Jako manažer zasahuji dál, než jsou pravomoci trenéra, říká Milan Hnilička | E15.cz

Jako manažer zasahuji dál, než jsou pravomoci trenéra, říká Milan Hnilička

12. listopadu 2016 • 05:30

Hokejovou kariéru ozdobenou tituly olympijského vítěze, mistra světa a mnoha dalšími uzavřel v roce 2010. „Bylo to těžké rozhodnutí. Je ale asi pro každého sportovce složité odhadnout, kdy je správný čas z profesionálního sportu odejít,“ říká bývalý brankář Milan Hnilička, současný šéf rozvoje hokeje na Českém svazu ledního hokeje.

S profi hokejem jste začínal v 16 letech. Měl jste někdy pocit, že vám vzal dětství, dospívání?

Vůbec ne. Pro mě byl hokej všechno, byl jsem šťastný, že jsem dostal šanci prosadit se. Takhle my jsme tehdy přemýšleli, spousta kluků z mé generace to tak měla. Hokej byl náš život, náš „drive“.

Neměli jste nic jiného. Jsou dnešní děti o tolik jiné, protože mají nekonečně příležitostí?

Doba se změnila, ale i naše byla jiná, než měli naši rodiče. Příležitostí pro děti je dnes plno, což je jen dobře, i když třeba konkrétně hokej tím trpí. Ať už je to zapáleností dětí, anebo členskou základnou, protože se to rozprostře do mnoha dalších zájmů a sportů.

Změnily se hodnoty sportujících dětí i náš přístup k nim. Strašně moc je chráníme. Nenecháme je přirozeně se „obouchat“. Všichni, a já nejsem výjimka, se o děti bojíme. Nenecháme je vyvíjet se, vytvářet si hry samy pro sebe. Mají všechno vytvořené, je jim vše předloženo hotové, nemusejí samy o sobě a věcech kolem extra přemýšlet, ani o tom, jak se třeba zabavit.

Majetek hokejového exbrankáře Čechmánka jde znovu do dražby, k mání je restaurace i domov důchodců

V USA jste začínal v juniorské lize, pak jste šel na farmu. Až v roce 2000 jste se dostal do týmu NHL Atlanta Thrashers. Byla tahle řekněme složitější cesta lepší?

Zocelilo mě to. Člověk si musel spoustu věcí sám vybojovat, na druhou stranu z toho můžu dodnes těžit. Vím, jak tam probíhají všechny soutěže, jaké je smýšlení hráčů, týmů, jejich nastavení.

Nikdy jste nechtěl trénovat?

Nelákalo mě to. Asi bych uměl hráče motivovat, ale já nejsem typově trenér – nejsem křikloun. Baví mě vytvářet prostředí. Mám představy, jak má vypadat kabina a zázemí, aby měli lidé šanci být úspěšní. To z pohledu trenéra funguje jinak. Manažer je jiná funkce, já musím zasahovat dál, než jsou pravomoci trenéra.

Takže dnes jste regulérní funkcionář?

Ano. Dělal jsem manažera týmu do dvaceti let, ale dnes jsem u „áčka“ jako šéf rozvoje českého hokeje. Hodně mě ovlivnil přístup Ivana Hlinky k nám hráčům. I proto se všichni snažíme dělat atmosféru, jako byla za něj. Vytvořil model, který v kabině fungoval, a já měl štěstí, že jsem při tom byl.

Co je teď vaší hokejovou prioritou?

Hodně peněz investujeme do dětí ve věku od čtyř do 12 let. Snažíme se, abychom všichni, i trenéři, dělali práci, jak si představujeme a jak cítíme, že by to mohlo fungovat. To se ale ukáže za deset, možná sedm let.

Jak se na rozvoji finančně podílejí rodiče?

Všichni platí členské příspěvky, ale záleží na klubu – jak je velký, kde leží. Rodiče jsou pro sport stěžejní, protože do zhruba deseti let jsou na nich děti závislé a hokej pak vlastně taky. Stojí je čas. My i kluby se snažíme, aby je to nestálo tolik peněz. I když hokej rozhodně není nejdražší sport, jak se stále říká.

Světový pohár v hokeji vydělal přes 2,5 miliardy. Zisk překonal dokonce i odhady pořadatelů

Kazí vám práci agenti, kteří odvádějí hokejisty do zahraničí v hodně mladém věku?

Oni se k nim dostávají asi ve 13 a v necelých 18 je už vedou do zámoří. My pak máme problém poskládat juniorský tým na mistrovství světa. Nevím, jestli je vždy potřeba, aby ti kluci odcházeli. Často se stává, že jsou na tom při návratu herně hůř, než když odešli. Nakonec nejsou dobří ani v českém, ani v zámořském hokeji.

V kolika by měli tedy do zámoří odcházet?

Hotový hokejista není asi nikdy, ale měl by být natolik zralý, aby byl schopný přejít z juniorů do „áčka“. V klubech by měl dostávat více prostoru, i když ne vždy se to ideálně děje. Ani trenéři nemají tolik šancí pracovat s mladými, které musejí zapracovat do týmu, protože při neúspěchu klub trenéra vyhodí klidně po pěti kolech.

Jaký byl váš největší úspěch? Litujete v kariéře něčeho?

Sportovně se mi nejvíce asi dařilo na MS v Hannoveru, to mám emočně zařazeno hodně vysoko, stejně jako třeba výsledky s Libercem. NHL byla skvělá, každý zápas tam byl zážitek, ale že jsem nezískal Stanley Cup, mě nijak nemrzí. Jsem přesvědčený, že i negativní věci jsou pro život pozitivní. Já nezískal tolik věcí, tolik pohárů…

Neměl jste vlastně chuť se od hokeje úplně odstřihnout, když jste přestal hrát?

Ano, hned jak jsem skončil. Myslel jsem, že budu hrát golf, věnovat se dětem, chodit s kamarády. Ale vydrželo mi to asi tři čtvrtě roku. Když už se mnou nebylo k vydržení, uznal jsem, že by bylo dobré začít něco dělat. Asi jsem to měl v sobě odmala nastavené: když se nemám za čím hnát, není to se mnou doma moc zábavné.

Milan Hnilička (43)
Bývalý hokejový brankář. Od mladšího dorostu chytal za Kladno. K prvnímu ligovému zápasu v ČR nastoupil v 16 letech. Přes americkou juniorskou ligu a farmu se v roce 2000 dostal do týmu NHL Atlanta Thrashers. Hrál také v Rusku. V české reprezentaci odehrál 106 zápasů, má olympijské zlato z Nagana a bronz z Turína, tři tituly mistra světa, na MS ještě třikrát získal bronz a jednou stříbro. Dnes je šéfem rozvoje hokeje na Českém svazu ledního hokeje.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!