Martin Klásek: Hurvínek má mobil zatím zakázaný | E15.cz

Martin Klásek: Hurvínek má mobil zatím zakázaný

9. června 2016 • 14:40
O proměnách Spejbla, Hurvínka a dětského publika vypráví šéf uměleckého souboru Divadla Spejbla a Hurvínka Martin Klásek, který dvou hlavních figur nahradil Miloše Kirschnera.

Hurvínek slaví devadesátiny. Proměnil se během té doby?

Málokdo to ví, ale v současnosti máme tři velikosti základních figur. Nejmenší Hurvínek má asi 46 centimetrů. V sedmdesátých letech došlo k mírnému zvětšení asi na 49 centimetrů. Důvodem bylo zvětšení hracích okének, ve kterých hrajeme naše iluzivní představení. A největší Hurvínek má 56 centimetrů. Ten je takzvaný forbínový, s nímž hrajeme předscény.Především ve večerních představeních. Těch párů máme celkem asi 26.

Proč tolik?

To je jednoduché – kvůli oblečení. Oni nemají pouze své tradiční obleky, ale normálně je kostýmujeme do jednotlivých pohádek nebo podle ročního období. Během představení se nedají převléknout. Jsou to marionety, tedy mají nitě. Ty by se musely odstřihnout a po převlečení zase znovu navázat.

Úplně první Hurvínek a Spejbl ale byli i trochu jiní než ti současní.

Za Josefa Skupy měli užší obličeje a delší uši. A byli celkově drobnější. V šedesátých letech je divadelní výtvarník Radko Haken trochu zaoblil, což souviselo s jejich zvětšením. Bylo to proto, že si Miloš Kirschner vymyslel, že během představení pro dospělé vytáhne Spejbla s Hurvínkem z hracího okénka přímo před publikum. Občas vedl s loutkami politické rozhovory, což právě byly ty forbínové výstupy. Inspirací byli samozřejmě Voskovec s Werichem. Kirschner tak odstartoval novou éru tohoto divadla, v němž byl prostor pro satiru a revue. S touhle formou pak také jezdil po světě. Od té doby už jsou postavy stejné, trváme na těch dřevácích, u Spejbla také na fraku.

Dřív jsme dělávali hry o sedmi obrazech, dneska mají běžně patnáct obrazů. Jsou kratší, ale o to víc tam je dekorací a pestrosti

Jak se změnil Hurvínek jako reprezentant kluka a klukovství?

Ono to tak musí být. Malí diváci musí Hurvínka vnímat jako jednoho z nich, musí se s ním ztotožňovat. Má tedy stejné starosti jako dnešní děti, musí mít stejný slovník jako ony. Tedy ne zcela, nemůžeme na jevišti říkat všechno, co zazní dneska ve školách, ale ten jazyk do her prosakuje. Hurvínek a Mánička jsou normální dnešní děti. Kdybychom hráli hry z padesátých let, dnešní děti by to nechtěly poslouchat. Ale vracíme se i k archaické mluvě, například u pohádek odehrávajících se v minulosti mohou protihráči našich hlavních postav mluvit tím dobovým jazykem. Ale naši hrdinové ne, ti jsou z našeho světa a ten zrcadlí.

Výrazně odlišné je jistě také dětské publikum.

Já samozřejmě nezažil děti ve třicátých letech. Ale už i já mám určité zkušenosti, tak vidím, jak se to mění kolem dětí. Tlačí se na ně média, filmy, seriály, komiksy. Navíc děti už moc nečtou, ale spíše na věcí koukají, pořád něčím listují. A hlavně neustále spěchají. Čím mají rychlejší počítač, tím jsou radši.

Dá se tomu přizpůsobit?

Samozřejmě. Například už neděláme tak rozvláčné, můžeme snad i říct poetické pohádky. Nemůžeme tvořit delší obrazy, v nichž bylo hodně informací a krásný příběh. Děti jsou netrpělivé. Helenka Štáchová říká, že děti mají klipové vidění. Chtějí blik blik, rychle pochytat informace, rychle jít po tom příběhu, zkrátka aby byl rychlý tah na bránu, jak se říkává. Dřív jsme dělávali hry asi tak o sedmi obrazech, dneska mají hry běžně patnáct obrazů. Jsou kratší, ale o to víc tam je dekorací, pestrosti a dynamiky. Jde o to, aby si děti mezi sebou nezačaly povídat. Ony přišly na živého Hurvínka a chtějí ho v akci.

Jak jsou na tom Spejbl a Hurvínek s moderními technologiemi?

Zatím se tomu trochu bráníme. Občas se o nich mluví v dialozích Spejbla s Hurvínkem. Ale Hurvínek má zatím mobil zakázaný, protože pan Spejbl nemá rád bezdrátovou komunikaci.

Patříte k úspěšným souborům i ve světě. To máte sebou vždy překladatele?

Spejbl s Hurvínkem mluví vždy tím jazykem, kde vystupují, protože to jsou slovní klauni a s překladatelem při představení by to nefungovalo. Do dnešní doby promluvili 26 jazyky. Já osobně jsem zatím hrál ve 14, včetně arabštiny, vietnamštiny či čínštiny. V těchto exotických zemích nehrajeme běžný repertoár, ale speciálně připravené revue. Naopak v Evropě hrajeme vše, co doma.

Nějaká pikantní situace?

Stalo se nám, že jsme přijeli na Tchaj-wan. Měli jsme nacvičenou čínštinu, makali jsme na tom dva měsíce. Přišla za námi delegace studentů, že se o nás budou starat a budou nám k ruce. My jim pro zkoušku chtěli přečíst texty. S Helenou Štáchovou jsme začali číst. A oni samé Aha a Hmmm. My se jich ptali, jestli rozumí. Oni že trochu ano, ale že to je pevninská čínština. Tak co s tím? Sehnali nám na univerzitě jednu profesorku a s ní jsme celou noc předělávali texty a zkoušeli. Druhý den jsme to opravdu odehráli.

V jaké fázi je hurvínkovský celovečerní film?

Ten film se stále připravuje. Vzniká sice v české produkci, ale podílí se na něm řada zemí. Část se připravuje například v Rusku, v Belgii, ve Francii a bůhví kde ještě. Každé z těch studií se specializuje na něco jiného, jedni jsou nejlepší na Žerykovu srst, jinde zase umí nejlépe mimiku. Už se na filmu pracuje osmý rok. Podle aktuálních informací půjde film do kin příští rok. Ideálně v květnu.

Když má film tolik koproducentů, neodráží se to ve výsledku?

Mluví do toho hodně lidí a hledají se kompromisy. Hlavní postavy vypadají malinko jinak, jsou modernější. Hurvínkovi ale čupřina zůstala, byť je trochu jiná. Má trochu jinak kšandy a místo dřeváků má kecky, ale s dřevěnýma špičkama. Spejbl a Bábinka zůstali takřka stejní a Mánička je trochu větší a má malinko jiné brýle.

Jde-li o film s globálními ambicemi, vzniká primárně česky, nebo anglicky?

Údajně ten lip sync vzniká na anglický text.

A ten budete namlouvat také vy?

Ne, já to pro ně pracovně namlouvám česky. Zatím se nám povedlo vymínit, že českou a německou verzi uděláme opravdu my, tedy Helena Štáchová a já s dalšími českými herci. U dalších verzí se teprve uvidí. Co vím, tak například Američané odmítají cizince, trvají na rodilých mluvčích. My bychom snad měli mít supervizi, aby z těch charakterů něco zůstalo.

Nechystáte také něco pro televize?

Poslední sérii večerníčků jsme natočili v roce 2002. Předloni jsme ve spolupráci s British Council připravili 60dílný seriál Angličtina s Hurvínkem. Na to v brzké době navážeme. Helenka Štáchová začíná psát 30 dílů němčiny, kterou budeme dělat s Goethe-Institutem. Natáčení by mělo proběhnout o divadelních prázdninách příštího roku.

Je těžké naučit se mluvit jako ty dvě postavičky?

Musíte k tomu mít určitou dispozici, kterou u mě odhalili, už když jsem do divadla nastoupil v 16 letech jako elév. Ale je to nepřirozená poloha, tedy vlastně umělý hlas. Většina lidí má falzet, tedy tu fistuli stejně jako zpěváci, když jdou nad svůj rejstřík. Ale tu hurvínkovskou barvu jsem se musel naučit. Zkoušel jsem si třeba zvuk trubky nebo houslí, a když jsem chytil ten tón, začal jsem se pokoušet o věty.

Kolik času vám to zabralo?

To je daleko víc otázka hraní. Naučit se ten hlas jde vlastně rychle, ale začít skutečně hrát včetně střídání hlasů a udržení charakterů v dialozích je kumšt. Ty postavy mají nějaký rytmus, naturel, myšlení,dýchání a samozřejmě věk, což musíte zohlednit. A já nehraju jen ty dvě hlavní postavy. V inscenaci Dějiny kontra Spejbl jich hraji i šest najednou. Tohle trvalo roky, než jsem se v tom začal cítit dobře a než i pan Kirschner řekl: „Vidíš, Martine, tady už to pomaloučku začíná. Ale nic si z toho nedělej, že ti to tak dlouho trvá. Já když přišel do rozhlasu s panem Skupou a on začal hrát, tak ta křivka zaznamenávající hlasy lítala nahoru a dolu. Pak jsem začal já a ani se nepohnula.“

Loutkové divadlo je na periferii kulturního zájmu. Loutkových divadel tu pár je, v Praze, Plzni, Liberci, Brně, Ostravě, Hradci Všechno jsou to výborná divadla. Ale zájem třeba ze strany médií není nijak slavný.

Je složité hledat nástupce?

Je to těžké. Nám se hlásilo, hlásí a hlásit bude vždycky spousta zájemců. Já už mám jednoho vytipovaného a zřejmě příští rok bychom to mohli spustit a začneme s ním zkoušet. Má všechny předpoklady, aby to mohl vézt dál. Ale bude si muset říct i on sám. Nechci se nijak holedbat, ale ono to chce opravdu dost odvahy. Je to přeci jen něco ojedinělého a pokazit to by byla velká škoda. Navíc je to závazek na celý život.

Ztěžuje tu situaci i aktuální situace loutkářství v Česku?

Loutkové divadlo je na periferii kulturního zájmu. Loutkových divadel tu pár je, v Praze, Plzni, Liberci, Brně, Ostravě, Hradci… Všechno jsou to výborná divadla. Ale zájem třeba ze strany médií není nijak slavný. I proto se loutkářská disciplína málo pěstuje. Na DAMU už není samostatná katedra loutkového divadla, ale loutkářství spadá pod katedru alternativního a loutkového divadla. Studentů s tím přijde do styku málo. A když už k nám někdo z DAMU přijde, vést marionetu ho musíme učit sami. To většinou dělám já a za celou kariéru mi prošlo rukama asi 90 lidí. Ale zůstane jich jen hrstka.

Proč odcházejí?

Zjistí, že to je opravdu velmi náročné a je za to málo peněz. My jsme příspěvková organizace, takže platy jsou podle tabulek. Pro mnohé to není zajímavé. Zároveň dneska do světa může každý, takže ani zahraniční cesty „na západ“ nejsou lákadlem, jakým byly dřív. Takže to musí dělat opravdu jen ti, koho to zajímá a kteří jsou ochotni pracovat s marionetou. Když zvládnete marionetu s nitěmi dlouhými 220 či 250 centimetrů ovládat z té lávky tady nad scénou, zvládnete všechny loutkařské techniky.

Kdy jste si vy vysloužil nástupnické ostruhy?

Měli jsme jet do tehdy ještě Západního Německa a Miloš Kirschner onemocněl. Tam se hrálo v divadle velkém skoro jako Vinohradské divadlo a bylo narváno. Všichni tam Kirschnera znali a náš manažer tehdy přišel na podium a oznámil, že v rolích S+H bude vystupovat Kirschnerův žák. V sále to zahučelo. Odehrál jsem to, všechno dobré a na konci jsem přidával dva dialogy, které publikum ocenilo potleskem ve stoje. Byl to fantastický zážitek, na který do smrti nezapomenu.

Oslavy Hurvínkových devadesátin jsou v plném proudu, nač se ještě můžou vaši fanoušci těšit?

Teď nám běží na Staroměstské radnici výstava Hurvínek slaví 90, která tam bude instalovaná do 26. června. Druhá výstava je v chrudimském Muzeu loutkářských kultur, ta se jmenuje Hurvínkovy narozeniny. A tato výstava se v listopadu přesune do muzea na Florenci, kde bude do konce února.

A také jste si nadělili novou hru a chystá se kniha.

Ano, od února dáváme novou hru, která se jmenuje Hurvínkovo přání. Máme za sebou asi 30 repríz. A kniha vychází u nakladatelství Fragment, s nímž máme dlouhodobou spolupráci už šest nebo sedm let. Každoročně tak vydají jednu naší hru s fotkami z představení a letos to bude právě novinka.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!