Marek Vrabec: Multižánrový festival je jak pytel blech | E15.cz

Marek Vrabec: Multižánrový festival je jak pytel blech

Marek Vrabec: Multižánrový festival je jak pytel blech
Marek Vrabec
• 
ZDROJ: Anna Vacková
6. listopadu 2015 • 06:30
Dušan Kütner
Festival Struny podzimu se letos koná podvacáté. Před jedenácti lety měl ale namále, neboť jej z Pražského hradu po svém nástupu vypověděl Václav Klaus, i když byla prezidentská kancelář zakladatelem a pořadatelem. „Byla to obrovská rána a šok,“ vzpomíná na zlomový okamžik z jara 2004 šéf festivalu Marek Vrabec.

Kdy jste se dozvěděli, že nejste v hradních sálech žádoucí?

Festival vznikl za prezidenta Václava Havla. Za něj získal první ostruhy a úspěchy, měl svoje publikum a byl tam pevně zakotven. Nicméně již od nástupu prezidenta Klause šly hradními kuloáry zvěsti, že se mu naše akce nelíbí. Pak jsem s ním měl rozhovor tváří v tvář, kdy mi řekl, že podobné partyzánské akce skončily a teď už bude rozhodovat o tom, co na Hradě bude a nebude, jen on. To byla labutí píseň a otázka času, kdy to přijde oficiálně. To se pak stalo na jaře 2004.

Co vypovězení z Pražského hradu pro festival znamenalo?

Přišli jsme téměř o všechno. O hradní rozpočet, který významně akci financoval, o koncertní sály a možnost používat všechny úžasné prostory jako katedrálu, Španělský a Vladislavský sál, baziliku sv. Jiří, Míčovnu či Jízdárnu. A pochopitelně jsme přišli o sponzory, protože mnozí byli významně navázáni na to, že se akce konala na Hradě. A když přijdete za sponzorem a řeknete: Tak právě nás vyhodili z Hradu, ale jsme pořád stejně dobří, ne-li lepší, potřebujeme od vás jednou tolik peněz, ale neuděláme deset koncertů, ale jen tři. To byla dost svízelná situace, kdy opravdu nebylo jisté, jestli bude festival pokračovat.

Čím jste se zachránili ?

Pozitivní pro nás bylo, že nové vedení Hradu nestálo o značku festivalu, o jeho ochrannou známku. To byla největší hodnota, kterou jsem v tu chvíli měl. Akci jsem sice založil, ale jako zaměstnanec Hradu, takže jsem na festival neměl žádná práva. Díky tomu, že se ke značce nepřihlásili, jsem se ale mohl vypravit na patentový úřad registrovat si značku Struny podzimu. To byl v té chvíli jediný kapitál, který jsem měl. A odhodlání zvládnout to. Nic víc. Získal jsem Danu Syrovou jako výkonnou ředitelku a pustili jsme se do práce.

Růst je vždy dobrý do určité fáze. Jako každá věc má optimální velikost. A tam si myslím, že už jsme

Bez sponzorů?

Rozpočet nám klesl asi o šedesát procent. Museli jsme proto zredukovat program. Nastala zásadní otázka, do jaké míry publikum chodí za obsahem festivalu a do jaké míry hraje význam to, že je to na Hradě. Ukázalo se naštěstí, že náš program je dostatečný. Program jsme sice zredukovali na pouhé tři koncerty, ale zase jsme vybrali ty nejnákladnější. Tehdy jsme do Obecního domu přivezli Kronos Quartet s velmi náročným programem. Nabídli jsme také Uri Caine Ensemble hrající bachovské remixy. Navíc jsme prostě neměli peníze, protože to bylo na poslední chvíli.

Jak vysoký je rozpočet nyní?

Dnes činí kolem dvaceti pěti milionů. Zahrnujeme do něj ale i jarní donátorský galavečer pořádaný po americkém vzoru. Strávil jsem totiž rok ve Spojených státech v Kennedyho centru, kde jsem se hodně naučil tomu, jak Američané financují kulturní instituce. A individuální donátorství tam hraje velkou roli. Rozpočet se v posledních letech zvyšuje. Obecně stoupají náklady, třeba nájmy jsou vyšší. Platíme honoráře umělců, které rostou přímo úměrně jejich hvězdnosti. Festival posiluje marketingově, náš tým se pomalu zvětšuje. To vše vede k tomu, že náklady rostou.

Kolik z toho pokryje vstupné?

Zhruba dvacet procent. To je na umělecký festival, který není showbyznysový, docela slušné číslo. Úspěch náš a každého podobného festivalu stojí s tím, kolik se nám podaří sehnat dalších prostředků, ať už od města, ministerstva a samozřejmě z privátní sféry. Proto se snažíme být i průkopníky individuálního donátorství, a máme tak poměrně silné individuální mecenáše.

Podle vašich dřívějších očekávání by měly donátorské koncerty tvořit asi deset procent příjmů. Stalo se?

V některých letech ano. Zejména když se nám podařila trefa, že nás umělec tolik nestál a přitom splňoval atributy, které „gala“ musí mít, tedy té hvězdnosti a atraktivity pro daný typ publika. To je opravdu show pro celou rodinu, ale zase to nesmí být estráda, musí to mít noblesu. Vždyť musíte přesvědčit hosty, že si drahou vstupenku za deset tisíc korun opravdu mají zakoupit a že tím podpoří dobrou věc.

Marek VrabecMarek VrabecAutor: Anna Vacková

Jaký je rozdíl mezi vaším donátorským galavečerem a podobnou akcí v USA?

Obrovský. Tam se na podobnou akci v Kennedyho centru můžete dostat jen za předpokladu, že mu přispíváte na celoroční bázi a ještě ve výrazných sumách. A jeden lístek tam stojí průměrně šest tisíc dolarů. Rozdíl je i v tom, že pořadatelé v USA neplatí umělcům honoráře. Večer Kennedyho centra totiž vysílá stanice CBS, a to v hlavním čase mezi Štědrým dnem a Novým rokem, kdy se na to dívá celá Amerika. Honoráře všech vystupujících hvězd proto platí CBS. Kennedyho centrum navíc neplatí nájem, neboť akci pořádá ve vlastních prostorách. Zato my jednak žijeme ve společnosti, která není zvyklá individuálně podporovat kulturu. K tomu ještě platíme nájmy i honoi ráře. Občas můžeme dostat na honorářích slevu, což v letech, kdy se nám to podaří více, působí, že je výsledek lepší a blíží se těm deseti procentům.

Jak je těžké se přizpůsobit nárokům hvězd nejen ohledně honorářů, ale i termínově?

Je zajímavé, že svět klasické hudby plánuje daleko dlouhodoběji než svět rockových, popových či jazzových hvězd. U klasické hudby nejsou čtyři pět let žádná míra. Letos jsme měli na zahajovacím koncertě Dvořákovy Prahy fenomenálního violloncelistu jménem Yo-Yo Ma. O jeho vystoupení jsem přitom poprvé jednal v New Yorku už v roce 2008. A přijel až o sedm let později.

Struny podzimu jsou navíc mnohožánrové. Oč je to komplikovanější?

U Strun podzimu díky vícežánrovosti akce jednáte jak s klasickými interprety a jejich agenty, tak s jazzovými a worldmusikovými, se kterými je občas dost těžké pořízení. Přivezli jsme například soubor autentických zpěváků ze Sardinie, kdy jsme jim volali k nějaké tetičce a doufali, že buď k telefonu přijdou, nebo ne. A na druhé straně jednáte s prestižními agenturami na Manhattanu, které zastupují nejvýznamnější klasické umělce. Jazzové agentury jsou někde mezi tím. Je to takový pytel blech, protože vše potřebujete dát dohromady k nějakému termínu a je to mnohdy dobrodružné.

Je to cítit u amerických umělců. Speciálně u jazzmanů je vidět, že jezdí do Evropy vydělávat peníze, protože tady mají lepší podmínky. Doma není nikdo prorokem, takže v Americe zdaleka nedostanou od pořadatelů a promotérů takové podmínky jako třeba od jazzových festivalů nebo akcí našeho typu v Evropě. Je patrné, že chtějí v Evropě hrát hodně, takže někdy to vyjednávání usnadní. Jenže my jsme zároveň ve složité situaci, protože chceme, aby program byl exkluzivní a dotyčný umělec se tady neobjevoval každou chvíli. Takže většinou je to stejně obráceně, že my si vybíráme, co chceme – ale pak za to musíme většinou více zaplatit, než když si vybíráte jen někoho v rámci turné.

Může se festival ještě rozšiřovat?

Marek Vrabec (44)
Absolvent konzervatoře v oboru bicí nástroje a Akademie múzických umění v Praze v oboru hudební management. V letech 2008 až 2009 se zúčastnil ročního programu pro umělecké manažery při Kennedyho centru ve Washingtonu. Festival založil tehdy jako zaměstnanec Pražského hradu před dvaceti lety, nyní je jeho uměleckým ředitelem. V roce 2013 převzal se svým týmem také vedení festivalu Dvořákova Praha.
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!