Miro Žbirka: Živé koncerty jsou dnes klíčové, nahrávání alb upadá | E15.cz

Miro Žbirka: Živé koncerty jsou dnes klíčové, nahrávání alb upadá

Miro Žbirka: Živé koncerty jsou dnes klíčové, nahrávání alb upadá
Miro Žbirka
• 
ZDROJ: Archiv Mira Žbirky
9. října 2015 • 07:05
Digitální éra nutí mnohé muzikanty více koncertovat. S klesajícími prodeji fyzických nosičů umělci mají i méně času na natáčení alb. Podle kytaristy a skladatele Mira Žbirky to ale může vést k tomu, že už nebude možné natáčet tak propracovaná alba jako Sgt. Pepper od Beatles či Dark Side of the Moon od Pink Floyd. Muzikanti na to nebudou mít energii, vydají ji na koncertech, říká Žbirka, který své zatím poslední dvoualbum natočil v legendárním londýnském studiu Abbey Road.

Jak jste se dostal k nahrávání v Abbey Road?

Bylo to dárek k narozeninám od manželky. Zná mě, ví, co v Londýně rád dělám. Když jsme tam na více dnů, tak jedním z mých pravidelných rituálů je, že se jdu podívat do ulice Abbey Road, na to, že budova studia stále stojí. Projdeme se po přechodu (kde vznikla fotografie Beatles, která zdobí jejich slavné album z roku 1969 – pozn. red.) a jdeme dál. Dělá mi to dobře a vždy mě to správně naladí. To Katce nemohlo uniknout stejně jako věci kolem Beatles. Těsně předtím, než jsem dárek dostal, mi to ovšem museli prozradit, protože jinak bychom nevěděli, co bychom tam nahrávali. A tak jsem najednou stál v recepci a už jsem nebyl jen turista, ale pustili mě do studia. Nahráli jsme pak píseň Love Shines.

Z jedné písně ale bylo nakonec celé dvoualbum?

Ve studiu jsem se seznámil s lidmi, s nimiž jsem pak udržoval kontakt, zejména s producentem Robem Cassem. Když jsem pak byl v Londýně a zabýval se písní Fair Play ke stejnojmennému celovečernímu filmu, navrhl jsem Robovi, zda bychom ji v Abbey Road nenahráli. Seznámil se s filmem a píseň potom zprodukoval. A během toho se mě zeptal, jestli bych nechtěl natočit celé album.

Odpověděl jsem, že velice rád, ale že nemám anglické texty, protože Rob měl na mysli anglicky zpívané album. Ale on zrovna dotočil poslední album Jacka Bruceho (nyní již zesnulého exčlena skupiny Cream – pozn. red.). Na něm spolupracoval Peter Brown, jenž pro Cream a Erika Claptona napsal řadu textů pro známé písně jako Sunshine of Your Love či White Room. Řekl, že jej osloví, ale že je to zvláštní chlapík, který nepracuje pro peníze a má ke spolupráci své motivy. A když se mu to bude líbit, tak to vezme.

V Abbey Road se při nahrávání nemůžete vymlouvat: kdybychom měli pořádný klavír nebo správný mikrofon To tam vše je. A je tam i ta atmosféra, která na vás dýchá

A vzal?

Dal jsem mu demonahrávky – a najednou za tři dny přišla odpověď, že se to Peterovi líbí, jde do toho a natočíme album. Byl jsem celkem dost vystrašený, ale nedokázal jsem ani říct: No moment – a kolik to bude stát? Když mi řekl, že texty bude psát Peter Brown, tak jsem nedokázal couvnout. A tak jsem natočil v Abbey Road celé album.

Jak na vás působily samotné prostory slavného studia, kde nahrávali Beatles, Pink Floyd a další?

To je nepřekonatelná věc. Jen vejdete, uvidíte známé schody a množství fotografií, díky kterým vám z paměti ledasco naskočí. Místo samotné navíc nyní nevypadá o tolik jinak než tehdy, takže vás to bere. Když jsme nahrávali, tak Rob jen tak mimo jiné říká: Víš, že hraješ na klavír, který nedávno použil Paul McCartney do svého klipu Queenie Eye? Člověk má najednou k dispozici nástroje a další vybavení v prvotřídní kvalitě. Už se nemůžete vymlouvat: No jo, kdybychom měli pořádný klavír nebo hammondky nebo správný mikrofon… to tam vše je. A je tam i ten spirit. Na každého, komu to něco říká, musí atmosféra studia dýchat.

Když jste zmínil McCartneyho. Při jeho jediném vystoupení v Česku před jedenácti lety jste se s ním setkal v zákulisí. Jaké to bylo?

Z toho jsem byl celý pryč. To byl jeden z významných momentů v mém životě. Robert Porkert z pořádající společnosti Live Nation mi říkal, že když to bude možné, tak jako pořadatelé dostanou příležitost se v zákulisí s McCartneym setkat. Měl jsem ale pocit, že se to nepovede. Věděli jsme, že to nebývá nic jednoduchého se k němu před koncertem dostat.

Jenže Paul McCartney projevil přání setkat se s Václavem Havlem. Tak jsem se k tomu dostal, neboť Robert Porkert mě tam s panem prezidentem a jeho ženou Dášou vzal také. A najednou jsem podával ruku Paulu McCartneymu. Vím, že mi proběhlo rychle myslí, že je to super a že má ty oči. Smály se mu tak jako třeba ve filmu Help! Vidíte, že v nich něco je. U Beatles bylo vždy zvláštní, že vám dávali jakousi naději. To jsem na nich vždy obdivoval. A najednou jsem podával ruku chlapíkovi, jehož pohled to potvrzoval.

Miro ŽbirkaMiro ŽbirkaAutor: Archiv Mira Žbirky

O čem jste si povídali?

Celý čas jsem seděl vedle něj a smál se jeho vtipům. Má anglický humor, na který jsem se chytal. Mám pocit, že i to mi u něj pootevřelo dveře, protože pak ještě vykládal vtipy jen mně. Měl takové hlášky – říkali mu například, že Rolling Stones byli v Česku už pětkrát a on tak jen poznamenal: Aha, vy se jich nemůžete zbavit… Přišla řeč i na téma, u kterého bylo nutné projevit nějakou znalost jeho repertoáru. U toho zřejmě Paul pochytil, že to mám nastudované.

Za následek to mělo, že když skončila tato část setkání, tak mě ještě zavolal zpátky samotného a zahrál mi tam píseň. To jsem zažil něco, v co jsem nikdy nedoufal – že se mne bude Paul McCartney ptát na to, jaká je jeho nová skladba. Kdysi dávno ve skupině Limit, když jsem přišel pozdě na snídani nebo zkoušku, jsem se z legrace Lacovi Luceničovi omlouval: Promiň Laco – volal mi Paul a ptal se na nějaké akordy. A po letech se to vážně stalo. Zahrál mi píseň a zeptal se: Co si o tom myslíš?

V posledních letech klesají počty prodaných fyzických nosičů kvůli digitalizaci a nelegálnímu stahování. Vnímáte to i vy?

O věcech, které nemohu ovlivnit, nemá smysl od rána do večera uvažovat. Neskládám písně s tím, že bych u toho přemýšlel, jaký bude náklad a na jakém nosiči to vyjde. Prostě byla éra, kdy byly náklady vysoké. Pamatuji si, že jsem se kdysi ve vydavatelství Opus ptal, kolik se vydalo Sezónních lások (druhé album z roku 1982 – pozn. aut.), a oni říkali, že 360 tisíc – a to ještě ani nebylo definitivní číslo. Nyní je tady něco zcela jiného, ale jde se dál. Dělám přece stále totéž – skládám písně a pak je nahrávám. Na jedné straně se sice prodává méně cédéček. Na straně druhé se ale mohou písně šířit různými způsoby. Dokážete dostat své video k divákovi zcela jinými kanály než dříve, tedy přes internet. To, co vám technologie někde ubírají, vám zase někde přidávají.

Sice se prodává méně cédéček, na druhé straně dokážete dostat video k divákovi přes internet. To, co technologie někde ubírají, vám zase někde přidávají

Takže v přechodu na digitální formát problém nevidíte?

Jednu věc, kterou bych mohl označit za problém v této nové éře, bych viděl. Někdo může říct: Sice se neprodává tolik cédéček, ale vždyť si to vynahradíte koncerty, protože ty se prodávají a lidé na ně chodí. To je sice pravda, ale o jednu výhodu mnozí muzikanti přicházejí. Kvůli tomu, že se toho tolik dnes neprodá, tím méně času vám dají ve studiu na nahrávání. A protože se žije z koncertování a stále cestujete, nemáte čas se ani pořádně připravit.

Je to tedy pro muzikanty horší?

Když se vrátím k Beatles – album Sgt. Pepper Lonely Hearts Club Band by nikdy nebylo takové, jaké je, kdyby k tomu museli Beatles neustále koncertovat a sedět v autech, autobusech a letadlech. Mohli se v klidu soustředit na práci. Podobně tomu bylo, když Pink Floyd natáčeli Dark Side of the Moon. Dnes žijeme v éře, kde se vše absolutně koncentruje na živé hraní, protože se stalo jedinou výdělečnou oblastí, z níž se mohou vrátit náklady na nahrávání. To je nebezpečné.

Může to vést k tomu, že už nebude možné natáčet alba jako Abbey Road, Sgt. Pepper či Dark Side of the Moon, protože na to muzikanti nebudou mít energii. Vydají ji na koncertech a vystoupeních. Navíc nebudou mít ani tolik času ve studiu. V tom vidím největší problém pro současnost – aby kvůli tomu neklesala kvalita alb.

Miro Žbirka (62)
Narodil se v Bratislavě slovenskému otci a anglické matce. V pop-music začínal jako člen skupiny Modus, vlastní skupinu Limit založil s Lacem Lučeničem v roce 1981. Hned o rok později se jako první Slovák stal vítězem ankety popularity Zlatý slavík, cenu získal poté ještě několikrát. Vydal přes dvě desítky studiových, živých, dětských a výběrových alb. Žije střídavě v Praze a Londýně.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!