Klára Boumová: Lidé umějí být štědří, ale politici říkají věci, které říkat nemají

Klára Boumová: Lidé umějí být štědří, ale politici říkají věci, které říkat nemají
22. prosince 2014 • 06:11
Pracovnice Charity v Česku míní, že Češi jsou opatrní vůči všemu neznámému, protože žijí v uměle vytvořené monokulturní společnosti. Zároveň je však vnímá jako štědré dárce, což se projevilo třeba po tsunami v Japonsku v roce 2011. Solidaritu podle ní projevují i s lidmi, kteří utíkají před konfliktem v Sýrii a výboji Islámského státu. Česko je podle ní dost bohaté, aby pomáhalo víc. „Nemůžeme přijmout desetitisíce syrských uprchlíků, ale do tisíce lidí je to zcela reálné,“ říká Klára Boumová.

E15: Jak vnímáte vztah Čechů k imigrantům?

Za posledních dvacet let se společnost významně proměnila, přišlo sem hodně cizinců a pro nás je to nové. Česká společnost totiž byla po několik předchozích desítek let uměle monokulturní. Odsunem Němců a dalšími vlivy zanikla multikulturní společnost, která zde byla od středověku zcela normální a na kterou jsou zvyklé jiné země v regionu. Češi jsou tak hodně podezřívaví k tomu, co neznají. Ne že by byli vyloženě negativně naladění, ale spíš jsou opatrní.

E15: Pozorujete v poslední době nějaké změny?

Nemám dojem, že by se celkově situace ve společnosti zhoršila, spíše od politických špiček zaznívají věci, které by zaznívat neměly. Chybí tu racionální diskurz o migraci, vždy je to vyhrocené na extrémní případy. I v parlamentu jsou strany, které mají proticizineckou rétoriku. Veřejné mínění je tím sice ovlivněné, ale nemyslím si, že by lidé celkově měnili názor.

E15: Když se Češi vymezují vůči romské menšině, tvrdí, že nejsou rasisté, protože jim například Vietnamci nevadí. Je tento vztah skutečně tak ideální?

Myslím si, že i zde předsudky existují, ale lidé je nevnímají. Mají pocit, že když Vietnamcům v obchodě tykají, je to v pořádku. Česko má ale proti jiným zemím výhodu, že se snažíme cizince skutečně integrovat a nevznikají tady žádná ghetta. Vietnamci sice tvoří komunity, ty ale nemají rysy ghett. V tržnici Sapa se mísí s českým obyvatelstvem, které tam chodí nakupovat, pracují tam třeba i Ukrajinci a Mongolové. Přesto jsou však potřeba integrační programy, aby se předcházelo konfliktům a hledaly společné cesty. Většinou to dobře funguje přes jídlo, vietnamská kuchyně lidi zajímá, nebo přes děti. Děti totiž často mluví líp česky než jejich rodiče a ti jejich prostřednictvím lépe poznávají českou kulturu. To ale přináší i negativa – děti tlumočí pro rodiče důležité věci, do kterých by vůbec neměly být zapojeny.

E15: Rozlišují Češi mezi imigranty, kteří jsou zde z ekonomických důvodů, a těmi, co utíkají před válečnými konflikty?

Nám se obecně velké migrační toky vyhýbají. Ta hranice se navíc stírá, například Ukrajinci, kteří teď prchají před boji, přicházejí za lidmi, co tu byli z ekonomických důvodů. Češi spíše rozlišují, odkud lidé přicházejí. Obecně tu panuje velká protimuslimská nálada – všichni je házejí do jednoho pytle s islamisty.

Klára Boumová: Po Vánocích je většina peněženek poloprázdných, lidé čekají, kdy přijde výplata. Koledníkům Charity přesto přispějí do pokladniček částkou kolem osmdesáti milionů korun

E15: Největším světovým uprchlickým problémem jsou nyní běženci ze Sýrie. Projevují s nimi Češi solidaritu?

Solidarita běžných lidí je velká, na podporu Syřanů přispívají. Jako stát jsme ale stranou. V Česku je 800 žadatelů o azyl, jsou to ale lidé, kteří se sem dostali po vlastní ose, Syřanů je asi šedesát. Některé evropské země přitom přijímají uprchlíky na přesídlení, zařídí jejich přesun. Neziskové organizace chtěly, abychom přijali alespoň tisícovku uprchlíků, vláda však vůbec neodpověděla. Teď mělo být přesídleno patnáct zraněných osob, převážně dětí, které tu po léčbě měly s rodinami zůstat. Záměr však byl zastaven, oficiálním důvodem bylo bezpečnostní riziko. Bylo to jen malé gesto, které Česká republika měla udělat vůči milionům syrských uprchlíků, ale neudělali jsme ani to. My však doufáme, že se to ještě změní, a žádáme vládu, aby postoj přehodnotila. K výzvě „Musí syrské děti čekat na svého Wintona?“ se spontánně připojilo mnoho lidí, například střední školy sbírají podpisy.

E15: Kolik uprchlíků by podle vás dokázalo Česko přijmout?

Nemohou to být desetitisíce, ale do tisíce lidí je to zcela reálné. Vezměte si, kolik zde bylo uprchlíků z bývalé Jugoslávie, a to na ně systém vůbec nebyl připravený. Nyní vše velmi dobře funguje, máme přijímací tábory, integrační střediska, celá síť neziskovek dělá služby pro migranty a uprchlíky a je jich tady přitom úplné minimum.

E15: Co říkáte na vládní výroky, že by se mohlo udělat referendum o přijetí uprchlíků?

Absolutně s tím nesouhlasím. Tyto výroky jsou alibistické a nahrávají negativním náladám ve společnosti. A úkolem vládních špiček by nemělo být je podněcovat, měly by spíš podporovat solidaritu. Česko přitom nepatří mezi chudé země. V devadesátých letech jsme se jezdili učit na Západ, jak má společnost fungovat. Teď už k nám jezdí vládní delegace s neziskovkami třeba z Moldavska, aby se podívaly, jak u nás fungují sociální služby. My jako Charita jezdíme učit na Balkán pomoc při povodních. Už patříme k zemím, které pomáhají, než aby nám pomáhali ostatní. I když by pro nás bylo pohodlnější být tím, komu se pomáhá, než se to naučit vracet.

E15: OSN a neziskové organizace ale v souvislosti s lidmi utíkajícími před syrským konfliktem a Islámským státem kritizují celou Evropskou unii. Myslíte si, že se Evropa celkově uzavírá?

To se dá velice těžko posoudit. Určitou roli ale zřejmě hraje populismus politiků, kteří prostě chtějí být zvoleni. Navíc o integraci se mluví až posledních pár let. Když se podíváte na Německo, nebyly největší problémy s uprchlíky, ale s lidmi, kteří přišli za prací, společnost na ně pohlížela jako na gastarbeitery, kteří si udělají své a půjdou zpátky. Tudíž se vůbec neintegrovali, nikdo jim nenabízel včlenění do domácí komunity. A vyrostla tam druhá třetí generace lidí, kteří nemluví německy. Teď už se však o tomto problému ví, je to nastaveno jinak. Stále ale existuje břemeno z minulosti, kterým se lidé straší.

E15: Mnozí lidé se ptají, proč legalizovat cesty uprchlíků do Evropy.

Když se podíváte třeba na situaci v Egyptě, kde je mnoho uprchlíků, jsou tam převody do Evropy téměř jako turistika. Ví se, že je možné se přepravit v sezoně od jara do podzimu. Pašerácké skupiny mezi sebou bojují o zákazníky, existují zprostředkovatelé, kteří lidem dohodí pašeráckou skupinu. Je to velký nelegální obchod, ve kterém se točí velké peníze. A vše je způsobeno tím, že neexistují legální koridory. V Egyptě sice konflikt není, ale společnost se tam velmi radikalizuje. Když tam žije třeba rodina syrského obchodníka, jehož žena nechodí zahalená a nosí přiléhavé kožené kalhoty, necítí se tam samozřejmě bezpečně.

E15: Jak vypadá pomoc Charity přímo na Blízkém východě?

Jsme součástí charitní sítě Caritas Internationalis, která působí po celém světě. Pokud se něco stane, jede do daného místa a ve spolupráci s místní Charitou zmapuje potřeby. Pak zveřejní interní výzvu, kdo se chce zapojit. Teď jsme se zapojili v Iráku, kde je zapotřebí hmotná pomoc – oblečení, jídlo. Jde o lidi, kteří se přesunuli kvůli Islámskému státu, tedy hlavně jezídy, křesťany, ale i muslimy. Chráníme lidi, se kterými spolupracujeme, a nedáváme přesné informace, ale přímo v Damašku například spolupracujeme s řádovými sestrami, které měly v péči asi pět tisíc lidí. V Jordánsku pro uprchlíky organizujeme školení, rekvalifikace, podnikatelské kurzy. Dalším naším projektem jsou mobilní kliniky, které ve spolupráci s polskými partnery operují na severní hranici Sýrie s Tureckem.

E15: Podle čeho si Češi vybírají, na co přispějí?

To je hodně individuální. Jsou dárci, kteří říkají, že chtějí pomáhat jen v České republice, nechtějí nic posílat do zahraničí. Jsou ale i lidé, kteří chtějí dát peníze třeba přímo na Sýrii, protože jsou osloveni složitou situací, která tam je. Rádi dávají, když vědí, na co konkrétně peníze jdou, a když neziskové organizaci věří. Důvěra je dlouhodobě naše největší devíza. Velkou roli samozřejmě hrají média. Asi těžko by se sešlo tolik peněz na pomoc obětem tsunami v jihovýchodní Asii, kdyby lidé několik dní nesledovali hrůzné záběry. Chci zdůraznit, že obecně je vlastností českých lidí pomáhat. Máme zkušenost, že lidé umějí být štědří, při tsunami v Japonsku jenom Charita ČR vybrala kolem šesti milionů korun. V celosvětovém měřítku jsme byli třetí, první byli, myslím, Američané, druzí zřejmě Němci.

E15: Roste v období Vánoc chuť pomáhat?

Říká se, že Vánoce otvírají lidská srdce a lidé mají pocit, že by měli pomoci těm, kteří se mají hůře. Vidíte to například i na adventních koncertech vysílaných v televizi. Zajímavým úkazem je Tříkrálová sbírka. Po Vánocích je většina peněženek poloprázdných, lidé čekají, kdy přijde výplata. Koledníkům Charity přesto přispějí do pokladniček částkou kolem osmdesáti milionů korun.

Klára Boumová (38)
Vystudovala kulturologii a religionistiku na Univerzitě Karlově v Praze. V Charitě ČR pracuje jako migrační koordinátorka a vedoucí oddělení odborných agend. Charita Česká republika je nezisková organizace. Poskytuje sociální a zdravotní služby pro lidi s postižením, v nouzi a sociálně vyloučené, seniory a nevyléčitelně nemocné, lidi bez domova a také migranty. Charita působí celkem ve 29 zemích, organizuje a řídí humanitární pomoc a rozvojovou spolupráci.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!