Leo Pavlát: Předsudky a rasismus ze světa nezmizely | E15.cz

Leo Pavlát: Předsudky a rasismus ze světa nezmizely

Leo Pavlát: Předsudky a rasismus ze světa nezmizely
Leo Pavlát
• 
ZDROJ: E15 Anna Vacková
Židovské muzeum v Praze má jednu z nejrozsáhlejších sbírek judaik na světě, neboť vlastní na 40 tisíc sbírkových předmětů a 100 tisíc knih, které podávají jedinečné svědectví o životě a historii Židů v tomto regionu. Ročně do muzea přijde přes půl milionu návštěvníků, díky čemuž se „přetahuje“ s Národním muzeem o titul nejnavštěvovanějšího českého muzea. Ředitelem Židovského muzea je od roku 1994 Leo Pavlát.

* E15: Židovské muzeum je nyní nejnavštěvovanějším muzeem v Česku. Máte nějakou zpětnou vazbu, co se návštěvníkům nejvíce líbí?

Myslím, že nejpůsobivější je spojení návštěvy historických synagog různých slohů soustředěných na malém prostoru s možností spatřit nádherné artefakty židovského ritu. A neobyčejným zážitkem je samozřejmě návštěva Starého židovského hřbitova s jeho jedinečnou atmosférou.

* E15: A co je nejvíce překvapí?

Pro mnohé příchozí je návštěva našeho muzea prvním setkáním s židovskou kulturou. Jsou udiveni její bohatostí a ovšem zaujati i jednotlivými předměty, zejména synagogálními textiliemi a stříbrem.

* E15: Jak reagují návštěvníci na zdi v Pinkasově synagoze, které jsou pokryty jmény českých obětí holokaustu?

Není člověka, jenž by si na tomto místě nejen neuvědomil, ale doslova neprocítil strašnou skutečnost šoa. Stojíte před téměř 80 tisíci jmény a najednou víte, že se nedíváte na písmena, ale na lidi, že každé to jméno a příjmení v řadě jiných byl jeden přervaný lidský život.

Náš člověk v Jeruzalémě: Čekání na tramvaj

* E15: Ptám se kvůli tomu, že Židovské muzeum vzniklo trochu jinak než podobné instituce. Velká část jeho unikátní sbírky je přímo spojena s tragédií pražských a českých Židů, neboť jde o majetek, který museli odevzdat, než se vydali na smrt. Vnímají to tak návštěvníci, nebo už je to pro ně jen vzdálená a poněkud zapomenutá historie?

Propojení našich sbírek s osudy jejich zavražděných vlastníků je z expozic zřejmé. A ze zkušenosti mohu potvrdit, že návštěvníci tuto tragickou jedinečnost našeho muzea silně vnímají. Tady se nesetkáváme s výsledkem práce sběratelů, akviziční činnosti či dary mecenášů. Naopak. Sbírka jako celek je ve své většině svědectvím o pokusu vyhladit židovský národ.

* E15: Vy osobně přednášíte ve školách, jaké je povědomí o tragickém osudu českých Židů mezi mladou generací?

Toto téma je třeba vidět v kontextu: Co vůbec mladí lidé vědí z českých a světových dějin? Většinou velice málo a téma šoa není výjimkou. Je však již poměrně dobře zastoupeno v učebnicích a záleží jen na učitelích, nakolik mu věnují pozornost. Vím o hodně školách, pro které je toto téma živé nejen ve vztahu k minulosti, ale má aktuální platnost. Předsudky, rasismus, antisemitismus, xenofobie či nejrůznější totalitní tendence ze světa nezmizely.

* E15: Jaký je zájem o návštěvu Židovského muzea mezi pražskými školami?

V Praze máme vzdělávací oddělení se dvěma přednáškovými sály a nezbytným technickým vybavením, které nabízí velice různorodé programy pro děti a studenty. Důraz klademe na interaktivní dílny. Ročně přichází více než devět tisíc zájemců. Pobočka našeho vzdělávacího a kulturního oddělení pracuje i v Brně. A na obou místech jsou pro nejširší veřejnost připraveny i večerní osvětové a kulturní programy.

Musíme bedlivě vážit, co si můžeme dovolit

* E15: Většina židovských památek v Praze, které patří k evropským unikátům, přitahuje hlavně cizince. Kolik ročně získáte ze vstupného?

V roce 2011 to bylo téměř 145 milionů korun. Všechny prostory, jež užíváme, včetně těch pro expozice, jsou nám však pronajímány za tržní nájem. Sami navíc hradíme veškeré opravy a údržbu těchto patnácti plně či částečně užívaných objektů, i mimo Prahu, investujeme do depozitářů, zabezpečení. A jsme také institucí s více než 100 zaměstnanci, připravujeme výstavy, restaurujeme sbírkové předměty, pořádáme různé kulturní akce, vydáváme knihy. Podrobněji se s našimi příjmy i výdaji může každý seznámit na webových stránkách Židovského muzea.

* E15: Je díky velké návštěvnosti Židovské muzeum soběstačné, nebo získáváte peníze i z grantů?

Nejsme financováni ze státního rozpočtu, takže musíme velice bedlivě zvažovat, co si můžeme dovolit. Z grantů, prostředků Evropské unie, z podpory sponzorů můžeme zajistit speciální programy a projekty. Základní soběstačnost však musíme zabezpečit ze vstupného, prodeje a nabídky služeb.

* E15: Už několikrát jste odmítl lukrativní nabídky filmařů, kteří chtěli točit v pražských židovských památkách. Podle čeho se v takových případech rozhodujete?

Postupujeme ve shodě s Židovskou obcí v Praze, která je vlastníkem památek. Je třeba respektovat jejich historii a poslání, posuzujeme zaměření projektu a jeho možné vyznění. Dokumenty se však v objektech spravovaných muzeem točí běžně.

* E15: Nejvíce chráněný by měl být Starý židovský hřbitov, který je vedle své unikátní atmosféry stále především pohřebištěm. Je vůbec možné, aby zde někdo natáčel?

To se samozřejmě děje, ale v zásadě vylučujeme hrané snímky. Ledaže by v nich hřbitovu náležela nezaměnitelná role, ale potom by opět záleželo na konkrétním scénáři.

* E15: Židovské muzeum odráží bohatou židovskou kulturu a tradici, ale současné aktivity mi přijdou spíše skromnější. Sem tam nějaký koncert, výstava. Nedalo by se dělat více?

Dalo. Proto jsme připravili projekt transformace muzea, který v několika příštích letech povede k proměně stálých expozic, ale především k větší nabídce živé kultury. Například v Maiselově synagoze vznikne auditorium pro komornější projekty hudby a divadla, chceme více spolupracovat s ostatními institucemi při uvádění židovské kultury. I dnes však podle mého názoru máme některé jedinečné akce. Například projekt Cinegoga ve Španělské synagoze, jenž nabízí slavné němé filmy na židovské téma s živou původní hudbou, opakovaně za doprovodu orchestru Berg. A v naší Galerii Roberta Guttmanna jsou k vidění kvalitní výstavy. Právě teď zde představujeme ranou tvorbu Georgese Karse.

Leo PavlátLeo PavlátAutor: E15 Anna Vacková

Na Vysoké svátky bývá v synagogách plno

* E15: Židovská obec v Praze má necelé dva tisíce členů. Kolik z nich je aktivních, kolik dodržuje šábes a chodí do synagogy?

Na Vysoké svátky bývá v synagogách plno – na čtyřech různých místech. Členové obce se o své společenství velice zajímají a vlastně každý si najde, co ho nejvíc láká. Na Hagiboru, kde má obec svůj Dům sociální péče, působí i Třígenerační centrum, v židovské radnici probíhají moderované diskuze na specificky židovská témata, popovídat si se členy obce sem chodí významné osobnosti veřejného a kulturního života. Samozřejmě probíhá náboženská výuka, měsíčně pro členy vycházejí obsáhlé Obecní noviny. A zvláštní péče je ovšem věnována nejstarší generaci přeživší šoa. Obec má svůj propracovaný systém domácí a sociální péče, působí při ní Centrum Rafael se zkušenými lékaři a psychology.

* E15: Jak se k židovským tradicím staví mladá generace, třeba vaše dcery? Nastartoval se tu za dvacet let po revoluci nový život, nebo stále hrozí, že po nějakých dvaceti třiceti letech v Praze zůstanou židovské památky, ale už víceméně bez živého židovství?

O židovství v Praze nemám obavu – ledaže by se dramaticky změnily politické poměry v neprospěch demokracie. V Praze existuje židovská školka, základní škola i gymnázium, působí tu řada zájmových židovských organizací navazujících mnohdy na předválečnou činnost. A židovská identita je podle mého názoru zažívána v poslední době silněji a podstatněji nejen u mladých lidí, jak to vidím právě u obou již dospělých dcer, ale i u lidí o jednu dvě generace starší.

* E15: Vy osobně jste si hledal cestu k židovským tradicím sám v nepříliš hezké době sedmdesátých let. Jak bylo těžké přihlásit se k židovské víře a začít dodržovat šábes a další židovské rituály?

Veřejné přihlášení k židovství přinášelo tehdy střet se státní mocí. Praktiky StB nebyly příjemné. Ale židovství samo bylo a je krásné. Vy mluvíte o „dodržování“, ale ve skutečnosti se svobodně rozhodujete. A to je úžasné lidské privilegium, které na člověka nepřichází zvnějšku jako „tíha“. Záleží na tom, jaké hodnoty a postoje vyznáváte, v čem vidíte smysl své existence. V životě musíte neustále volit a jedno „ano“ znamená současně jinde „ne“.

* E15: Přemýšlel jste během té doby o emigraci do Izraele?

Přemýšlel, hlavně za svobodna.

* E15: Proč jste ji neuskutečnil?

Protože tady jsem se narodil, vždy jsem cítil a stále cítím silnou sounáležitost s tímto místem, lidmi, rodinou, směřováním této země. Nejsem zde host.

* E15: Po revoluci jste v Izraeli čtyři roky žil jako diplomat. Jak se liší žít jako Žid v Izraeli a třeba v Praze?

Být Židem v Izraeli je krásné: je to židovský stát. Tam není třeba nic židovského vysvětlovat, je to samozřejmé a navíc Izrael jako takový má svůj podmanivý étos: je to země s páteří a lidskou vzájemností. V Praze je židovské společenství nesmírně malé – v tomto je to opravdu někdy i tíživý kontrast. Mé české židovství však má svou historii: od dětství s matkou, přeživší šoa, přes jeho posilování v době komunistického režimu je spojeno s rodinou, přátelstvími. A důležité je i všechno ostatní – lidi neposuzuji jaksi podle rodinných kořenů. Žije tady řada těch, které mám rád, kteří mají mou úctu, s nimiž je obohacující být a o něco se společně snažit.

Lidé působí uštvaně. Z toho, co nemají i mají

* E15: Pravidelně píšete komentáře do novin či pro Český rozhlas. Co považujete za největší problém české společnosti?

* E15: Jak jsme na tom s antisemitismem? Stále se tvrdí, že česká společnost není antisemitská, ale když se podíváme na nejrůznější internetové diskuze, latentní antisemitismus se stále projevuje.

Anonymita internetových diskuzí, alespoň těch v Čechách, obecně oslovuje to horší v člověku. Antisemitismus u nás ovšem nepochybně existuje i mimo ně. Srovnámli situaci se stavem před pár lety, výrazněji se dnes o slovo hlásí antijudaismus, z něhož antisemité vždy rádi čerpali, a ovšem zde máme i antisionismus negující izraelský stát jako takový. V něm si libuje extrémní pravice i levice.

* E15: Možná je to způsobené i tím, že u nás v moderních dějinách nikdy neproběhla veřejná diskuze na toto téma. Po válce se o Židech nemluvilo a po revoluci už nebyl čas. Jak moc nám chybí taková veřejná diskuze?

Podle mě je to téma především pro historiky a ty je neopomíjejí. Je to vidět na nově vydaných knihách, diskuzích k nim, tématech odborných sympozií a konferencí. Je však lehčí všímat si antisemitismu v minulosti než v současnosti. A dnes se u nás už nepokrytě hlásí o slovo lidé inspirovaní druhou republikou, je zde dost čekatelů na to, aby mohli vystoupit jako nápravci „zdiskreditované demokracie“ s jednoduchými, populistickými řešeními. Jimi oblíbené z historie známé obviňování z „židovského spiknutí“ a „židovské moci“ přitom už nyní nelze přeslechnout.

Leo Pavlát (61)

Absolvoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. V letech 1975–1990 pracoval jako redaktor nakladatelství pro děti a mládež Albatros. Po roce 1989 strávil čtyři roky jako tajemník československého a později českého velvyslanectví v Izraeli, od roku 1994 je ředitelem Židovského muzea v Praze. Je autorem čtyř knih pro děti (například židovské pohádky a legendy Osm světel) a pravidelným autorem politických komentářů a fejetonů. Je ženatý, má dvě dcery.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Mohlo by vás zajímat