Marek Holeček: Strach je nejlepší záruka šťastného návratu | E15.cz

Marek Holeček: Strach je nejlepší záruka šťastného návratu

Marek Holeček: Strach je nejlepší záruka šťastného návratu
Marek Holeček
• 
ZDROJ: E15 Anna Vacková

Libor Budinský

Na vrcholu si to nikdy neužijete. Vládne tam šílený stres a jedinou vaší touhou je zmizet dolů. Alespoň já to tak mám nastavené, protože nahoru pokaždé vylezu s vyplazeným jazykem,“ svěřuje se jeden z nejlepších současných českých horolezců Marek Holeček, který se v loňském roce pokusil o mimořádný horolezecký výstup. Jen kousek pod vrcholem ho však zastavilo počasí, a tak si to s 8125 metrů vysokým Nanga Parbatem rozdá letos znovu.

* E15: Horolezecká expedice do Himálaje asi nebude moc levná záležitost?

Pokud se chcete dostat na nejvyšší kopce, je to hodně drahé. Čína, Indie, Nepál či Pákistán, tedy země, na jejichž území leží osmitisícové vrcholy, mají horolezeckou vášeň plně pod kontrolou a zkoušejí naši trpělivost, kolik ještě budeme ochotni zaplatit za povolení k výstupu.

* E15: Jaké částky se nyní platí za permity?

Třeba v Nepálu se platí jenom za povolení k výstupu na osmitisícový kopec 12 tisíc dolarů. To je obrovská částka, ale nápor horolezců, potažmo horoturistů stejně neodradí. Přitom původní touha, tedy utéct od lidí a naplno si užít krásu a klid vysokých hor, se u známých kopců již těžko naplňuje.

* E15: A na kolik vyjde expedice se vším všudy?

To je spousta položek. Permit, letenka, cargo na horolezecký materiál, nákup věcí, které člověk musí obnovovat, fyzická příprava… Když mám počítat s rozpočtem na rok, kde je jedna až dvě velké výpravy, tak roční budget činí 700 tisíc až milion. Když jsem před lety odjížděl na svou první výpravu, myslel jsem si, že je to asi jediný výstup, který za život udělám. To vydání peněz bylo obrovské. Ale pak jsem si řekl, já to chci a od té doby jezdím každý rok. Na tento rok mám dokonce vymyšleny dvě výpravy, zpátky na Nanga Parbat a do Antarktidy. Vůbec ještě nevím, kde na to vezmu, nicméně vím, že jedu.

Dosažení vrcholu ve smlouvě nemám

* E15: Kde na to tedy vezmete?

Materiálové zabezpečení mám z outdoorových firem, to víceméně není problém. Jen je musím přesvědčit, že se jim to vyplatí. Ale díky tomu, že vychází hodně reportáží či televizních dokumentů, mám materiálu dost. Složitější je shánění volných peněz, což je nejdůležitější část rozpočtu. Přítelkyně Klára ráda říká, že to platí ona, a určitě má pravdu v tom, že hodně peněz beru z našeho rodinného rozpočtu. Zbytek je na osobních kontaktech s lidmi, kteří mají přebytek, nebo s firmami, které mají budget na různé aktivity a já jim do toho zapadnu.

* E15: Jak velkou roli hraje to, jestli splníte, či nesplníte cíl? Na Nanga Parbatu jste neuspěli?

Kdybych chtěl jít za jistým úspěchem, vybírám si úplně jiné kopce. Já ale nabízím příběh založený na tom, že je tam spousta otazníků a žádná odpověď. Rád si vybírám cíle, které nikdo nezkusil, případně v nich předtím neuspěl. Nechci nikoho šokovat, o to mi vůbec nejde, hlavní roli hraje moje sobecké Já, jež si chci uspokojit. Ale žádnou povinnost zdolat ten který kopec ve sponzorské smlouvě nemám, na kopci se necítím ničím svázaný.

* E15: Jak se díváte na desítky dobrodruhů a rádoby horolezců, kteří se vydávají do Himálaje splnit si sen o výstupu na osmitisícovku?

Většinou je to velký risk, aniž si to dotyční dostatečně uvědomují. Málokdy jsou dobře fyzicky, psychicky a technicky připraveni. Zkusím to otočit. Já když půjdu bez hlubších znalostí na burzu, nejspíš přijdu o prachy. Zbudou mi slzy, ale nepřijdu o život. V horách je to trochu jiná hra. Smyslem není jen vylézt nahoru, užít si mrazivou krásu přírody, zažít na vlastní kůži dobrodružství, ale člověk se také musí vrátit dolů, aby si mohl všechny krásné vzpomínky zpětně vychutnat.

Obludně krásná stěna. A opuštěná

* E15: Vraťme se k Nanga Parbatu a k trase, kterou jste si vybral. To je nevyšší stěna na světě?

Lidé mají rádi slovní spojení nej… a v případě Rupálu je to pravda. Stěna se počítá od úpatí hory ve třech a půl tisících metrech, kde se začíná. Pak následuje strmé lezení končící až na vrcholu v osmi tisících. Z druhé strany, tak zvané Diamírské, je Nanga Parbat typicky vyhlížející osmitisícovka. Rupálská stěna je ovšem pekelně kolmá, kopec tu prostě a jednoduše chybí. Navíc Nanga Parbat jako celek má velmi tragickou bilanci a ten, kdo při prvovýstupu zaznamenal úspěch, se téměř automaticky zapsal do historie vysokohorského lezení. Tudíž je to obrovská sportovní výzva. Tahle stěna je navíc obludně krásná a ještě mám jistotu, že tam nikdo nebude. A moc bych si přál, aby náš letošní návrat se Zdeňkem přinesl také onu pomyslnou třešničku na dortu v podobě zdolání vrcholu.

* E15: Jak poznáte okamžik, kdy si musíte říct: dost, nepůjde to, jdu dolů. Riziko je obrovské tak jako tak, ale kde je ona hranice?

Ta se nedá přesně rozpoznat. Je to stejné jako s vrcholným manažerským řízením. Musíte se do toho pustit a věřit, že vás vede správná intuice a že máte schopnost dotáhnout všechno ke zdárnému konci. Ta víra vám může připadat bláznivá, ztřeštěná, ale bez ní neuděláte jeden jediný krok navíc. Pokud atakujete náročné cíle, překračujete „bezpečnou“ hranici už od samotného začátku. To tak prostě je. Buď jsou střelci, nebo přihlížející. Já jsem ten střelec. Ovšem vždycky věřím ve šťastný návrat a snažím se pro to udělat maximum.

* E15: Uvědomujete si, že jde o život? Cítíte strach?

Strach je samozřejmě přirozená vlastnost, která je dána lidem, kteří chtějí přežít. Strach je průvodním jevem toho, že si člověk uvědomuje závažnost situace. Strach je zdravý, ale nesmí vás paralyzovat. To je jediné, co se člověk musí naučit. Strach vám musí dávat nápovědi, ale nesmí vás vnitřně deptat. Musíte v noci spát. Musíte se naučit odpočívat, zapomenout na stres, na únavu, na nedostatek vody, prostě na všechno, co vás druhý den čeká. Správná otázka pak zní, proč tam člověk vlastně leze, když pak trpí a kňučí jako pes? Jenže ono nás to baví.

* E15: Když se v několik kilometrů dlouhé stěně zaseknete, může vám pomoci někdo zvenku? Existují třeba nějaké speciální armádní vrtulníky, které by vás sundaly?

Ani moderní stroje tohle ještě neumějí. Mohou vás sundat ze stěn v Alpách a ve velkých horách z méně strmých planin, ale ze srázů od šesti tisíc metrů, jako je třeba Nanga Parbat, už není žádná šance. Vrtulníky na to nejsou stavěné, je tam silné proudění větru a řídký vzduch, takže ve stěně vám už nikdo nepomůže. Žádná pomoc nepřijde, musíte se rozhodovat sám za sebe, zda jít dál, či nikoli.

Marek HolečekMarek HolečekAutor: E15 Anna Vacková

* E15: Narážím na to, že jste se musel „kousek“ pod vrcholem otočit a celé to slézt zase zpátky dolů? Jak vám přitom bylo?

Šíleně. Myšlenku, že bych mohl slézat zpátky výstupovou trasou, jsem si raději vůbec nepřipouštěl. Jen si to představte, ani jediný krok čelem do údolí, ale stejně jako rak couvat přes tři tisíce metrů sedmdesátistupňovým svahem, to se zatím jen tak někomu nepovedlo. Ale i tak mám z toho dobrý pocit, přestože se jednalo o výprask. Chybu jsem neudělal ani jednu, jen počasí mě pěkně vypeklo. Já jsem chtěl sejít původně druhou stranou, která je výrazně mírnější, a s touhle ideou jsem do stěny nastupoval. Šel jsem do výstupu takzvaně alpským stylem, tedy naprosto nalehko, s minimem věcí a bez lana.

* E15: Stejně musel váš batoh něco vážit. Kolik kilogramů jste nesl celou dobu na zádech?

Všechno je přesně spočítané na gram, v batohu bylo zabaleno živobytí na osm dní, ale více bych stejně už neunesl. Celková váha se pohybovala kolem 12 kilogramů se vším všudy včetně štěstí. Čtyři dny trvá v ideálním případě vylézt nahoru, neboť každý den uděláte jeden výškový kilometr, pak dva dny dolů z druhé strany, která je jednodušší. A dva dny jako rezerva. To je můj již vyzkoušený model, bohužel tentokrát nevyšel.

Ultramaraton na plné obrátky

* E15: Co se vám honí hlavou, když první či druhou noc bivakujete ve stěně a pod sebou máte jeden dva kilometry?

Přes den se hlava krmí soustředěním na pohyb a hlídá, aby tělo neudělalo chybu. S tím je také spojeno neustálé přesvědčování sebe sama, že to není blbost, když se dřete jak kůň a k tomu se paradoxně čím dál více vzdalujete od bezpečných míst. Jakmile nastane večer, vybavují se mi moji blízcí a myslím na to, co asi dělají. Jinými slovy se mi stýská jak malému klukovi.

* E15: Jak vám po prvním druhém dni ubývají síly? Jak dlouho máte z čeho brát?

Nikdy jsem se zatím nedostal do stadia, že bych se nemohl hnout. Ale kolik jsem vlastně vydal sil, poznám až ve chvíli, kdy se vrátím dolů, kdy energie skomírá a tělo našlapané adrenalinem se dostává do klidu, až se úplně odevzdá prožité únavě. A to pak trvá pěkně dlouho, než ji zase doplním. Když v horách jedu opravdu na krev, vrátit se pak do původního stavu trvá i déle než měsíc. To je daň za těch několik málo dní, kdy běžím ultramaraton na plné obrátky.

* E15: Co ve stěně jíte?

To, co mi chutná, protože tam chutná máloco. Ale každý si to musí pro svůj žaludek vymyslet sám. Nepoužívám žádné umělé stravy, žádné gely, protože většinou dráždí žaludek, a hlavně potřebují ke strávení spoustu vody, která ve výškách není moc k dispozici. Takže jakmile takovou briketu spolknete bez dostatku tekutiny, vyjde z vás zase v neporušeném stavu ven. Proto používám raději instantní kašičku pro děti od jednoho do šesti měsíců, ta je ideální. Dobrá je také bramborová kaše, sice to není žádná gurmánská hitparáda, ale udělá v břiše objem. To jsou moje dvě základní jídla, která točím stále dokola. Člověk by řekl, že se to nedá vydržet, ale je to jen na pár dní.

* E15: Lze extrémní horolezectví vnímat ještě jako sport, nebo už je to čiré dobrodružství? Ve sportu jde o vteřiny a o body, ale tady jde navíc o život.

Přemýšlel jsem nad tím už mnohokrát. Horolezectví není snadno zařaditelná činnost. Blíže jsou synonyma jako životní styl, kterému se musíte naplno oddat.

* E15: Kdy jste zjistil, že nechcete být sběratelem osmitisícovek, ale budete hledat těžké a drsné vrcholy? Osmitisícovku máte jen jednu, z nedávné doby.

Na světě je spousta vrcholů, mnoho z nich je těsně pod hranicí osmi tisíc metrů, další trčí třeba přímo z moře. Mám rád výzvy zahalené v tajemství. To mě přitahuje.

* E15: Hodně expedic jezdíte ve dvou, v poslední době především se Zdeňkem Hrubým. Jak zvládáte ponorkovou nemoc?

Dobře. Je jasné, že v průběhu dvou měsíců se občas pošleme někam, ale na expedice si pečlivě vybírám člověka, který mi zajistí pohodu a čas s ním není nudný. Navíc vím, že má zažité vypjaté situace.

* E15: Dělají si horolezci kanadské žertíky?

Horolezci mají rádi černý humor. Horolezectví je plné adrenalinu, takže tam musí být nějaké odlehčení a sranda. A musí to sedět oběma, musí být naladěni na stejnou frekvenci. Jinak by se člověk zbláznil, protože strach tam stále číhá a bez humoru by jenom narůstal.

* E15: Vybavíte si nějaký drsný kanadský žertík?

Vybavím, jeho autorem ovšem nebyl spolulezec, ale moje přítelkyně Klára. Odjížděl jsem na expedici a jako vždy balil batohy na poslední chvíli. Pak jsem přijel na letiště, šel jsem se dát odbavit do nadrozměrných zavazadel a najednou mě volají, že mají problém. A ukazují mi na obrazovce nějaký předmět v batohu, který vypadal jako bomba. Co že prý to je. Tak jim říkám, že to určitě není můj batoh, protože nic takového uvnitř nemám, ale byl to můj batoh. A tak jsem musel jít za takovou přepážku z pancéřového skla a tam ten předmět vyndat. Nemohl jsem to vytáhnout, jak to bylo těžké, ale nakonec se mi to povedlo. A ona to byla vrhačská, sedm a půl kilo těžká, koule, na které bylo napsáno míč proti trudomyslnosti. Zabalila mi ho moje přítelkyně na cestu. Do Kyrgyzstánu se mnou však neodletěl. Na letišti mi ho zabavili a vrátili mi ho až při návratu.

Marek Holeček (37)

Člen českého horolezeckého týmu a jeden z nejzkušenějších domácích horolezců absolvoval 20 výprav po asijských a jihoamerických velehorách. Má na svém kontě řadu prvovýstupů, sólový výstup na osmitisícovku a řadu cenných horolezeckých skalpů. V loňském roce se neúspěšně pokusil o jeden z nejtěžších výstupů planety v podobě sólo výstupu na Nanga Parbat takzvanou Rupálskou stěnou, která je vysoká 4600 metrů. Letos chce tento pokus zopakovat. Vedle toho se chystá do Antarktidy, kde hodlá zdolat další panenský kopec a tím naplnit jeden ze svých lezeckých i cestovatelských snů. Žije s přítelkyní Klárou, se kterou má dceru Viktorku.

Autor: Libor Budinský
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!