Evropě je technicky vzato samozřejmě mnohem jednodušší než transportovat výstavu do Ameriky, ale bohužel pořád cítíte, že z Česka se do kvalitních evropských muzeí dostáváte velmi obtížně. Otázkou je, nakolik sami přispíváme k tomuto našemu smutnému postavení. O to komičtější je naše občasná sebestřednost a nesoudný pocit významnosti. Většina českého umění prostě končí zase jen v Česku. Možná po právu.

E15: S tím mívají potíž i mnohé tuzemské firmy, které se snaží prosadit s exportem do západní Evropy, kde se na ně dívají trochu přes prsty jako na ty z Východu. Zatímco v A merice jim bývá jedno, odkud zboží je, důležité je, zda má dostatečnou kvalitu...

To je možná i případ mé výstavy ve Washingtonu. Zdá se mi, že tam nefungují takové předsudky, které vůči nám jako zemi tušíme v Evropě a které často úspěšně živíme. Pro Američana jsme prostě Evropané a k výstavě se rozhodují mnohem více na základě vaší práce.

Bohužel to, co se nám nabízelo v devadesátých letech, jsme vůbec nedokázali zhodnotit. V zahraničí jsme nevěděli, co můžeme realisticky chtít, a doma jsme dodnes nedokázali vytvořit fungující galerie, které by nás uměly v zahraničí zastupovat a prosazovat. Ke všemu možná přispěl i náš podivný vztah k bezprostředním sousedům, k Německu, Polsku, Rakousku. Zdá se, že je leckdy snazší uspět ve Francii než třeba v Německu.

Je zde málo lidí, kteří o fotografii píšou dobře

E15: Kurátorem nejen vaší washingtonské výstavy, ale i textů k vašim posledním knihám je kurátor a kritik Petr Vaňous, který se téměř výhradně věnuje malbě, nikoli fotografii. Proč jste si jej vybral?

Petra Vaňouse jsem osobně neznal, objevil jsem ho pro sebe přes jeho texty. Když jsem si četl jeden z jeho textů v jednom z katalogů, nadchl mě, nejen jak zajímavě přemýšlí, ale i jak čitelně a přitom imaginativně formuluje. Navíc mi velmi vyhovovalo, že jeho texty nejsou exhibicí vlastních mentálních pochodů, ale spíše slouží samotnému dílu. To mi přijde čím dál vzácnější.

E15: Hrálo v tom roli i to, že pochází z výtvarné scény?

Přesah k výtvarnému umění mě přirozeně zajímá, protože fotografii není možné od ostatního umění vydělit, nechceme-li ji kastrovat. Navíc prostor, v němž se na fotografické scéně v Čechách musíte pohybovat, není velký a upřímně řečeno je zde i velmi málo lidí, kteří o fotografii píšou dobře. Zdá se mi také, že většina těchto autorů se uzavřela do zúženého a odděleného kontextu a světa samotné fotky, jakoby fotografie někdy žila svůj vlastní svět. Takové vnímání mne poněkud míjí.

Asi i proto text k mé první knížce psal Josef Kroutvor a k druhé knížce Martin Putna. Pro knihu Memento mori, kterou jsme připravovali společně s Václavem Jiráskem a s Robertem V. Novákem, napsali text Mojmír Horyna a Bohdan Chlíbec. Poslední dvě monografie vznikly za spolupráce právě s Petrem Vaňousem. Ani jednu knihu jsem tak vlastně nedělal s teoretikem fotografie.

Beznadějný podíl úspěšných

E15: Působil jste tři roky jako vedoucí fotografického ateliéru na VŠUP. Nezvažujete návrat k pedagogické činnosti?

Kdybych tam zůstal déle, znamenalo by to, že bych si prodloužil smlouvu na další čtyři roky. Věděl jsem, že tam tak dlouho nechci zůstat, protože mě ta práce okupovala víc, než jsem si přál. Neuměl jsem jít do školy v úterý a ve čtvrtek a v ostatní dny to hodit za hlavu. Znamenalo to pro mne volbu věnovat se buď jen škole, anebo jen svým věcem. Tedy volba byla jasná a rozhodl jsem se, že odejdu.

Nehledě k tomu, že škola by mě vůbec neuživila. Ale to už na rozhodování nemělo vliv. Také jsem si říkal, že i pro studenty bude lepší, když během studia zažijí i jiné vedení, protože až pak mohou srovnávat a z každého pro sebe něco vytěžit.

E15: Třeba byste mohl mladým vysvětlit, že když neuspějí do 30 let věku, tak se nic nestane, že mohou uspět i později.

Ale je tomu tak opravdu, když vás vše přesvědčuje o opaku? Samozřejmě máte pravdu, ale riziko úspěchu se přesto ve společnosti, která touží být neustále sycena novými chutěmi, rapidně snižuje. Neuspět pak může být pro někoho fatální, pokud má úspěch spojený s ambicí se uměním i uživit. A to je oprávněná ambice.

Věk kolem 30 je dost složitý, umělci se dostávají pod obrovský tlak, protože se v takovém věku jejich společenské potvrzení prostě vyžaduje. V momentě, kdy má člověk v tomto věku již rodinu, není většinou jednoduché být v této zemi umělcem na volné noze. Navíc v zemi, která je sice bohatší než Rumunsko, ale zase zatraceně chudší než některé jiné země, které mají na mnoho věcí určující vliv. Je třeba se také ptát, zda je prvotně v umění nezbytné uspět, a co to vlastně znamená.

E15: A co to tedy znamená?

Každý, kdo se rozhodne, že se chce stát umělcem, si musí uvědomit, že jeden úspěšný člověk připadá na obrovské množství dalších, kteří umění také vystudovali. Ten poměr je opravdu beznadějný, pro studenta by bylo lepší o něm ani nepřemýšlet.

Když si to vezmete v absolutním měřítku – kolik umělců za jedno století ve svém významu skutečně překročí tuto zem a zanechají viditelnější stopu v dějinách umění? To vás musí zcela ochromit, anebo naopak může osvobodit od úporné potřeby úspěchu. Člověk by asi měl „dělat“ umění opravdu jen proto, že si někde v sobě nese tak silnou vnitřní potřebu vytvářet v přeneseném slova smyslu obrazy, kterými musí cosi sdělovat, že nemůže jinak. Což zase vede k otázkám, jestli opravdu má co sdělovat, nebo se to jen domnívá.

Pastí, které se na nás při takovém tázání chystají a které si sami vytváříme svými iluzemi o sobě, je přespříliš. Dokonce i neustálé ozdravné pochyby o smyslu vlastní práce mohou být zase jen další ještě sofistikovanější pastí a brilantní ukázkou sebeobelhávání.

Ivan Pinkava (51)

Je absolventem oboru Umělecká fotografie na pražské FAMU. V letech 2005 až 2007 vedl ateliér fotografie na VŠUP v Praze. Uspořádal na tři desítky samostatných výstav včetně retrospektivy v pražském Rudolfinu (Heroes, 2004) a účastnil se několika desítek skupinových výstav. Vystavoval v Berlíně, Lyonu, Vídni, Moskvě či Washingtonu. Je zastoupen ve sbírkách tuzemských i zahraničních institucí, například pařížské Bibliotheque Nationale a Maison Européene de la Photographie, Musea of Fine Arts v Houstonu, Musea of Photographic Arts v San Diegu či v londýnského Victoria & Albert Museum. Žije v Olešku.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!