Meda Mládková: V Americe se nelže | E15.cz

Meda Mládková: V Americe se nelže

Meda Mládková: V Americe se nelže
Meda Mládková
• 
ZDROJ: čtk

Dušan Spáčil

Nejslavnější česká mecenáška umění Meda Mládková je i v pokročilém věku nesmírně vitální. Létá mezi Prahou, Washingtonem a svým letním domem v Karibiku, na dálku řídí své arcidílo – pražské Museum Kampa – a stále doufá, že se jí podaří zrekonstruovat a dle své představy upravit takzvanou Werichovu vilu u Karlova mostu. A i nadále je velmi kritická k poměrům v České republice.

* E15: Cesta k vybudování Musea Kampa byla poměrně trnitá. Proč vlastně?

Cesta byla trnitá – a stále ještě je. Závist, nenávist a korupce vládne v naší krásné zemi a já už se asi nedožiji nějaké velké změny. Jsem ale nadšená z toho, jak se nenechal vytlačit pražský primátor Svoboda. A moc doufám, že alespoň on vydrží pokračovat v boji proti té strašné korupci.

* E15: Jak vypadá vaše angažmá ve věci takzvané Werichovy vily, kterou jste přislíbila zrekonstruovat?

Asi před sedmi lety jsme podepsali smlouvu na 40 let s tím, že zaplatím rekonstrukci a přestavbu. Poslala jsem pro ten případ do Prahy milion dolarů, což tenkrát bylo 26 milionů korun. Tolik měla rekonstrukce stát. Podmínkou bylo, že tam musí zůstat bytová jednotka. V přízemí by se podle mého plánu měly konat přednášky a budou tam výstavní prostory. Ve druhém poschodí měla vzniknout velká knihovna přístupná veřejnosti, kde budou mimo jiné dokumenty mého manžela od třicátých let a moje od padesátých let. To všechno je ale nyní znovu nejisté.

* E15: Radnici Prahy 1 se tato smlouva s vámi nelíbí, chce ji změnit. A vaši odpůrci například argumentují, že není v zájmu Prahy, aby v tomto objektu vzniklo vaše soukromé sídlo. A chtějí kratší nájemní lhůtu.

Požadovala jsem na vilu původně smlouvu na stejnou dobu, jako má Museum Kampa, protože to mělo tuto nemovitost spravovat a dělat program. Nakonec jsme se shodli na smlouvě na čtyřicet let, protože jsem byla přesvědčená, že ve vile vytvoříme něco docela unikátního. Chtěla jsem tam přenést náš washingtonský krásný dům s drahocenným nábytkem, který je dnes sám milionové hodnoty. A další vysoce cenné umělecké artefakty. Bydlet jsem tam ale ani neuvažovala. Mám dva byty na Kampě, které dávám k dispozici muzeu pro naše zahraniční hosty, a sama jsem si zařídila přímo v muzeu pokoj po šoférovi, kde jsem zcela spokojená. Praha 1 čekala přesně na den, kdy bylo možno smlouvu vypovědět, a udělala to. Nevím, jaké mají plány, ale tuším to…

* E15: Praha 1 se na spolupráci s vámi dívá dost kriticky. Máte ale i podporovatele.

Přede dveřmi mého pokoje v muzeu jsou neustále kytice květin, které mi neznámí lidé nosí. Také mi posílají dopisy, jak na mě myslí a přejí mi vyhrát nad těmi smutnými poměry!

* E15: Loni se objevila v novinách kauza vaší bývalé pražské spolupracovnice Jany Šorfové. Co konkrétně provedla, že od vás dostala hodinovou výpověď ?

Měla jsem ji dlouho velmi ráda a měla jsem k ní totální důvěru. Byla to sekretářka. Muzeum jsem vedla já. Jednou jsem ale onemocněla. Byla jsem hospitalizována se silným zápalem plic. A jen jsem vyšla z nemocnice, opět jsem dostala otravu z nějakého špatného masa a vrátila se do nemocnice zpět. Šorfová zatím převzala vedení muzea, a to takovým způsobem, že muzeum skoro zruinovala. Udělala výstavu totálně proti mému zákazu, pronajala restauraci firmě, která nám neplatila. A tak dále. Zabavila jsem jí laptop a jen jsem žasla a stále ještě žasnu nad jejím chováním. Pikantní na celém případu je, že její žádost o místo ředitelky Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře, kde nyní působí, podpořil náš kurátor Jiří Machalický. A to přesto, že ho roky nenáviděla a neustále mi o tom psala…

* E15: Jinak jste se svými spolupracovníky v Česku spokojena?

Jana Šorfová byla za těch deset let mé činnosti v Praze tím jediným, ale velkým zklamáním.

* E15: Proč i dnes, dvacet let „po sametu“, stále žijete rozkročena mezi Prahou a Washingtonem?

Washington je stále ještě můj pravý domov. Stále jsem si totiž nezvykla na tu pražskou závist, nenávist a korupci. V Americe se totiž nelže a to je pro mě strašně důležité. Nicméně asi bych se i do Prahy skutečně měla přestěhovat. Netrpěla bych potom tolik tím rozdílem mezi férovým a korupčním prostředím.

* E15: Před časem jste mi řekla, že na memoáry stále nemáte čas. Už jste si ho udělala?

Vyzvala jsem Václava Moravce, aby se mnou strávil Vánoce v mém domě u Karibského moře a vzal si s sebou diktafon. Nahráli jsme na něj celý můj život.

* E15: Zalitovala jste někdy, že jste emigrovala? Zamýšlela jste se někdy nad tím, jak by asi vypadal váš život, kdybyste neodešla do exilu?

O tom jsem vlastně nikdy nepřemýšlela. Studovala jsem v Ženevě ve Švýcarsku, kde nás bylo, pokud si to správně pamatuji, pět československých studentů. Několik dní po komunistickém puči jsme byli vyzváni československým velvyslanectvím k okamžitému návratu domů. Brzy na to jsme se ale dověděli, že z Československa uteklo přes hranice asi dva tisíce studentů a nacházejí se většinou v německých táborech! Všichni z Ženevy jsme se bez váhání rozhodli ve Švýcarsku zůstat, požádat o exil a začít pomáhat těmto studentům v Německu. To jsme pak mnoho roků – za tajné, ale vydatné podpory švýcarské vlády – dělali.

* E15: V čem bylo postavení emigrantů v Německu jiné než vaše? Proč bylo nutné jim pomáhat?

Žili v drsných podmínkách německých zajateckých táborů. Samozřejmě z nich chtěli odejít. Azyl ale nebylo jednoduché získat. Nabízeli jim ho třeba Australané a Kanaďané – ale za nesmírně ponižujících podmínek. Museli prokázat i to, že jsou fyzicky zdraví. Zjišťovali to tak, že museli běžet 200 metrů a ukázat zuby a svaly. Když je uznali za schopné, posílali je na farmy daleko od civilizace, kam jim, pokud se pamatuji, házeli poštu v dlouhých intervalech vrtulníky. Čili my šťastní ve Švýcarsku jsme jim chtěli pomoci. Bylo nám oznámeno, že složíme-li patnáct set švýcarských franků za každého studenta, kterého jsme chtěli pozvat, dostanou povolení k normálnímu vstupu. Jeden můj profesor mi dal mnoho svých navštívenek a já s nimi obcházela různé bankéře a známé osobnosti s prosbou o pomoc českým studentům.

* E15: Málo se ví, že jste v Paříži založila první české exilové nakladatelství.

Chtěla jsem ukázat, že z Československa utíkali nejen politici, ale i spisovatelé, umělci a další osobnosti. Byla to i zásluha Ferdinanda Peroutky, který byl té době už mým přítelem. Když jsem zakládala nakladatelství, stal se mým velkým poradcem. Také moje první vydaná kniha byla jím sestavená z hovorů, které měl, myslím týdně, v rádiu Svobodná Evropa.

* E15: Jak jste kontaktovala další autory?

Díky nakladatelské činnosti jsem se setkala s mnoha našimi intelektuály. Byla jsem třeba přítelkyní kritika a režiséra Josefa Kodíčka a jeho paní. Jezdila jsem často i do Londýna a tam jsem zase poznala našeho slavného básníka Ivana Blatného. Ten v té době prožíval těžké období. Do Londýna přiletěl oficiálně jako člen komunistické delegace. V Británii se ale své skupině ztratil a požádal o azyl. Ujal se jej britský bohemista, básník a novinář Karel Brušák. Ivanovi však napětí a strach v souvislosti s emigrací poničily nervy, a tak skončil dlouhodobě v psychiatrické léčebně. Tam – v blázinci – jsem jej při všech svých pobytech v Londýně navštěvovala a on mi dával své básně…

Meda MládkováMeda MládkováAutor: čtk

* E15: Jak jste nakladatelství tehdy financovala?

Prodala jsem šperky od své maminky, které mi jednou někdo tajně přivezl. Každé vydání stálo asi tisíc dolarů.

* E15: Co jste vydávala?

Nejprve jsem si vymyslela, že vydáme deset knížek v bílé kůži a nabídneme je nějak bohatším exulantům. Velký úspěch to ale nemělo. Problém byl v tom, že se nakladatelství jmenovalo podle mého dívčího jména – Edition Sokolova. Lidé si prý mysleli, že to patří nějakému sokolskému spolku a posílali nám buď za kus dva dolary anebo často vůbec nic. Švýcaři mi nakonec vydávání zakázali, domnívali se omylem, že vydávám politické knihy, a oni dbali na svou politickou neutralitu. A tak jsem svou malou kancelář přestěhovala do Paříže, kde jsem vydala poslední knihu napsanou slavným francouzským spisovatelem André Bretonem, byla to Toyen – o české surrealistické malířce.

* E15: Většinu svých sbírek jste dala své nadaci. Prodávala jste ale také někdy obrazy ze své kolekce?

Nikdy jsem nic neprodala. Často jsem ale dávala dárky různým kritikům, nejen jako poděkování za kritiky, ale aby na ty výtvarníky nezapomněli.

* E15: Je současné umění tím, do čeho se vyplatí uložit peníze?

To nevím, to se ukáže v budoucnosti. Ukládat peníze do umění může být velké riziko. Mnoho lidí na tom vydělalo, ale také mnoho jich prodělalo. Myslím si ale, že nakupovat díla jen kvůli možnému zisku není správný přístup k umění. To nás má hlavně šlechtit, má nás vzrušovat, udělat nám radost – takhle nakupovali všichni dnes slavní sběratelé minulosti. Pokud jde ale konkrétně o dnešní umění – bojím se, že je ve velmi špatné situaci. Po roce 1989 je všechno nové – objevili se noví kritici, noví sběratelé, noví umělci. Celá ta umělecká scéna je proto v určitém chaosu.

* E15: Jak to, že vám české úřady povolily podporovat nezávislé umělce?

Československo potřebovalo devizy, platila jsem v dolarech, a tak jsem byla pro oficiální organizaci Artcentrum, přes kterou muselo všechno procházet, důležitým zákazníkem. Kromě toho tam byl tenkrát ředitelem jeden velmi slušný komunista. Nadchl se mým manželem Janem Mládkem, který jednou v roce 1975 se mnou do Prahy přiletěl. Podle mě proto, že předtím nikdy tak vzdělaného, skromného člověka ve vysokém mezinárodním postavení nepotkal. Pozvali jsme jej na večeři – porozuměli si tam a on mi pak pomáhal nakupovat díla od umělců, kteří byli na jejich černých listinách, nesměli vystavovat a Artcentrum je nesmělo nabízet a prodávat. Musím říct, že mě tento muž podporoval až neuvěřitelně – zřejmě sám vymýšlel různé triky, jak obelstít socialistické úřady. Mě to ovšem někdy dost komplikovalo situaci – třeba když díla mohla dorazit do USA až v den začátku výstavy.

* E15: Pak jste ale o příležitost navštěvovat vlast a nakupovat nezávislé umění v socialistickém Československu přišla…

V roce 1985 mi byl zakázán vstup do Československa a toto rozhodnutí bylo oznámeno na všech československých konzulátech, takže nikde v celé Evropě mě nesměli vydat vstupní vízum. Já jsem ale všechny ty umělce již dobře znala, a tak jsem do Prahy kvůli tomu nemusela jezdit.

* E15: Stále vás zajímá dění v zemích, kde není svoboda?

Můj zájem se obrátil do arabských zemí, kde se momentálně dějí velmi zajímavé věci – jakési arabské jaro.

Meda Mládková (91)

Narodila se v Zákupech. V roce 1946 odešla do Švýcarska, kde vystudovala ekonomii v Ženevě a spolu s dalšími československými exulanty vydávala časopis Současnost. Poté se v Paříži věnovala studiu dějin umění na pařížské Sorbonně a v l’École du Louvre. Meda Mládková založila první československé exilové nakladatelství – Edition Sokolova, kde vydala první knihu o Toyen, napsanou André Bretonem, básně Ivana Blatného a Peroutkova díla. Spolu se svým manželem Janem, který byl po roce 1945 jedním z prvních guvernérů Mezinárodního měnového fondu, celý život podporovala československé umělce a vybudovala rozsáhlou uměleckou sbírku, na jejímž počátku stál malý obrázek Františka Kupky. V roce 1989 Jan Mládek zemřel, a proto se vrátila zpět do Čech, kde se zapojila do Občanského fóra. Později založila Nadaci Jana a Medy Mládkových a rozhodla se k rekonstrukci Sovových mlýnů – Museum Kampa. Zde také umístila svou cennou uměleckou sbírku.

Autor je spolupracovníkem redakce

Autor: Dušan Spáčil
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Mohlo by vás zajímat