Miroslav Wanek: Štola Už jsme doma rozhodně není vytěžená | E15.cz

Miroslav Wanek: Štola Už jsme doma rozhodně není vytěžená

Miroslav Wanek: Štola Už jsme doma rozhodně není vytěžená
Frontman skupiny Už jsme doma Miroslav Wanek
• 
ZDROJ: Michael Tomeš, E15
20. března 2015 • 09:08
Málokteré české avantgardní kapele se podařilo udělat takovou díru do světa jako Už jsme doma. Letos je to třicet let, co se tato kapela s jedinečným a těžko zařaditelným zvukem zjevila uprostřed kvasu severočeského undergroundu metamorfózou z jiné punkové legendy jménem FPB. Od té doby stihla zdomácnět v amerických klubech. „Když tam přijede čtvrtá kopie Boba Dylana, tak sice může mít hezký hlas a nápadité písničky, ale bude to vždy jen odvar z Dylana,“ říká frontman skupiny Miroslav Wanek.

E15: V čem je Už jsme doma jiná kapela než před třiceti lety?

Rozdíl je určitě v tom, že v ní teď jsou lidé o generaci mladší, kteří nemají zkušenost jejího vzniku a problémů prvních let. Na druhou stranu v mé osobě a v Martinovi Velíškovi je tam zajištěná kontinuita. Skupina tak od začátku devadesátých let funguje zhruba podobně. Na rozdíl od začátku jsou nyní v kapele jen samí studovaní muzikanti z konzervatoře. Nejenže umí noty, ale jsou pro ně přirozenou součástí komunikace.

E15: Proměňuje se zvuk skupiny?

Lidé, kteří na nás chodí už roky, říkají, že výsledný zvuk na pódiu si je stále víceméně podobný. V dobrém slova smyslu jsme v něčem stále stejní. A to díky tomu, že naše skladby jsou hotové aranžérsky a zapsané do partitur, které se i s příchodem nového člena dost opakují. Tím nechci snižovat úlohu hráčů. To, co v notách není, je energie, interpretace. V tom je úloha konkrétního člověka velmi důležitá.

E15: Jak se za třicet let proměnil styl a poselství kapely?

Myslím, že nijak. Náš styl charakterizuji jako progresivně-konzervativní. Hudba a estetický způsob vyjadřování určitě patří mezi avantgardu. V zahraničí nás dlouho dávali do šuplíku s etno hudbou, ale teď už snad definitivně leháváme mezi avantgardou. Myslím, že styl, který jsme si vynalezli, je dost unikátní a nenapodobitelný. Nechci ho měnit, ale prohlubovat. Sahat dál a dál do jeho zákoutí a možností.

E15: Takže radikální změna vašeho osobitého punku nenastane?

Nikdo od nás nemůže čekat, že bychom najednou udělali třeba taneční desku. Štola totiž ještě rozhodně vytěžená není. A nebude nikdy. Tahle moje žíla mi vydrží na celý život. Je to sledování směru, který mi začal před třiceti lety připadat důležitý. V tomto smyslu můžeme skutečně mluvit o kontinuitě ještě od formace FPB. Věci, které mě zajímaly tehdy, mě zajímají pořád. Hodně otázek je navíc stále nezodpovězených, skrytých a neobjevených.

E15: Jaké otázky zůstávají nezodpovězené a skryté?

To se špatně komentuje. Proto člověk píše, skládá, maluje. Ty otázky jsou tak trochu metafyzické. Kdybych byl filozof nebo novinář, možná bych je explicitně formuloval. Ale pro mne to tak jednoduché není. Jsou to tedy spíš témata. Pro mne je to téma komunikace a schopnost informace nést v sobě samé sdělení v celé své šíři a schopnost perceptorů je vnímat. Jde o komunikaci v nejširším slova smyslu. Se sebou samým, s druhými, s vlastní zkušeností, s historií, s přírodou, od té nejjednodušší až po tu mnohonásobně simultánní. Je to otázka toho, jak jsou informace často náhodné. Nebo naopak jak člověk může svou vůlí a aktivitou něco změnit.

Neschopnost poslouchat argumenty druhých a přemýšlet o nich. To je zdrojem všech konfliktů; mezi kamarády, v manželství až po to, co se teď děje na Ukrajině

E15: Kam až je potřeba jít, aby informace sloužila porozumění?

Vždycky mi šlo o to nevidět věci černobíle. Například když se řekne strom, tak je to jen teoretické slovo. Není z něj jasné, jaký je to druh, jestli je malý či velký, tlustý nebo tenký, jak je starý, jestli je pevný nebo zpráchnivělý, jak se na místo dostal, jestli z něj bude nábytek či housle. Když se spolu lidé baví, tak se často nedostanou právě za pojem stromu. Už nevnímají ten obrovský trs dalších tisíců informací, které s sebou strom nese. To přes následné vytváření džungle nejrůznějších předpokladů a domněnek vede až k myšlence, že komunikace vlastně není možná. Že porozumění téměř není možné.

E15: A není to tak?

Trochu ano. Pak ale nastupuje také cit, zkušenost, vstřícnost, náklonnost, ochota vnímat a naslouchat, nebrat slovo hned v první signální. Právě to je totiž zdrojem všech konfliktů. Od konfliktů mezi kamarády a v manželství až po nejširší vztahy na společenské rovině, jako se to teď děje na Ukrajině. Neschopnost sednout si, vnímat se, poslouchat argumenty druhého a přemýšlet o nich. Bez toho jde o setkání zavřených dveří. Sedí proti sobě, ale druhého ani za nic vnímat nebudou.

E15: Chcete ty dveře otevírat?

Určitě. Pojmenováváním. Je to síla vody, která za tisíc let vyhloubí Grand Canyon. Ve skladbě Kapka popisujeme její schopnost udělat díru, i když na to nevypadá. Stejně tak má schopnost vytvořit krápník. Proteče skrz zem až do skal na špičku krápníku a svým mikrodílem přispěje k jeho růstu. Ale i když ukápne, tak se nic neděje. Podpoří krápník, který roste zdola. Za nějaký čas se dokonce mohou spojit a vytvořit pevnou podpěru. Kapka je pro mne symbolem, že drobné, nenápadné, ale soustavné věci mohou něco změnit nebo něčemu pomoci. To je další téma, jemuž se věnuji soustavně už od FPB.

E15: Co chystáte k třicátému výročí?

První věcí bude deska Tři křížky. Na ní by se mělo objevit deset až dvanáct „nej“ písniček. Pět z nich vybereme sami, pět fanoušci. Těmto vybraným skladbám se chci podívat z gruntu na zoubek, zda by bylo možné je nějak úplně přearanžovat. V sobě i v kapele teď kvůli tomu čelíme řadě dilemat. Například notoricky známá písnička Hollywood. Už jsem do ní trochu sáhl, na koncertech hrajeme již trochu jinou verzi, než je na desce. Ale není to radikální zásah. Nyní si ale představuju lidi, kteří si vyberou Hollywood na Tři křížky. Co tam budou chtít? Ten „svůj“ Hollywood, nebo budou rádi za jeho úplně jinou verzi? Takže to zmíněné dilema spočívá v tom, co od nás lidi vlastně čekají. Protože mně by se chtělo na to sáhnout úplně radikálně. Takže první věc je, na čem se shodne kapela, druhá jak se k tomu postaví fanoušci.

E15: Budete mít během jubilejního roku napilno?

Album Tři křížky bychom chtěli mít do září. Mezitím pojedeme na turné o čtyřiceti koncertech po severní Evropě, v létě festivaly, na podzim výjezd do Číny a do konce roku ještě druhé evropské turné, tentokrát po jihu. Měla by také vyjít knížka nazvaná No ty noty! Ale uvidíme, jestli se povede. Bylo by to obrovské dílo. Všechny naše partitury ilustrované Martinem Velíškem.

E15: Znamenalo by to pro Martina Velíška po jeho potížích návrat do kapely?

On z kapely nikdy neodešel, ale měl jen dva tři roky nemocenskou dovolenou. Nedávno jsem byl ještě hodně optimistický. Teď svůj optimismus trochu chladím. Pořád s ním však počítám. Je ovšem těžce nemocný a dostat z něj nějakou práci stojí nadlidské úsilí. Budeme to z něj opravdu dostávat centimetr po centimetru měsíce a měsíce. Ale když to nebude letos, tak se nic nestane, vydáme to později.

Koncert Už jsme doma po 20 letech. Nyní se kapela dočkala dalšího jubilea

E15: Koncert k dvacetiletí v pražské Arše byl hodně bombastický. Co bude k třicetinám?

Mám takový nápad, že bychom největší oslavu udělali na Colours of Ostrava. Letošní rok ovšem už nestihneme, takže až příští ročník. Představa je taková, že by se tam uskutečnil mikrofestival ve festivalu. Festival světové avantgardní hudby. Našich spřízněných kapel ze zahraničí, s nimiž jsme se tu takto společně ještě nepředstavili. Týká se to samozřejmě jmen typu The Residents, Jello Biafra, nizozemské kapely The Ex, skupiny Magma z Francie, japonské avantgardy a řady dalších. Neříkám, že se je podaří přilákat a zaplatit všechny. Kdyby to ale byla jen tři čtyři jména, tak by to bylo výborné. Máme na to už od ředitelky Colours Zlaty Holušové předběžně slíbené celé jedno pódium a celý den. O oslavu ale letos fanoušci stejně nepřijdou, na závěr roku připravujeme větší koncert v Akropoli.

E15: A co nějaká úplně nová deska? Od té poslední Jeskyně už uplynulo pět let.

Desku jsem měl naplánovanou na letošní rok. A rozhodně se jí nevyhýbám. Ale protože se to sešlo s třicetinami, tak jsme se i s Indies dohodli, že by nová deska šla proti sobě s tím vším, co chystáme k jubileu. Na nové desce proto začnu dělat v závěru letošního roku. Na jaře 2016 by mohla být na světě.

E15: Jak to, že se tak vyhraněné kapele a ještě ke všemu zpívající česky podařilo tolik uspět v zahraničí, zvláště v USA?

Dílem je to náhoda, dílem výsledek našeho úsilí. Do Ameriky jsme se dostali už na počátku devadesátých let. Kontaktů v USA mělo asi zpočátku hodně kapel. My jsme ale začali systematicky pracovat na tom, abychom se tam mohli vracet. Hned jsem začal obcházet muzikanty, manažery a vydavatele a dělat kontakty. Výsledkem bylo, že se nám dařilo jezdit do Spojených států na turné minimálně jednou za rok. A to jak po malých klubech, tak po velkých festivalech.

E15: Není ale v Americe kapel přehršle?

Konkurence je tam samozřejmě velká. Slyší však na originalitu. Když tam přijede čtvrtá kopie Boba Dylana, tak sice může mít hezký hlas a nápadité písničky, ale bude to vždy jen odvar z Dylana. Nehledě na to, že tam takovýchto vlastních kopií Dylana mají deset tisíc, a to s ještě s mnohanásobně lepším zpěvem a angličtinou.

E15: Ve vašem případě čeština nevadila?

Myslím, že publikum někdy ani nezaznamenávalo, že jsme odjinud. Určitě jsme se ale taky trochu svezli i na popularitě Havla a toho, že byla ještě v povědomí sametová revoluce. V každém případě jsme se stali součástí americké klubové scény a nikoli jen objížděči českých komunit, ať už těch krajanských nebo novodobých „au-pair“. Celý rozhovor čtěte na E15.cz

Miroslav Wanek (52)

Hudebník, básník a pedagog. Ještě před vstupem do kapely Už jsme doma založil v roce 1981 FPB, jednu z nejoriginálnějších skupin tuzemského punku. Složil rovněž hudbu k pohádkám Fimfárum a O kouzelném zvonu, stejně jako k večerníčku Krysáci. Má zkušenost též jako vysokoškolský pedagog na FAMU a Vyšší odborné filmové škole ve Zlíně.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!