Jan Kalina ze Sto zvířat: Jednou přijde doba, kdy opravdu nikdo nezavolá | E15.cz

Jan Kalina ze Sto zvířat: Jednou přijde doba, kdy opravdu nikdo nezavolá

Jan Kalina ze Sto zvířat: Jednou přijde doba, kdy opravdu nikdo nezavolá
Jan Kalina,
• 
ZDROJ: Anna Vacková, E15
25. září 2015 • 06:45
O novém albu Ministerstvo mýho nitra hovoří skupina Sto zvířat jako o návratu ke zvířecím kořenům. Návrat po výletě k albu pro děti a k jednoduššímu hudebnímu projevu z počátku kapely v devadesátých letech.

„Tomáš Belko nyní přišel s docela ostrými texty, mnohdy až temnými. Snažil jsem se k nim vytvořit hudbu v našem klasickém mustru – tedy zkrátka čím smutnější je text, tím tupě veselejší by měla být hudba,“ říká Jan Kalina, kapelník a zakládající člen formace slavící letos čtvrtstoletí od svého vzniku.

E15: Je psaní písní po 25 letech těžší, nebo lehčí?

Když něco děláte 25 let, tak pokud nejste úplný lojza, jste v tom pořád lepší a lepší. Zároveň si ale čím dál méně věříte, protože už jste toho hromadu napsal. Nejhorší je, když přijdu do zkušebny, začnu hrát klukům na piano novou píseň a oni řeknou: Jo, to je přesně ta jako před pěti lety, jen o tón výš. Je to těžší, protože to píšete posté.

Ovšem když už vás něco napadne, tak následný proces už máte zažitý. Už jste se naučil, jak aranžovat dechy, víte, co umí kapela zahrát. Navíc muzikanti hrajou čím dál lépe, protože jsou tady čím dál lepší hráči. V tom jsem jako autor neomezený. Ale nejhorší je být sám se sebou u klavíru a nevykrádat se. Je to taková varianta kulatý čtverec – aby to bylo stejný jako ostatní písničky, ale zároveň jiný.

E15: Kolik z námětů, které jste zpracovali, se na album nedostalo?

Tomáš vždy přinese tak třicet textů, protože je to blázen a píše jako o život. Vyberu si nějakých patnáct dvacet, které se mi líbí. Jemu to je jedno, protože jsme na sebe tak napojení, že si vyberu většinou ty, které se líbí i jemu. Z toho nějakých pět šest se nepovede. Nicméně zkoušíme v devíti či desíti lidech, takže si nemohu dovolit přinést na zkoušku nepovedenou písničku. Takže ta nepovedenost písně spočívá v tom, že to někomu zahraju doma na piano a on hned řekne, že to je příšerný, nebo naopak.

Hrát zadarmo na charitě znamená pro organizátory zaplatit dopravu, zvukaře a techniky. To bohužel málokterý z nich chápe. Všichni, co budou stát na pódiu, pak skutečně budou hrát zadarmo

Navíc zkoušíme v Kutné Hoře, protože náš nizozemský baskytarista tam má rockový klub. Přijdete tam a osm lidí na vás kouká a říkají: Tak se ukaž, bramboro. To už musíte být pevnější v kramflecích a nemůže jim začít hrát něco, čím si nejste jistý. Spoluhráči proto většinou ani nevědí, kolik písniček jsem doma vyhodil.

E15: Velké téma jsou nyní imigranti. To se nějak v textech projevilo?

Texty jsou napsané více než rok, takže vůbec. Troufám si ale tvrdit, že kdyby Tomáš psal texty nyní, tak bohužel – nebo bohudík – se tomu vyhneme. Jsme zkrátka kapela v dobrém i špatném smyslu slova apolitická. V dobrém je to proto, že jsme se nikdy nenechali pozvat – i za strašné peníze – na žádný volební mítink. Vždy hlasujeme a zajedno jsme byli jen jednou při volbě prezidenta. Jinak se těmto věcem dost vyhýbáme.

Naše hudba by měla bavit, byť i chvíli strašit, ale není to žánr, který by se měl vyjadřovat k tak velkým věcem. Myslím, že by to pro obě strany bylo trapné, pro nás jako autory i pro posluchače. Tím nechci říct, že bychom se vyhýbali velkým tématům, jako je smrt. Ale reagovat takto bezprostředně… ať každý z nás reaguje občansky nebo lidsky.

E15: Patříte k nejčastěji koncertujícím kapelám. Není to už po tom čtvrtstoletí únavné?

Samozřejmě že ano. Kdybychom ale nechtěli, tak to neděláme. Když nás to napadne, tak si zase říkáme, že jednou přijde doba, kdy opravdu nikdo nezavolá a nebudeme hrát 120krát za rok. Je to občas náročné, například pro zpěvačku Janu, která učí v základní škole. To si vůbec neumím představit. Když hrajeme za víkend třeba čtyřikrát, tak vůbec nevím, že je pak neděle a pondělí. Zatímco ona si už v pondělí v půl osmé ráno bere třídnici a kopancem rozráží dveře od třídy. To bych zešílel. Nás to baví. Zní to blbě, ale lidé nás opravdu nabíjí. Kdo to nezažil, tak to nepochopí.

Je to ale tak velký adrenalin, že jeho odplouvání je stejně tak velké. Neděle proto trávím úplně sám, mám stažené rolety, čumím do blba, čtu si a nejsem schopnej zvednout jediný telefon. To, co dáte, se vám musí pomalu vrátit. Během času to pochopitelně spousta lidí nezvládla a odpadla, ale musím zaklepat. Posledních devět let hrajeme ve stejné sestavě. Sešli se v ní lidé, kteří jsou natolik dospělí, že vědí, co je čeká a už asi nebudou měnit svou profesi. Takže dokud bude zájem, tak to budeme takto drtit. Ale není to legrace.

Jan Kalina,Jan Kalina,Autor: Anna Vacková, E15

E15: Byli jste někdy v situaci, že kapela už neměla energii jít dál a obávali jste se, že by se té dnešní pětadvacítky nemusela dožít?

Ale ano… každou neděli ráno. Posledních devět let to ale skutečně jde. Odcházeli přitom zásadní členové, kteří zjistili, že už to nechtějí dělat, protože nestíhají, nebo vystudovali profesi, která se nesnoubila s tím, že každý čtvrtek, pátek či sobotu ještě hrajou.

Když odcházel kytarista Petr Ostrouchov, který zpíval půlku písniček a já tehdy jen bubnoval, tak jsem si říkal, co s tím budeme dělat? Vyhlásili jsme sice konkurz na zpěváka, chodili skvělí kluci, výborně zpívali, ale ani jednomu jsme nevěřili ani slovo z toho, co zpíval. A pak Tomáš Belko prohlásil památnou větu: Víš co? Seženeme bubeníka a zpívat budeš ty. Takže po patnácti letech v kapele, kdy jsem hrál za bubny a zpíval jen pár písniček, jsem si stoupl dopředu a vzali jsme nového bubeníka a kytaristu. A od té doby mám pocit, že je to nejlepší parta na světě.

E15: Jak to tehdy fanoušci nesli?

Tehdy jsem si právě říkal, že to nemá cenu. Kamkoli jsme přijeli, tak se ptali: A kde je Petr? Aha, zpíváš ty… To byl náročný půlrok. Ale pak se to zlomilo. Dnes si myslíme, že to byla dobrá volba pro všechny. A mám radost, že Petr s námi bude hrát na výročním koncertě v Lucerně. Stejně jako ostatní kluci, kteří se mezitím stali právníky, inženýry a dokonce jeden evangelickým kazatelem. Všichni vzali kytary, trumpety a basy a pilně trénují. To se mi splnil sen.

Jednou přijde doba, kdy opravdu nikdo nezavolá a nebudeme hrát 120krát za rok

S žádným členem jsem se nerozešel tak, že bychom se nemohli podívat si do očí. Takže se v Lucerně sejde celá bývalá parta. Moc se na to těším. Pro mne to bude velká satisfakce a znamení, že se kapela může podívat i dozadu a nevidí žádné namazané schody od těch, kteří odešli. Všichni kapelu opustili kvůli změně svého života. Dvacet pět let je strašně dlouhá doba a ne každý debil se dvakrát rozvede a třikrát ožení jako já.

E15: Živí vás více koncerty, nebo vydávání alb?

Nás samozřejmě živí z 90 procent koncerty. Ale posledních pár let se nám docela daří v merchandisingu. Jsou to i klasická CD, protože se vždy snažím obal navrhnout tak, aby si album lidé opravdu chtěli koupit. Vždy je tam nějaká blbost navíc jako třeba nyní pivní tácek, aby to lidé chtěli mít nejen digitálně stažené, ale i na fyzickém nosiči. Jsem stará škola, když jsem si koupil cédéčko skupiny Police, tak jsem jej chtěl mít vedle ostatních. Moje osmnáctiletá dcera si ale rozhodně cédéčko nekoupí. Je to příjemný doplněk k hraní, ale nebýt živého hraní, tak to asi nejde.

E15: Před dvaceti lety to bylo výrazně jiné?

V devadesátých letech neexistovaly věci jako trička nebo placky a další doplňky. Tenkrát se vydalo cédéčko a kazeta, dal se do výlohy plakát a bylo. Vůbec si nevzpomínám, že bych v devadesátých letech dostal nějaké peníze za vydané album. Tím jsme se ani tehdy neživili. Jsem jinak pedant a skutečně od prvního koncertu si pečlivě píšu, kolik jsme za něj dostali. A zadruhé si jej oznámkuju – ani ne tak za to, kolik jsme za to dostali nebo kolik tam bylo lidí. Ale snažím se – asi jako bývalý učitel – vyjádřit číslicí svůj vnitřní pocit z koncertu. A dnes, když se na to podívám, tak jsme hráli třeba za stovku. To je neuvěřitelné.

E15: To se ale změnilo?

Pochopitelně. Jsou ale stále koncerty, na kterých nevyděláte skoro nic, ale baví vás. Občas se účastníme i charitativních akcí, ale to je vždy těžké. Je nás v kapele hodně a jsme z různých měst, ale organizátoři si vždy představují, že zahrát zadarmo znamená opravdu zadarmo. A já jim říkám, že to bude stát deset tisíc, abychom byli na nule. Hrát zadarmo na charitě znamená zaplatit dopravu, zvukaře a techniky. A to bohužel málokterá organizace chápe a pak říkají: No jo, mají nosánek nahoru. A my říkáme: Zahrajeme zadarmo, ale musíte pokrýt náklady. A pak všichni, co budou stát na pódiu, budou skutečně hrát zadarmo.

Máme také výhodu, že jsme schopni – doufám, že to není známka nějakého našeho chameleonství – zahrát během víkendu na pankáčském festivalu, na městských slavnostech a večer třeba na normálním rockovém festivalu. Pokaždé je to publikum jiné, ale my jsme pořád stejní. Občas hrajeme na festivalech, kde by nějaká popovější parta dostala přes držku, ještě než by vylezla na pódium. My s tím naopak problém nemáme. I na těch nejostřejších pankáčských festivalech jsme braní jako příjemné zpestření, kdy najednou po čtyřech hodinách nějaké strašné jízdy rádi uvidí saxofon. Vždy máme prdelku staženou, ale vždy to prošlo.

Jan Kalina (50)
Skladatel, bubeník, zpěvák a zakládající člen skupiny Sto zvířat, která vznikla v roce 1990 ze studentského rock’n’roll bandu Matěj Čech. Skupina vydala deset řadových alb, za desku Rozptýlení pro pozůstalé z roku 2007 získala cenu Akademie populární hudby Anděl v kategorii ska & reggae. Absolvent střední výtvarné školy v Praze na Hollarově náměstí a oboru čeština – výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Původním povoláním reklamní grafik.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!