Jiří Dědeček: Být cíleně svědomím národa, to nemůže dopadnout dobře

Jiří Dědeček: Být cíleně svědomím národa, to nemůže dopadnout dobře
1. března 2013 • 09:59
Písničkáři přestali být po listopadu 1989 bráni za hlas národa, na druhé straně se mnohým z nich otevřely dříve netušené možnosti. „Existují hlasy, že bychom jako spisovatelé a naše organizace měli být národním svědomím. Ale to je velmi těžké, zvláště, když většina lidí už ani moc nečte,“ říká písničkář, básník, textař, překladatel, spisovatel a předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček. K nedávným šedesátinám mu vyšla v reedici debutová a pro mnohé kultovní deska Zabili trafikantku.

* E15: Album Zabili trafikantku je záznamem koncertu z března 1989. Jak na tehdejší nahrávání vzpomínáte?

Natáčení pro mne byl veliký stres, protože jsem byl zvyklý hrát velmi často bez aparatury a jakéhokoli ozvučení a s lidmi metr před sebou. Najednou jsem byl poprvé v životě na prknech věhlasného divadla Semafor, což bylo velmi svazující. Byl to ten krásný starý Semafor na rozhraní Václavského náměstí a Františkánské zahrady, který už mladá generace nepamatuje a v němž jsem byl často jako divák. Po natáčení jsem měl pocit absolutního fiaska, že se nepovedlo vůbec nic. Nebyl jsem s tím spokojen, ani náhodou. Ale péčí nahrávacího studia a vynikajících zvukařů nakonec deska vylezla ven docela poslouchatelná. Hrdě nyní hlásím, že dnes hraji jinak a lépe, že zpívám lépe a že si dokážu i lépe počítat takty. Ale takový jsem tenkrát byl, tak proč to zastírat.

* E15: Album bylo vaší první sólovou dlouhohrající deskou po nějakých 16 letech vystupování. Proč to trvalo tak dlouho?

Ano, trvalo to dlouho a ne že bychom se nesnažili. Pomoci chtěli i kamarádi, třeba tehdejší redaktor Melodie František Horáček nebo Čestmír Klos či hudební publicista Jirka Černý. Ale naše písničky silně ideologicky nevyhovovaly, takže proto. Nechci ze sebe dělat nějakou oběť režimu, to vůbec ne, ale prostě to nešlo, neprošlo to cenzurou, schvalovacím řízením. Snahy přitom byly už od sedmdesátých let. Dokonce Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou chtěli nazpívat elpíčko z našich písniček, ale ani to neprošlo.

* E15: Navíc samotné album vyšlo až v roce 1990, kdy se mezitím změnil režim. Proč?

Album se natáčelo v březnu 1989 a bylo dost opatrnicky uloženo do sejfu. Až když opravdu každý nosil trikoloru, tak to Panton šoupl na trh. Stalo se tak ale v době, kdy se z emigrace vrátili Karel Kryl, Jaroslav Hutka a další. Vladimír Merta měl tehdy například připraveno k vydání trojalbum, mapující celou jeho dosavadní kariéru. To také odešlo do kopru kvůli nezájmu publika právě proto, že tady byli navrátilci, po kterých jsme všichni byli hladoví. Moc mi tím Panton tenkrát nepomohl. Nicméně dnes by se to asi dalo hodnotit jako úspěch, desek se prodalo 25 tisíc, to nebylo tak špatné.

Ať odejdou bolševici, to je přece moje země

* E15: Koncem března uplyne 30 let od článku v komunistickém týdeníku Tribuna o Nové vlně se starým obsahem, která znamenala zákaz vystupování pro řadu rockových skupin v čele s Pražským výběrem či Jasnou pákou. Projevil se tehdejší následný tlak i na písničkářské scéně?

Určitě se to někde nějak projevilo, bylo asi více zákazů a občas nějaký pořadatel volal: Nejezdi, klub je obklíčený policejními volhami, ani se sem nedostaneš, vyhazují a kontrolují lidi. Určitě nějaké zostření matně registruji. Ale pro mne to tehdy byla doba absolutního nadšení. Pozvání ke koncertům jsem měl více než 30 do měsíce. Lidé dnes říkají, že písničky měly poselství a suplovaly opoziční tisk a podobně, ale pro mne bylo nejdůležitější, aby byla při představení sranda.

Legrace byla samozřejmě na úkor blbů a blbové byli jasní – to byli tenkrát bolševici. Jestli to pak sebou neslo nějaký ideologický náboj, to pro mne bylo, jak musím upřímně říct, až na druhém místě. Na prvním bylo bavit lidi a bavit se sám ježděním po koncertech.

* E15: Ale do disentu jste se přece také zapojil?

Jistě, věděl jsem, jaká je doba. Ale říkal jsem si, hlavně ať si lidé se mnou trochu odpočinou. Koncem osmdesátých let už jsem samozřejmě rozvážel prohlášení Několik vět a petici za osvobození Václava Havla. Vozil jsem to sebou po klubech a říkal jsem lidem, ať po koncertě přijdou a podepíšou to, takže jisté angažmá tam nepochybně bylo. Ale v psaní a hraní bylo prvotní, aby se lidé bavili tím, co mám na srdci a jak to dokážu vyjádřit.

* E15: Řada písničkářů postupně emigrovala, počínaje Krylem, přes Hutku, Třešňáka, Oskara Petra a další. Vy jste o tom neuvažoval?

Samozřejmě uvažoval. Ale za prvé jsem byl asi daleko více než většina z nich kromě Kryla vázaný na jazyk, na češtinu. Neuměl jsem si představit, že bych někde fungoval jinak, i když třeba do tajů francouzštiny jsem pomalu pronikal. Emigrovat se mi nechtělo i proto, že mě to tady bavilo. Říkal jsem si: Žijí a pracují tady Cimrmani, Jiří Suchý, tak to přece také zvládnu. Kromě toho to tady mám rád a jako mnozí jsem si říkal: Ať odejdou bolševici, co bych odcházel já, to je přece moje země. Zároveň jsem věděl, že bych strašlivě zkomplikoval život rodičům a bratrovi, kteří se tady také o něco snažili, pracovali a bojovali s režimem, jak uměli.

Jiří DědečekJiří DědečekAutor: E15 Michael Tomeš

* E15: Nicméně vám nakonec k odchodu nechybělo moc?

Já jsem si vymyslel, že až mi bude v roce 1983 třicet let a bude to tady blbé, tak že se legálně vystěhuji. A bylo to blbé, to byla například doba mých největších zákazů v jižních Čechách. Tak jsem napsal kamarádce ve Francii a ona slíbila, že si mne formálně vezme. Už jsem měl dokonce vše vyřízeno, všechny vystěhovalecké papíry a chystal jsem se opustit republiku. Měli jsme připravenou i svatbu, ona přijela a strávili jsme tady Vánoce. Po Silvestru jsme pak měli vycestovat do Francie a já měl žít v Aix-en-Provence. Silvestra na přelomu roku 1982 a 1983 jsem ještě chtěl oslavit s kamarády na rozloučenou. V divadle v Řeznické byla nejen spousta kamarádů a také moje francouzská snoubenka, ale také jedna holka, hrozně hezká. Tak jsem poslal snoubenku do Francie napřed a s tou holkou jsem si dal ještě rande na Nový rok v Malostranské kavárně. No a pak jsem si ji vzal a dodneška je to moje žena. Takže už to bylo na spadnutí. Ale nikdy jsem toho nelitoval, že jsem neskončil v Aix-en-Provence.

Nohavicu nesoudím

* E15: Písničkáři, kteří zůstali, se dostávali pod drobnohled Státní bezpečnosti. Vy jste se s nimi dostal do kontaktu?

Ale to víte, že ano, byl jsem mnohokrát vyslýchaný. Házeli člověku různé udičky, ale já jsem se už natolik výrazně zkompromitoval různými vystoupeními, že nade mnou vždycky nakonec mávli rukou. Když byl Havel na svobodě, tak jezdil na moje koncerty i s kamarády a nuceným doprovodem, to se vědělo. Fízlů v jeho okolí už bylo dost, tak co ještě s jedním navíc. Já byl vždy nepoužitelný tou poťouchlostí, kterou jsem trochu hrál a trochu už takový na pódiu jsem. Poučen kamarády jsem to nějak odpálkoval. Ale nikoho nesoudím, že na udičku skočil, protože oni byli velmi zlí a fikaní.

* E15: Třeba Nohavicovi se ale ten podpis dodnes hodně vyčítá. Já jsem z Ostravska, kde bylo disidentů pomálu a tlak na ně o to větší než v Praze, kde byla umělecká scéna daleko větší a každý měl nějaké kamarády. Ostravsko byl navíc výrazně komunistický region.

Máte pravdu, proto také Nohavicu nesoudím. Zazlívám mu jedině to, že to rovnou všechno neřekl. Lidi by jej měli rádi stejně. Je to slabost – a když se ke slabosti přiznáte, tak z ní učiníte svou sílu. To, že někdo někde něco podepsal – vždy říkám, že je mým sˇ těstím, že se to nestalo zrovna mně. V bleděmodrém to říkal spisovatel Pavel Kohout, když byla aféra s Milanem Kunderou. Vše je pravda – Kundera to udělal, nahlásil toho člověka, toho pak pověsili, má ho na svědomí. Kohout říkal: Můžeme být rádi, že se to vyhnulo nám, to mohl tehdy udělat kdokoli z nás. Bylo nám dvacet a byli jsme nadšení pro nový pořádek. S tím Nohavicou je to podobné, i když ne tak vyhrocené.

* E15: Není ale absurdní, že se estébákům zároveň podařilo udělat z obětí viníky, na které se soustředí pozornost mnohem více než na ty samotné estébáky?

Je to pravda. Lidé řeší spolupracovníky, ne estébáky. Zabýváme se tím, koho se to týkalo z našich přátel, ale linii nepřátel, zaměstnanců StB, neřešíme.

* E15: Není to chyba?

Je to chyba. Ale zaměstnanci StB nebyli v našem blízkém okruhu. Tyto lidi by měl nejlépe nějakým způsobem vyřešit a potrestat zákon. My si musíme udělat čisto kolem sebe v kruhu nejbližším. Neznám osobně fízly, kteří to řídili, ale znám lidi, kteří selhali. A to, že selhali, mi nevadí, ale že pak v tom selhání ublížili, to už mi vadí.

Politická síla brožurek

* E15: Překvapilo vás, jak rychle přišli písničkáři o pozici svědomí národa?

Jestliže svědomí národa nebo opoziční tisk suplovala písničkářská scéna, tak to přestalo být logicky a zákonitě zapotřebí. Začalo být důležité, aby se člověk v té změti informací zorientoval. To je velmi těžké, když chcete v písničkách zůstat u politické reflexe doby. Musíte opravdu jít velmi vysoko na nějakého společného jmenovatele a jako Bob Dylan postihnout celou společnost. Když se vám to nepovede udělat dobře, tak skončíte jako nějaký Pepa Fousek nebo Karel Kryl ve svých špatných obdobích, kdy se stal z písničkáře spíše veršotepeckým pamfletistou a psal rýmovačky typu Rita u koryta.

Jiří DědečekJiří DědečekAutor: E15 Michael Tomeš

* E15: Po roce 1989 se otevřely možnosti a vy jste se začal věnovat literatuře. To je důvod, proč jste stanul v čele českého PEN klubu?

Já byl členem českého PEN klubu od roku 1995 a upřímně řečeno mě ta organizace tehdy moc nezajímala a moc jsem toho o ní nevěděl. Někdy v roce 2004 nebo 2005 byla ale velká demonstrace na podporu politických vězňů na Staroměstském náměstí. Tehdy jsem tam hrál a přišli za mnou Jiří Stránský s Ivanem Klímou a navrhli mi, abych kandidoval do výboru českého PEN klubu. V klubu sice nemáme žádný velký majetek, ale je tady jedna nemovitost, penzion bratří Čapků u Litomyšle. Byli tady tehdy takové tunelářské tendence tu nemovitost uchvátit a prodat. A oba pánové říkali, že kromě mého jazykového vybavení by se jim líbilo, kdybych se toho vedení ujal a penzion se neprodával. Do výboru jsem skutečně zvolen byl a potom výbor sám se usnesl, že mě chce jako předsedu. Doufám, že toho nelitují. Abychom si rozuměli, to je neplacená funkce. Jistým druhem honorování je ale naše kancelář, kde můžu pracovat, zamknout se tu a nikdo mě neruší. A pak také nepohybně určitá prestiž, kterou to sebou nese a trochu otevírá dveře.

* E15: Co je hlavním úkolem předsedy českého PEN klubu?

Udržet v chodu klub, protože jinak bych neměl čemu předsedat a kamarádi by se neměli kde scházet. Ale vážně. Máme tady divadélko s pódiem, do kterého se vejde tak čtyřicet lidí a v němž pořádáme autorská čtení i koncerty. Vydáváme také knížky. To ročně něco stojí. My jsme k dovršení všeho neštěstí mezinárodní společnost, přesněji řečeno České centrum Mezinárodního PEN klubu. Centrálu máme v Londýně a ta nám žádné peníze nedává. Jako mezinárodní sdružení nemůžeme žádat o podporu ani český stát, protože sem de iure nepatříme. Takže sháním peníze od soukromých sponzorů, které zaplaťpámbu mám mezi svými přáteli, neboť mnohým se po revoluci začalo podnikatelsky i jinak dařit. Takže tu a tam nějaké peníze přijdou a my fungujeme. Není to na žádné vyskakování, ale vzhledem k tomu, že je na nás laskavá Národní knihovna, tak to tady máme příjemné.

* E15: Nicméně jenom v tom činnost českého PEN klubu nespočívá…?

Zdálo se mi to málo, takže nyní vyvíjíme aktivitu, které říkáme Knihovnička PEN klubu a Člověka v tísni. Je to náš příspěvek k ochraně svobody slova. Jezdím do zemí, kde nevládne demokracie, navštěvuji tam na doporučení Člověka v tísni, který má výborné kontakty, perzekuované literáty. Přivezu jim nějakou pomoc, zpět si přivezu rukopis, který tady v Česku dvojjazyčně vydáme a pak jej zase pašujeme zpět do země původu.

Jiří DědečekJiří DědečekAutor: E15 Michael Tomeš

* E15: Co jste již vydali?

Například sbírku kurdského básníka Ahmeta Arífa nebo knížku čínského básníka a nositele Nobelovy ceny za mír Liou Siao-poa a jeho spolupracovníků nazvanou Od Charty 77 k Chartě 2008. Jsou to brožurky a ne žádné nádherné knihy, ale těm lidem to velice pomáhá, zvláště když tu knihu přivezete zpět do jejich země a ona začne kolovat. Jistěže v Číně se těch 250 výtisků, které jsem tam odvezl, ztratí. Ale dovezli jsme ji k nim i na flashdisku, takže se to může tisknout v PDF. To je tedy politická náplň PEN klubu, kterou má už od časů Karla Čapka, když začalo přituhovat ve Španělsku a Itálii po roce 1925, kdy byl PEN klub založen. Dodnes se od nás myslím očekává zbytečně mnoho. Existují hlasy, že bychom jako spisovatelé a naše organizace měli být svědomím národa. Ale to je velmi těžké, zvláště, když většina lidí už ani moc nečte.

* E15: To se říká, že lidé nečtou, ale v poslední době zase stoupá prodej elektronických čteček?

Ano, nemyslím, že je to až tak špatné. Nicméně literatura není prvním uměním této doby a této civilizace. Tím je umění vizuální – internet, film, televize. Literatura je v pozadí. A vůbec být svědomím národa – to je, myslím, pěkná blbost. Brát na sebe cíleně tento závazek znamená pohořet. Pokud se stanete svědomím národa jen tak mimochodem, že něco napíšete a národ se k tomu vztáhne, tak je to dobré. Ale dát si to do programu, že budu svědomím národa, a podle toho tvořit? To nemůže dobře dopadnout.

Jiří Dědeček (60)

Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze obor knihovnictví a vědecké informace (1976) a FAMU obor scenáristika a dramaturgie (1988). Vydal devět dlouhohrajících alb a zhruba dvě desítky básnických sbírek, překladů, románů, souborů písňových textů či fejetonů. Od roku 1984 je ženatý se spisovatelkou Terezou Brdečkovou, mají dvě dcery, Viktorii a Antonii. V roce 2006 neúspěšně kandidoval za Stranu zelených do sněmovny i Senátu a byl jedním z kandidátů na post ministra kultury ve druhé vládě Mirka Topolánka. V témže roce se stal předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!