Mojmír Hampl: Některé tradice jsou dobré a zůstávají | E15.cz

Mojmír Hampl: Některé tradice jsou dobré a zůstávají

Mojmír Hampl: Některé tradice jsou dobré a zůstávají
Mojmír Hampl
• 

Jana Havligerová

Bankovní rada České národní banky - jejích sedm členů určuje měnovou politiku země, rozhoduje o zásadních politických opatřeních centrální banky a dohledu nad finančním trhem. S kým jiným se tedy bavit o dvaceti letech s českou korunou?

Ostatně jak říká viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, měnová politika se dotýká každého z nás a centrální bankéři jsou nakonec obyvatelé jako každý jiný. „Neumím si moc představit normálního českého centrálního bankéře, který by měl pocit, že inflace je dobrá věc,“ míní.

E15: Jakých bylo dvacet let s českou korunou?

Začnu jinak. Když Alois Rašín, první československý ministr financí, dělal svoji deflační politiku, tak všude okolo byla inflace nebo hyperinflace. Tomuto kontrastu se často diví výzkumníci z anglosaského světa.

Tady byl jediný prostor ve střední Evropě, kde svévolně, z měnového rozhodnutí a z měnového plánu tehdejšího ministra financí docházelo k tomu, že se peníze z oběhu stahovaly a hodnota měny se explicitně revalvovala. A přitom o deflační politiku, která utlumovala a ničila banky, vedl Rašín ve své době obrovský politický boj.

Byla to velká hra. A nakonec se zdá, že i když to bylo nákladné a i když posléze v centrální bance působili lidé, kteří měli s jeho původní politikou velký problém (třeba Engliš), pamatujeme si Rašína dodnes jako kladnou postavu. Některé tradice jsou dobré a na našem území zůstávají. Mezi ně patří střídmost v měnové politice, která je dle mého i poznávacím znamením ČNB posledních dvaceti let.

E15: Měli občané pocit, že mají tvrdou měnu?

Za první republiky určitě měli pocit, že mají tvrdnoucí, postupně posilující měnu. A doufám, že podobný pocit mají i za období transformace nebo minimálně podstatnou část těch posledních dvaceti let. Každopádně bych řekl, že tady nikdy nebyla přerušena tradice peněžní uměřenosti, střídmosti a sklonu ke spoření.

E15: Takže jdeme ve stopách Rašína?

Neumím si moc představit, a nechtěl bych být špatným prorokem, normálního českého centrálního bankéře, který by měl pocit, že inflace je dobrá věc, že má být řešením čehokoli. To je stav české měnové politiky posledních dvaceti let a ona tradice. A nejspíš to není jen proto, že centrální bankéři jsou nakonec obyvatelé jako každý jiný a že pro národy drobných střádalů je inflace zoufale nevhodná a zoufale nepopulární.

Národ střádalů

E15: Nejsme tedy národem dlužníků, byť se zadlužujeme?

Nejsme. A v diskuzích je to občas těžké vysvětlit. Když jsou některá řešení volená v zemích, kde jsou domácnosti – v průměru v čisté dlužnické pozici – jako třeba v Británii nebo USA, pak mají jistá měnová rozhodnutí úplně jiné dopady než v zemích, kde jsou lidé čistí věřitelé svých finančních institucí a mají pořád v průměru víc svých vkladů než závazků. Jinými slovy říkám, že u nás by Paul Krugman nebo Joseph Stiglitz definičně měli ve veřejné diskuzi prostě méně vřelé přijetí.

E15: A co kroky centrální banky v letech 1996 a 1997, jak to, že za ně dodnes od části veřejnosti sklízejí kritiku?

Inflace tehdy sice byla relativně vysoká proti tomu, jak ji známe od roku 1999 a dál, ale v regionálním kontextu jsme byli pořád nízkoinflační země. Nezažili jsme žádnou vysokou inflaci a ani srovnatelně vysokou inflaci jako Maďarsko a Polsko po pádu komunismu. V kontextu tehdejší doby jsme byli nízkoinflační ekonomika, která ovšem, a to je pravda, v režimu fixního kurzu zkrátka hromadila některé nerovnováhy.

Rok 1996 a potom opuštění fixního kurzu v květnu 1997 byl příběh, který se nejvíc blíží tomu, co se dělo v Pobaltí před dnešní finanční krizí. Byl to vlastně učebnicový příklad nerovnováhy, která se hromadí, když nemáte měnové ventily, kterými by unikala přebytečná pára.

Z dnešního pohledu bych řekl, že fixní kurz se měl opustit dřív, dřív mělo nastat období volného kurzu. Od chvíle, kdy došlo k měnové krizi – tehdy po opuštění rozšířeného pásma plus minus 7,5 procenta – ztratila koruna asi 11 procent. Musím ale připomenout, že v jiných obdobích se pak hýbala víc, a v nadsázce – nikdo si toho ani nevšiml.

Bráno dnešní optikou, opustit fixní kurz a zvolit pro ekonomiku jinou kotvu bylo velmi dobré a statečné rozhodnutí. Použít cílování inflace nejen pro stabilizaci inflace, ale i pro stlačení vyšší inflace, tedy pro dezinflaci, byl v rozvíjející se zemi unikátní krok. Výhodou zpětného zrcátka to zkrátka bylo správné rozhodnutí.

E15: Proč potom ty spory?

Různí lidé si z toho berou různé lekce. Když bych chtěl udělat provokativní komentář, tak jistě: mnozí lidé, kteří prošli vedením centrální banky, se určitě dnes neshodnou na tom, jakou lekcí ona měnová krize byla. Někteří říkají – to přece byla zkušenost, která by nás měla vést k tomu, že se budeme snažit být co nejrychleji součástí nějaké širší měnové zóny. Jiní tvrdí, a počítám se mezi ně, že zkušenost s fixním kurzem přece ukazuje, jak je vhodný kurz volně plovoucí a jak zrádná je představa, že se všechno dá řešit fixací či neodvolatelnou fixací kurzu v podobě měnové unie. Tyto dvě spolu soutěžící interpretace roku 1997 jsou tady pořád.

E15: Ale bylo to velké překvapení. Mají centrální bankéři překvapovat?

Některá rozhodnutí se ani jinak udělat nedají. Musíte je říct až v tom posledním okamžiku. To jsou typicky rozhodnutí týkající se kurzového vývoje. V úplně klíčových, jednorázových měnových a dohledových rozhodnutích to jinak nejde. Ale myslím si, že by centrální bankéři neměli negativně překvapovat tím, že budou například volit měnovou politiku, která zcela proměňuje obecný rámec dlouhodobé stability, o kterém se bavíme.

A ještě k letům 1996 a 1997. Buďme upřímní, vždyť my jsme si tady neuměli ani moc představit, že bychom žili bez fixního kurzu. Nepamatuji se, že by se vedla hluboká intelektuální debata o tom, že bychom měli změnit kurzový režim a úplně uvolnit korunu. V jednom okamžiku se prostě ukázalo, že je to nezbytné.

Mohli jsme jít do nějakého špinavého režimu, kdy by ČNB častěji intervenovala. Podobný režim byl mimochodem dlouho na Slovensku. Nestalo se, udělal se čistý režim, začala se striktně cílovat inflace. A přesně se naplnil konvergenční teorém – kurz se vyvíjel tak, jak určila nová ekonomická kotva. Nemám pocit, že rozhodnutí, o kterém mluvíme, bylo překvapením. Byla to poznaná nutnost. A s ní se dalo z hlediska měnové politiky naložit hůř anebo lépe. A naložilo se s ní skoro nejlíp, jak se dalo. Ale víc ať hodnotí vnější pozorovatelé.

Fixace na tradici

E15: S cílováním inflace se čas od času objeví kritika, že centrální banka inflační cíl podstřeluje.

Tak objevila se v určité fázi, zejména v letech 2002 až 2003, kdy se opravdu ČNB pohybovala zřetelně pod stanoveným cílem. V jedné etapě jsme dokonce byli v inflaci po nějakou dobu pod nulou. Budu zase provokovat. Nebyla by centrální banka obecnou populací, lidem českým hodnocena hůř, kdyby naopak cíl přestřelovala?

V zemi drobných střádalů – mimo akademické debaty nebo akademicko-politické debaty – dostanete za nižší inflaci méně vynadáno než za vyšší inflaci. Ale to neznamená, že se centrální banka nemá snažit dosahovat svých cílů. Má a myslím, že dokonce se to poslední léta daří možná nejlíp v historii. Když odmyslíte dopad změn nepřímých daní na inflaci, které jsou v našem prostředí vždycky dočasné. Byť ekonomicky nezažíváme dobré časy, tak z hlediska inflace zažíváme dobré časy.

E15: Nejsem si jistá, jestli drobní střadatelé tak hluboce bádají nad inflačním cílením.

A to je dobře. Pokud drobný střádal moc nesleduje, co se děje s inflací, tak to dělá centrální banka dobře.

E15: Když lidé uvažují o koruně, tak docela obyčejně přemýšlejí, co za ni mohou koupit, ne?

Něco vám řeknu, myslím, že lidé hlasují nohama…

E15: Ne peněženkou?

Dobře, nohama i peněženkami. Zvlášť Češi jsou velmi bravurní v tom, jak najít nejvíc výnosnou cestu, která je k dispozici. Pokud to platí, a umíme hlasovat peněženkami a jít za lepším, tak potvrzením toho, že je situace dobrá a stabilní, je fakt, že tady nikdy nebyla extrémní tendence spořit v cizích měnách, kupovat zahraniční aktiva. V drtivé většině to vždy byla fixace na českou korunu, na domácí vklady, na domácí finanční instituce.

Lidé by svojí nedůvěrou ukázali, že se jim daný stav nezdá. Pokud tato obecná důvěra zůstane, a centrální banka pro to udělá cokoli, tak i s delším odstupem bude zjevné, že minimálně v oblasti měnové politiky to může být po dobrých dvaceti letech třeba dalších dobrých dvacet let. Pevně tomu věřím.

E15: Souhlasili by s tím i průmyslníci?

Při volně plovoucím kurzu nemůžete nikdy ani vyloučit, ani předejít diskuzi, jestli dané části společnosti daný kurz vyhovuje, anebo nevyhovuje. Beru to, účastnil jsem se řady takových diskuzí a jistě ještě mnohokrát budu. Konkrétně v měnové politice je ale podle mě důležité právě to, jak vypadá v delším období.

Aktuální rekordy nic nevypovídají o dlouhodobém fungování měnového systému. Určitě je spousta těch, kteří by v aktuálních etapách říkali, že to mohlo být jinak. To je normální. Ale minimálně od doby vstupu země do Evropské unie vidíte neustále rostoucí objemy exportu z České republiky. Do Německa, do ostatních zemí eurozóny i mimo ni.

Německo má obchodní přebytky skoro s každým, Česká republika je jedna z mála zemí, se kterou má obchodní deficit. A to narůstající. Bez ohledu na jednotlivé debaty v jednotlivých okamžicích to nevypadá, že by volně plovoucí kurz naše exporty dlouhodobě utlumoval.

Mojmír HamplMojmír HamplAutor: E15 Anna Vacková

Euro se vzdálilo

E15: V roce 2019 bude koruně sto let. Nebylo by to dobré datum pro přijetí eura, jak zmiňují někteří politici?

Nejdřív bychom si měli říct, jestli vůbec debata o euru zase začne být vážnou debatou, jako byla třeba v roce 2005, 2006, možná ještě 2007. Tedy debatou, která se vede například o stanovování termínů, o plnění kritérií. V takové poloze nyní debata vůbec není. Bez toho se na vámi položenou otázku nedá odpovědět.

E15: A nebylo by to třeba dobré datum k tomu, aby se obměnila vnější podoba českých bankovek a mincí, nejsou až příliš konzervativní?

Doufám, že ne. Konzervativnost penězům sluší i u designu. České bankovky jsou krásné a naše mince také. Nemyslím, že konkrétní rok je důvodem pro to vyměnit peníze. A už vůbec si nemyslím, že české peníze potřebují nějakou inovaci.

E15: Nechystají se vůbec žádné změny? Třeba pětitisícovka se moc neužívá.

Pětitisícovka je standardní součástí vějíře bankovek, které máme a používáme. Není důvod ji z něj stahovat.

E15: Kdy se vlastně úvahy o stažení bankovek nebo mincí vedou?

Třeba u malých mincí, desetníků, dvacetníků a potom padesátníků to byl úplně triviální důvod. Ty peníze prostě přestaly obíhat. Lidé je měli v peněžence, v kasičce, kdekoli a nepoužívali je dál k placení. Jakmile peníze přestanou obíhat, přestanou se vracet, dává vám publikum spontánně najevo, že je jako peníze nepoužívá. Jiná, jemnější debata pak byla, kdy papírovou padesátku vyměnit za kovovou. Je to nákladech, o tom, že se mince opotřebovávají méně než papírové peníze, nemusíte jich dělat tolik…

E15: Osobně mám tedy radši papírové peníze.

Kdyby centrální banka chtěla maximalizovat svůj výnos z emise peněz, tak by chtěla, aby všechny peníze byly kovové. Vydrží nejdéle a navíc je lidé nejčastěji tezaurují a nevracejí do oběhu. Méně rádi s nimi platí. Ale to je samozřejmě absurdní úvaha.

Historický paradox je, že jako hodnotné platidlo bylo vnímáno to kovové kvůli historickému krytí drahým kovem. Zatímco bankovky se braly jako inflační peníze, které stát vydává, když už je v koncích. Dnes je to obráceně. Každý má u sebe radši papírové peníze. Říkám si, jestli to také není důkaz určité důvěry v měnu, nejen naši.

E15: Kde se vlastně vzal název koruna?

Jako úplně nový název měny, který tady nikdy předtím nebyl, ho přinesl měnovou reformou roku 1892 císař František Josef. Ten korunovou měnou nahradil staré „zlatky“. Tehdy se měnily staré peníze za nové v poměru jedna ku dvěma. Od té doby se tedy říkalo desetikoruně „pětka“, protože deset korun bylo těch pět starých zlatek. A úplné unikum je, že jsme vlastně poslední a jediná země bývalého Rakouska-Uherska, která zcela bez přerušení udržela název měny koruna od onoho roku 1892.

Všechny ostatní země bývalé monarchie název změnily, některé mnohokrát. I během protektorátu byly koruny, ani komunisté je nezrušili, přestože je to úplně monarchistický název. Není samozřejmé, aby země v republikánské tradici měla název koruna. Koruny najdete v monarchiích -viz Švédsko, Norsko, Dánsko.

Opravdu jsme unikátní výjimka. I to něco říká o měnové stabilitě a tradici měnové politiky na daném území. Nikdy nikdo neměl tendenci název měny měnit, aby ji opticky odřízl od měny minulé. První a poslední pokus byl za zmíněného Rašína, který ho šmahem odmítl.

Mojmír Hampl (38)

Absolvent národohospodářské fakulty VŠE v Praze, kde v roce 2004 získal doktorát, postgraduálu na University of Surrey ve Velké Británii a řady dalších specializovaných kurzů. V ČNB působil jako senior analytik, posléze odešel do České spořitelny, kde se věnoval makroekonomickému výzkumu a výzkumu finančních trhů zemí střední a východní Evropy. Vloni v prosinci byl jmenován viceguvernérem ČNB na druhé šestileté funkční období. Je ženatý, má dvě děti.

Mojmír Hampl: Obávám se, že státy ukončí fiskální stimuly pozdě a špatně

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!