Jan Tříska: Nemohu žít z nostalgie, žiju přítomností a budoucností | E15.cz

Jan Tříska: Nemohu žít z nostalgie, žiju přítomností a budoucností

31. března 2017 • 07:42

Herec Jan Tříska dostal na letošním Febiofestu cenu Kristián za přínos světové kinematografii. Sám se ale považuje především za divadelního herce. „Filmové role ve mně nezůstávají. Spíše divadelní role — speciálně ty, které jsou v závažných Shakespearových hrách. Ty ve mně zůstávají zaseknuté jako sekyra do špalku,“ říká osmdesátiletá legenda tuzemské scény, která stále hraje.

Mnoho lidí v Česku vás má stále spojeného s rolí Igora Hnízda v Obecné škole. Je to i pro vás tak zásadní role, nebo si považujete jiných?

V mém povolání nemáte žádné kategorie, co je pro vás vyšší, co je nižší a co je nejnižší role. V mé profesi je velice důležité, aby vám práci vůbec někdo nabídl. Když jste básník, můžete si sednout a říci si: Tak a dnes napíšu báseň. Když jste spisovatel, tak si můžete sednout k počítači a říci si: Dnes začnu psát román.

U herců je to samozřejmě něco jiného.

Když jste herec, tak vám nejprve někdo musí poslat scénář. Musíte si jej přečíst a pak se rozmyslet, jestli ano, nebo ne. Ale když řeknete ano, tak ještě oni neřekli ano vám, protože ještě přemýšlejí o několika dalších kandidátech. A i když se poté rozhodnou pro vás – což máte štěstí – tak to ještě musí projít dlouhým procesem, kdy to někdo musí schválit, stejně jako rozpočet, a připravit produkci. Takže ten proces je mnohem komplikovanější oproti básníkovi či spisovateli, u kterých záleží jen na jejich rozhodnutí. Kdežto u mne v mém povolání jsem závislý na spoustě jiných lidí, než se k práci skutečně dostanu.

Kdy pro vás bylo nejtěžší získávat role – v úplných začátcích, nebo po emigraci do Států? Nebo je to těžké pořád?

To je správná, ale komplikovaná otázka. Když jste mladý, tak se samozřejmě chcete prosadit, ale musíte mít i štěstí. Já jej měl, když mi již jako studentu DAMU byly nabízeny epizodní role v Národním divadle. A tam jsem měl štěstí, že si mě jako epizodisty všiml Otomar Krejča, který potom v podstatě dal směr celé mé kariéře.

Ale během toho jsem také musel mít štěstí, že mě někdo obsadil do tehdejšího barrandovského filmu. A tak dále. Situace je to někdy snadná, někdy těžká. V každém případě vždy musíte mít štěstí.

Co bylo vaším štěstím, když jste přišel do Ameriky?

Velkým štěstím bylo, když jsem ještě v Kanadě dostal hlavní roli v malém filmu, který se jmenoval Bush Pilot. A pak jsem s velkým, obrovitánským štěstím dostal v New Yorku hlavní roli v divadle v inscenaci Master and Margarita (Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova, pozn. aut.). Inscenace byla velice úspěšná díky režisérovi a také musím skromně říci, že snad možná i trochu kvůli mně.

Samozřejmě v mé práci existovaly dlouhé pauzy a období, kdy jsem čekal na další nabídku. Ale tak tomu je kdekoliv na světě. Kdybych byl Ital, tak by se mi totéž stávalo v Římě, kdybych byl Rumun, tak v Bukurešti.

Co dělá herec, když čeká na roli? Není nervózní?

Je velice nervózní. Samozřejmě. Tak, že chodí kolem domu a dívá se, jestli mu někdo nepřestřihl telefonní dráty.

Nakolik vám po emigraci pomohly kontakty v Americe, například s Milošem Formanem?

Právě při první divadelní roli mi pomohlo to, že Miloš – který divadlo nedělal – byl tak laskavý a velkorysý, že mě během zkoušení té inscenace a doby, kdy poté běžela týden za týdnem v New Yorku, nechal u sebe bydlet. To mi moc pomohlo.

Jaký byl rozdíl mezi natáčením v Americe a tím, co jste znal z tehdejšího Československa?

Velký. V Československu se tenkrát filmovalo zcela jiným způsobem, záběr po záběru. Kdežto v Americe jsem se hned při prvním filmu setkal s tím, že se dělá takzvaný master shot, kdy jsou přítomni všichni herci a celá scéna se nazkouší jako na divadle. Celé se to najednou natočí a pak se do toho natáčejí a poté stříhají detaily.

Práce je to mnohem piplavější, zdlouhavější, ale také mnohem důkladnější. Ale od té doby je i v Česku americký způsob adaptovaný. V podstatě se nyní všude na světě točí téměř stejným způsobem.

Loni jste natáčel s Janem Svěrákem film Po strništi bos, což je film předcházející dějově Obecné škole. Byly natáčení a atmosféra podobné jako tehdy při Obecné škole?

Scénář je překrásný. Role, kterou hraji, je malá a zvláštní. Jsem velice rád, že mi byla nabídnuta. Obecnou školu mi to připomíná samozřejmě tím, že scénář napsal Zdeněk Svěrák a že film režíruje Honza Svěrák.

Letos podpořili Anděla Páně, příští rok dá innogy peníze na novinky Svěráka i Hřebejka

Pak mi to Obecnou školu připomíná tím, že hlavní roli má malý, roztomilý, talentovaný chlapeček s krásnýma odstávajícíma průhlednýma ušima. Moje role je podivínský dědek s fajfkou, někteří dokonce říkají, že je to zlý dědek. Mně přijde komplikovaný, podivínský, zatrpklý, protože si v sobě nosí nějaké tajemství. Ale to vám nebudu prozrazovat.

Dalším novým filmem, ve kterém byste se měl objevit, je film Jiřího Mádla Na střeše.

Už jsme kvůli tomu před několika měsíci točili v Los Angeles testy. Nyní mám novou, poslední verzi scénáře. Jiří Mádl je teď v New Yorku a přiletí za mnou do Los Angeles, kde budeme procházet řádku za řádkou, repliku za replikou. A když vše dobře dopadne, tak koncem srpna, začátkem září začneme v Praze točit. Film se jmenuje Na střeše a také se jeho značná část na střeše odehrává.

A to je větší role než Po strništi bos?

To je mnohem větší role. Jde o hlavní úlohu.

Sledujete aktivně, co se v české kultuře a na české filmové scéně děje?

Vídám strašně málo filmů, amerických i českých. Nejsem konzument, jsem ten, který filmy dělá a dělá je rád. Ale nejsem divák, jsem čtenář.

Ale první Mádlův film (Pojedeme k moři z roku 2014, pozn. aut.) jsem viděl a byl jsem absolutně nadšený a strhnutý. A proto jsem se s ním bez váhání setkal, četl to a pak souhlasil s tím, že budeme točit poměrně rozsáhlé testy. A nyní se na to budeme připravovat. Byl jsem šťastný, když mi tu roli dal.

České lvy ovládl Masaryk, získal rekordní počet ocenění

Když říkáte, že nejste divák – to nesledujete ani z nostalgie filmy, ve kterých jste hrál sám?

Kdepak! To je zcela vyloučeno. Nemůžu žít nostalgií, pane. Snažím se žít přítomností a budoucností.

Že byste si třeba připomněl dobu, kdy jste hrál ve filmech nominovaných na Oscara a říkal si: Tak nebyly to špatné časy…

Ne, ne. Film Radúz a Mahulena nyní možná tady na Febiofestu uvidím – a možná také neuvidím – po čtyřiceti letech. Mezitím jsem jej nikdy neviděl.

Předávání Oscarů bez překvapení, cenám vévodil La La Land

Zůstávají ve vás role nějakým způsobem? Jak moc a jak dlouho ztvárněnými postavami žijete?

Filmové role se mnou nezůstávají. Spíše divadelní role – speciálně ty, které jsou v závažných Shakespearových hrách. Ty ve mně zůstávají zaseknuté jako sekyra do špalku. Král Lear ve mně zůstane už nadosmrti. Kaliban z Shakespearovy Bouře, kterého jsem hrál ve dvou jazycích – dokonce poprvé anglicky a pak teprve česky – ve mně také zůstane navždy.

Je to tím, že je hrajete v divadle dlouho a opakovaně?

To nevím. Asi proto, že je to závažnější literatura, než jsou filmové role.

Proč tak milujete Shakespeara?

Bernard Shaw byl nesmírně kritický člověk ke vší literatuře – tedy kromě své – a nenáviděl jakoukoliv jinou literaturu. Kdysi však prohlásil: Už nikdy nikdo nenapíše lepší tragédii, než je Shakespearův Král Lear. Citát jsem objevil asi až po deseti letech, co jsem jej hrál, a říkal jsem si: Klobouk dolů, když to řekne Shaw se svým supersebevědomím, tak lepší asi opravdu již nikdo nevytvoří.

Kteří další autoři vás takto zasáhli?

V češtině mě například velmi zasáhla role, kterou jsem hrál ve hře Kumšt od francouzské autorky Yasminy Rezy. To je velice dobrá, moderní literatura. Hrál jsem ji velice rád. Občas si na některé pasáže vzpomenu a uvědomuju si, jak byly vtipné a dobré.

Jak často nyní hrajete na divadle?

Stále, nejen v Česku. Když dostanu dobrou nabídku, tak divadlo dělám. Já se považuji za divadelního herce.

Chystáte něco nového?

Ano, připravuji něco v Los Angeles. Procházím skrze dlouhý proces schvalování v nejvýznamnějším losangeleském divadle jedné nové americké hry. Ale nebudu ji jmenovat a zaťukám na dřevo, protože jsem jako každý herec pověrčivý.

Je něco, co jste si v životě nesplnil?

Hohohó… Heleďte – kdybych vám udělal seznam věcí, které jsem si nesplnil, to bychom tady seděli ještě dvě hodiny.

Jan Tříska (80)
Jeden z nejuznávanějších českých herců všech dob. Ztvárnil desítky divadelních a filmových rolí včetně těch ve filmech nominovaných na Oscara Ragtime, Obecná škola, Lid vs. Larry Flint a Želary. Za roli Krále Leara na Letních shakespearovských slavnostech v roce 2002 získal Cenu Alfréda Radoka. Na letošním festivalu Febiofest dostal cenu Kristián za přínos světové kinematografii. Po podpisu anticharty v roce 1977 emigroval do Kanady a později do USA, nyní žije v Los Angeles.
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!