Jan Fischer: Zvykli jsme si, že každá další generace se má lépe než ta předešlá. A to už nemusí platit | E15.cz

Jan Fischer: Zvykli jsme si, že každá další generace se má lépe než ta předešlá. A to už nemusí platit

Jan Fischer: Zvykli jsme si, že každá další generace se má lépe než ta předešlá. A to už nemusí platit
Jan Fischer
• 
ZDROJ: E15 Anna Vacková
4. listopadu 2011 • 06:47
Jana Havligerová
Jan Fischer je člověk, který může zasvěceně hovořit o domácí politické scéně a zároveň rozumí i ekonomickým problémům, které zmítají Evropskou unií. Čas nynějšího viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj je však vzácný, a tak s námi hovořil z londýnské City po telefonu.

* E15: V závěru své knihy Ano, pane premiére aneb Rozhašená země říkáte – občas si vzpomeňte na Honzu Fischera. Možná se do české politiky ještě někdy vrátí. Tak se ptáme: Vrátí se Honza Fischer do české politiky?

Tak já jsem sice odešel z politiky, ale necítím, že bych odešel z veřejného života. To jsem vlastně neodešel nikdy, a nesouvisí to s tím, že nechci komentovat každou „aféru“ zdobící titulní strany novin. Míra mého budoucího zapojení do politického, podtrhuji politického, nikoli stranického života závisí na tom, zda bude o moje zkušenosti a mou práci zájem. Pokud ano, jsem připraven dát své schopnosti do služeb České republiky. To, myslím si, jsem už dal dost zřetelně najevo.

Pravomoci jsou důležitější než jména

* E15: Mluvíme tedy o prezidentské funkci. Stále platí, že byste na ni kandidoval jen v případě přímé volby?

Myslím, že už jsem se k prezidentské volbě dost jasně vyjádřil, ale pro jistotu. V případě přímé volby jsem připraven kandidovat.

* E15: A přijal byste případně i nominaci od politické strany?

Pokud bych byl osloven s nabídkou kandidovat, budu velmi vážně jednat o tom, zda se moje představy o výkonu této funkce, ústavně nejvyšší v zemi, shodují s představami těch, kteří mě oslovili. A asi jen tehdy bych mohl kandidaturu přijmout. Debatu o způsobu výkonu ústavních pravomocí prezidenta považuji za naprosto zásadní. V každém případě mám pocit, že by měla předcházet diskuzím a spekulacím o jménech a způsobu volby. No, a pak by záleželo, jestli se potkáme, či ne. Ale na to je, myslím, ještě dost času. Čili v případě nepřímé volby nepředbíhejme. I když tuším a vidím jako pravděpodobnější, že zůstane u nepřímé volby.

* E15: Výkon hlavy státu je v ústavě poměrně přesně popsán. Podle vás by se měly případně měnit třeba pravomoci prezidenta?

No, pro některé je výkon těchto pravomocí popsán přesně ústavou, pro jiné zase méně přesně, je pro ně nějakou kuchařkou. Já souhlasím s tím, že je popsán dostatečně a nevyžaduje ani nějaké další podrobnosti, ani není potřeba na kompetencích prezidenta českého státu něco měnit. Ovšem bude-li to rozhodnutí zákonodárců, je třeba ho respektovat, je třeba se dívat, kam až případné omezení nebo rozšíření pravomocí došlo.

* E15: Vy tedy máte přesnou představu, jak prezidentských pravomocí využívat?

Tak konzumovat je může hlava státu velmi odlišným způsobem. Třeba při jmenování členů bankovní rady ČNB. To je bez kontrasignace premiérem, ale rozhodně se nemusí odehrát bez konzultace. Já bych si jmenování představoval jako široce konzultovanou otázku, a to z mnoha dobrých důvodů. Takže hodně záleží na tom, jak se prezident v rámci ústavou daných kompetencí pohybuje a jak se v nich chová. Jak to řeší u institutu milosti a podobně.

* E15: Hlava státu by tedy podle vás měla zachovávat neutrální pozici a nemít vlastní politické snahy a ambice?

To v každém případě. Prezident by tady neměl být od toho, aby vstupoval do denní, a nedej bože stranické, politiky, do politické agendy jednotlivých politických stran. Měl by umět jednat s představiteli vládnoucí garnitury i s opozicí, měl by mít velmi vyrovnané, velmi pravidelné a velmi pracovní vztahy především s předsedou vlády, a také se zástupci obou komor českého parlamentu. Rozhodně si myslím, že by se neměl omezovat pouze na dialog s reprezentanty politického systému, ale měl by být schopen poslouchat a slyšet hlasy z občanských iniciativ. Ať už mluvíme o vědě, výzkumu, univerzitním světě, o odborech.

* E15: Jste matematik a statistik. Jak pravděpodobné je, že se s vámi v roce 2013 potkáme na Pražském hradě? Tedy nemyslíme na procházce.

Asi právě proto, že jsem statistik a teorie pravděpodobnosti je mým celoživotním průvodcem, nebudu to v tomto případě odhadovat. Za prvé vím, jak jsou pravděpodobnosti ošidné, zejména směrem dopředu, když předvídáme. Za druhé, to téma je tak nesmírně vážné, že pohrávat si s pravděpodobností bych si právě v tomto případě nechtěl. Debatu o těchto věcech beru nesmírně vážně, takže žádné predikce a pravděpodobnosti ode mě neuslyšíte. Nechci vysílat žádné číselné signály, a ostatně ani nevím, jak bych je vykouzlil.

Rozhašené Česko

* E15: Podtitul vaší knihy, jak už bylo řečeno, je Rozhašená země. Pořád to o Česku platí?

Problém animozit v politice, chování politiků vůči sobě, redukce politiky na čistě stranické zájmy, na stranické půtky, stranickou výměnu názorů, je prostě samozřejmě velký problém. Potom už je to trochu jako Werichovo a Voskovcovo – už nejsme lidi, už jsme jen partaje. Politika je mnohem širší, je to v prvé řadě péče o správu věcí veřejných. To je jedna strana mince. Druhá je stranický boj. Je legitimní a nejsem naivní, nemám představu o nepolitické politice. To ne, ale způsob vedení stranického boje, stranických půtek a redukce politiky výlučně na toto téma nesmírně zplošťuje politikum a politickou scénu. Od toho není daleko ke zhrubnutí politiky, na které si stěžujeme. Nedaří se nám hledat společná nadčasová témata jdoucí nad rámec jednoho mandátu, jedné politické garnitury. Z toho se odvíjí i to, jak se dovedeme chovat k menšinám všeho druhu, jak se dovedeme chovat k seniorům. Což je mimochodem nesmírně vážné téma vzhledem ke stárnutí země a celé Evropy.

* E15: Už jako místopředseda statistického úřadu jste chodil na zasedání kabinetu, vlastně jste od roku 1990 pamětníkem všech vlád, které v Česku v posledních dvaceti letech zasedaly. Co se tak dramaticky změnilo?

Mění se svět, mění se Evropa. Zdá se, že vstupujeme do století, které bude hodně jiné než to předchozí. To vše deformuje českou společnost, aniž si to možná uvědomujeme. Formuje to i způsob, jak lidé odrážejí politiku, jak ji přijímají, jak ji přijímají média. Ve všech těchto směrech je za dvacet let patrná spousta změn. Hladina očekávání byla výrazně vyšší, než byla realita, což řadu lidí velmi frustruje. Ale zase na druhé straně, když se ohlédneme, není za námi slzavé údolí, není to hrůza, je to obrovský pokrok.

Jan FischerJan FischerAutor: E15 Anna Vacková

Nemocný kontinent

* E15: Nečeká nás znovu něco velmi podobného, tedy velké rozčarování z Evropské unie?

Evropa je vážně nemocný kontinent, má velmi vážné a velmi kořenné problémy. Ekonomické v první řadě. A už nejsou k mání ideální řešení, už existují jen ta lepší z těch horších, nebo i těch nejhorších. Vidíme tady zvláštní souvislost reakcí finančních trhů a následně zase reakcí vrcholných politických lídrů, kteří musejí organizovat v podstatě jakési finanční inženýrství, ovšem na vrcholné politické úrovni. To zase produkuje nějakou odezvu na trzích, která se dá někdy velmi těžko odhadnout. Mimochodem záchranný balík – jako výtěžek posledních dvou summitů, je letos už třetí. Pokračování na str. 16 Dokončení ze str. 15
A analytici se většinově shodují, že vůbec nemusí být poslední. Odepsání poloviny řeckého dluhu možná patří k těm řešením, která jsem si dovedl představit jako ta z méně špatných. Ale pomůže? To, čeho se všichni bojíme, je nákaza, přeskočení jiskry na takové země, jako je Itálie nebo Španělsko.

* E15: Přeskočit může i jiskra sociálních nepokojů…

To je důležitá věc. Vše to může mít i další dopady, sociální, společenské. Hluboké. Protože na kontinentu zvaném Evropa – a to platilo jak pro země, které byly na Západě, tak pro ty v komunistickém bloku – jsme si hodně zvykli na to, že každá další generace se má lépe než ta předešlá. A to může přestat platit. To je strašně vážný signál, jde o sebemobilizační schopnost, jak se s tím vyrovnat. Další problém je stabilita či nestabilita toho, čemu říkáme střední vrstva, ať už ji definujeme jakkoli.

* E15: Která se, jak upozorňují sociologové, v zásadě začíná propadat.

Víme, co to přineslo v minulém století, když se začala úroveň těchto středních tříd propadat. Obav je na místě dost. Patřil jsem k těm, kteří po krizi nebyli euforičtí. Kteří měli za to, že se žádný zázrak, prudké oživení, konat nebude. Že návrat k předkrizovým tempům je naprosto nereálný. Už tím, že vlády mají agendu, která směřuje převážně do fiskální politiky. Úsporná opatření velmi potlačují prorůstovou agendu. Ta je prostě aktuálními problémy potlačena. Bez obnovení alespoň trochu rovnovážného růstu se přitom nějakého velkého pokroku nedočkáme. Toto je skutečně velmi nové, nová zkušenost pro běžné občany, pro půlmiliardu lidí, kteří v Evropě žijí. Nejen pro pár politiků, kteří se sejdou čas od času na summitu v Bruselu.

* E15: Ještě k tezi, že každá další generace se má mít lépe a má. Nebyl právě toto moment, který naprogramoval současné problémy?

Tak to by chtělo trochu větší odstup. Řetězení, hledání toho, co je důsledek a co je příčina, je přímo ve víru věcí obtížné. Faktem ale je, že oslabení sociálního smíru všeobecně, prudké sociální reakce, to je opravdu něco, s čím se můžeme setkat.

* E15: Nový balík pro Řecko přijali politici i trhy zpočátku s uspokojením. Přesto, neměl přijít podstatně dříve?

To je těžké říci. Dnes je každý chytrý generálem, byť, mimochodem, není konec války, ale jen jedné bitvy. Seriál bitev bude asi pokračovat, bitev o záchranu evropské měny, evropské ekonomiky, i její prestiže a mezinárodního postavení, její konkurenceschopnosti, která byla krizí skutečně velmi zásadně poznamenána. Krize prostě potvrdila, že se centra světové ekonomiky přesouvají pryč z Evropy. S tím je nutné se nějak myšlenkově a hodnotově vyrovnat.

Kvadratura kruhu

* E15: Mnozí teď poukazují na to, že myšlenkově je vadný celý koncept Evropské unie a společné měny…

Můj názor od začátku je, a v tom nalézám shodu s řadou lidí, že účet by měl být předložen těm, kteří stáli na začátku projektu, který se jmenuje eurozóna. Za to, že se do klubu dostaly země, jako je Řecko, s velmi výrazně odlišnou úrovní ekonomického světa, života a institucionálního uspořádání. V dobách relativního blahobytu tohle všechno bylo mnohem více latentní, globální krize na konci minulé dekády strhla oponu a ukázala všechny problémy v plné nahotě.

* E15: Nebyl relativní blahobyt jistým způsobem životem na příliš vysoké noze, a to za všeobecně přimhouřených očí?

Když si vlády řady evropských zemí, ať už toho či onoho zabarvení, sáhnou do svědomí, když se podíváme na vývoj rozpočtové kázně v jednotlivých zemích, je samozřejmě jasné, že růst začal být v mnoha směrech nerovnovážný. To ho vždy nakonec ohrozí natolik, že ho to podlomí. A to se stalo. K tomu se přidaly aktuální krizové impulzy, které přišly ze světa bank a finančních institucí, a na problémy bylo zaděláno. Takže ano, růst byl často na dluh.

* E15: Dokážete si představit, že Řecko v eurozóně zůstane?

Čísla jsou hrozivá, ale pořád ještě vše směřuje k tomu, aby Řecko v eurozóně zůstalo. Pořád je tady tendence eurozónu neštípat a Řecko nevyčleňovat. Všichni bychom potřebovali křišťálovou kouli. Záležet bude na Řecích.

* E15: Scénář rozpadu eurozóny oficiálně neexistuje. Může však eurozóna dál fungovat bez politické unie?

Víte, to je to stigma, které s sebou toto integrační seskupení nese. Je to kontroverze vestavěná do tohoto projektu. Na jedné straně společná měnová politika a společná měna, na druhé straně tolerance velmi odlišných fiskálních politik, rozpočtových kroků a tak dál. K výraznému oslabení suverenity jednotlivých členských států v eurozóně ve prospěch jakési výrazně nadnárodní politické struktury – k tomu nikdy nebyla chuť. To je ten bacil, který signalizoval, že problém jednou může přijít. A on také přišel. Je to svým způsobem kvadratura kruhu.

* E15: Začal jste jezdit do Bruselu v době, kdy byla dluhová krize ještě pod povrchem. Získal jste pocit, že jsou unijní špičky jen ve vleku událostí, nebo je unie opravdu akceschopná?

Politika bývá hektická, někdy bývá hektická kvůli problémům, které před politiky staví aktuální dění. Chcete-li slyšet o rolích jednotlivých zemí, tak tandem Německo– Francie má velkou schopnost dohodnout se mezi sebou. Na druhé straně jsem jako reprezentant desetimilionové země neměl nikdy pocit, že by můj hlas byl potlačen. Hlas, připravený na dobrém mandátu, je slyšet do té míry, jak ho dokážete na jednáních uplatnit. Tam už nemáte štáb lidí a musíte se spolehnout sám na sebe a na kvalitní přípravu.

* E15: Kdo vám byl z unijních politiků na první pohled sympatický a jaké zážitky jste si odnesl?

Člověk si musí velmi rychle vypracovat osobní vztahy, to je na této úrovni důležité. Musíte pochopit, že to jsou lidé z masa a kostí jako vy, že to nejsou stroje. Že musíte jít často za mýtus, který je kolem nich vytvořen, najít s těmi lidmi společnou řeč. To vůbec není jednoduché – a musíte mít nějakou studii těch osobností. Mně se podařilo poznat všechny kolegy, nemám mezi nimi nějakého výrazného favorita. Ke všem jsem si dovedl najít nějaký klíč i v těch vážných a vypjatých chvílích. Na období od okamžiku, kdy se mi poprvé podlomila kolena při prvním vstupu do zasedačky, až do konce o rok později vzpomínám rád. Vždycky se tam člověk dost učí a nikdy není dost chytrý. A já se tam strašně moc naučil, a to mi pomáhá i teď, v bance v Londýně.

* E15: S kým byly vaše vztahy nejlepší?

Vypěstoval jsem si velmi dobré vztahy jak s Nicolasem Sarkozym, tak s Angelou Merkelovou, dovedli jsme najít v mnohém společnou řeč se Silviem Berlusconim, švédským premiérem (Fredrik Reinfeldt – pozn. aut.). Dobré vztahy jsme měli s premiéry pobaltských republik a skvělý vztah jsem měl s tehdejším maďarským premiérem Gordonem Bajnaiem, samozřejmě se Slováky. Některé z nich vídám i teď a vždy je to milé.

* E15: Co vůbec dělá Jan Fischer v Londýně nebo když ho cesty zavedou někam jinam?

* E15: Co nestíháte a stíhat byste chtěl?

V práci, když ji berete vážně, máte pořád pocit, že něco nestíháte. Já spíš nestíhám mimo práci. Někteří nechápou, že v Londýně nechodím za kulturou. Tu stíhám opravdu málo, ale to bych tady taky musel víc být. Nestíhám také jezdit domů tak často, jak bych si představoval. Nestíhám vídat tak často svého nejmenšího vnuka, kterému už budou tři roky. To jsou spíše ty lidské, rodinné věci, které vám občas chybí.

Jan Fischer (60)

Statistik a politik, dnes viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Pro širokou veřejnost je ovšem tento muž, pocházející z rodiny matematických statistiků a pojistných matematiků, ještě stále nejoblíbenějším premiérem novodobé české historie. V případě, že by lidé měli šanci volit prezidenta republiky v přímé volbě, nejspíš by v ní suverénně zvítězil. Naznačují to nejrůznější průzkumy veřejného mínění. V čele úřednické vlády stanul Fischer po pádu Topolánkova kabinetu v dubnu 2009, funkci zastával do července 2010. Předtím dlouhodobě působil v ČSÚ, úřad také téměř sedm let vedl. Absolvent Národohospodářské fakulty VŠE a kandidát věd je podruhé ženatý, má tři děti. Mluví anglicky, německy, francouzsky a rusky.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!