Improvizace je pro mě zásadní, říká německý skladatel Frahm | E15.cz

Nechci hrát stále stejně, improvizace je pro mě zásadní, říká německý skladatel Frahm

Nechci hrát stále stejně, improvizace je pro mě zásadní, říká německý skladatel Frahm
Nils Frahm
• 
ZDROJ: Alexander Schneider

Petr Frinta

Pomyslným vrcholem jarní části Festivalu Spectaculare bude v pondělí 23. dubna vystoupení berlínského hudebníka Nilse Frahma ve Velkém sále pražské Lucerny. Do známosti Frahm vešel klavírními alby, proslavil se však nahrávkami, které typický zvuk piana nastavují úpravami nástroje nebo elektronikou. E15 hovořila s Frahmem po vyprodané show v kanadském Torontu.

Vaše hudba je unikátní i díky vlastními silami sestavenému vybavení, jehož součástí jsou upravené nástroje. Tyto úpravy posouvají a nastavují zvuk tradičních nástrojů, jako jsou klavír nebo varhany. Do jaké míry předurčuje technika vaší tvorbu? Co předchází čemu při skládání, představa o zvuku anebo naopak uvědomění si možností současné konstelace hardwaru?

Těžko říct. Je to jako ptát se, jak vzniklo piáno, jestli někdo měl nejprve představu, anebo jej sestrojil náhodou, tak jako vznikla většina věcí okolo nás.
Pokud na něj budete opravdu umět, splynete s ním. Naopak každý, kdo nástroji nerozumí a snaží se jej udělat něčím jiným, je odsouzen k nezdaru. Proto je třeba si jej upravovat k vlastní představě. Být muzikantem je pro mě neustále hledat rovnováhu mezi tím, co mi nástroj „diktuje“, kam mě vede, a tím, co skrze něj chci vyjádřit.

Při živém provedení jsou skladby na technickém vybavení závislé. Máte po ruce plán B, pokud by libovolná jeho část vypověděla službu?

Jistým způsobem se to děje pořád, dneska to byly uprostřed skladby varhany, jenže na pódiu ani nevíte, ani nezjistíte, co přesně se děje. Vždycky si nějak poradím, přehodím skladby, zařadím jiné, prohodím nástroje, cokoli je třeba, abych dohrál. V tom okamžiku musím celou show vymyslet nanovo, naštěstí je vždy co hrát, a vždy mám jistotu, že alespoň některé nástroje jsou nerozbitné, nezdolné. 

Jaký při takové závislosti na nástrojích zůstává ve skladbách prostor pro improvizaci?

Velký, i když bych jej přímo nenazval prostorem k improvizaci. Alespoň ne v tom smyslu, že bych zkoušel na živo vytvořit něco nového. Nechci hrát stále stejně, skladby jen donekonečna přehrávat, proto kdykoli mě napadne, že je jde interpretovat i jinak, přibude kousek „navíc“. Neustále je přepisuji, rozvíjím, někdy z nich vyhodím celé pasáže, pokud mě nebo publikum nebaví. Ne vždycky to pochopitelně funguje, naštěstí pro posluchače vždy následují části, které jsou již vyzkoušené a fungují. Už vím, kdy a kde můžu riskovat, pokud to vyjde, ve skladbě něco nové už zůstane, jindy je to jen potvrzení, že takhle ne a že zítra mám vyzkoušet něco jiného.

Firmu jsem rozjížděla v osmém měsíci na D1, říká zakladatelka Zásilkovny Simona Kijonková

Vaše nahrávky jsou čím dál propracovanější, pokud jde o zvuk a zvukový design. Do jaké míry berete v úvahu akustické vlastnosti prostorů při plánování turné? V Praze hrajete v tradičním plesovém sále, tady v Torontu to byl řadový moderní koncertní sál.

Zohlednit musíme vše. Zda jde o koncerty k sezení nebo ke stání, tvar prostoru, ozvěnu. Většinu z toho bohužel nejde dopředu odhadnout, jsou lepší a horší místa, ale to nepoznáte z obrázků, z vyprávění, proto se můžeme rozhodnut jedině, kam se nevracet. Ne každý koncert dopadne, jak bychom chtěli, i když si místo přetváříme, co to jde, k obrazu svému. Aparát, jeho rozmístění, necháváme vypnout ventilaci, zavřít bar. Na dobrou show to přesto stačit nemusí, to je chemie, a některé prostory jsou nevyzpytatelné. 

Ve snaze najít nový zvuk jste zašel tak daleko, že část nové desky jste nahrával ve vlastním studiu a části, kvůli jedinečné ozvěně, dokonce ve studni…

Asi není dobré brát všechna moje prohlášení doslovně (smích), do té studny bych nikdy v životě nevlezl! Umístili jsme do ní mikrofony, aby snímaly jedinečný prostorový zvuk a ozvěnu. A ani to studio vlastně není studio v pravém slova smyslu, jen menší prostor pro nahrávání, jen s tím nejnutnějším vybavením, který jsme si zařídili s přáteli.

Na koncertě mě zaujalo, jak nerušeně mohou vtipné historky zapadnout mezi skladby, které jsou spíše introvertní, vyžadující soustředění, ponor do sebe. Což je zajímavý kontrast i vůči vaší povětšinou seriozní mediální prezentaci.

To, co si lidé odnášejí z rozhovorů se mnou, je především věcné. Většina z nich začíná vážnými tématy, a až později přijde odlehčení, nikdo jej přeci neotevře vtipkováním! Chci se vždy dobrat k jádru věcí, protože většina autorů o rozhovorech přemýšlí dopředu, připravuje se na ně, snaží se přijít na způsob, jak ze mě za třicet minut vyždímat maximum informací. Snažím se jim proto vyjít vstříc, často jsou to věci, které jsou opravdu zajímavé a o kterých by přitom mě nenapadlo přemýšlet. Respektuji práci těch lidí, proto se nesnažím přerušovat je vtipy a plýtvat jejich čas. K tomu mám dost specifický drsný, černý humor, který z rozhovorů editor většinou vyškrtne. Ale kdekoli jsem znovu sám za sebe, je humor nedílnou součástí mého života. V rozhovorech se snažím, aby se o mně posluchači dozvěděli něco víc, protože koncerty jsou jediné místo, kdy se k nim můžu vztáhnout nějak hlouběji. Živě hraji právě proto, aby mě lépe poznali. Vystupování proto ani nevnímám jako koncerty, spíše jako happeningy, kde s účastníky vytvářím a sdílím prožitky a vzpomínky.

Pohled na ikonu jménem Nico. Životopisný film přesvědčivě vykresluje slavnou zpěvačku

V jednom starším rozhovoru jste na otázku, co dělá dobrého hudebníka dobrým, odpověděl, že kromě jiného i schopnost „uchovat si svěží mysl“. Jde to i na měsíc dlouhém americkém turné, pro nějž jsou typické i dvanáctihodinové přejezdy mezi štacemi?

Je to v první řadě o přístupu, o zdravém zacházení se sebou samotným. Snažím se myslet na věci, které jsem dokázal, což je lepší, než se vázat na ty, které ne. Na turné nemůžu nahrávat, nemůžu to, tamto, spoustu dalších věcí. Ale to je život! Každý den se znovu a znovu rozhodujete, jestli si vyberete věci, které fungují, anebo upřednostníte ty, které ne. A nikdy to není černobílé, jedna cesta nebo druhá. Pokud budete poskakovat na obláčku, kde je všechno růžové, nikam se nedostanete, je třeba trocha zdravé frustrace, abyste se hnuli z místa.

Sám optimistický postoj mi nepomůže. Občas mě začne přepadávat únava a smutek z toho, co dělám. Je zase jenom na mě, abych to změnil. Jsem vlastním pánem, dělám věci, které jsem vždycky dělat chtěl. A pokud už bych dělal něco, co nechci, tak to nebudu křičet do světa, protože je to jen moje, a ne něčí cizí odpovědnost, a cítil bych se u toho trapně. Jsem kurátorem mojí reality, nikdo mi neříká, co mám dělat, takže proč bych si měl stěžovat na to, co se mi „děje“. Dneska jsem tu, protože jsem se rozhodl hrát v Torontu, zítra v Chicagu, i když to znamená deset hodin po dálnici přes noc v autobuse.

Pro spoustu lidí tu dnes představuji, jak se říká, pozitivní životní vzor. Chci jim předat právě tohle: je dobré přijmout odpovědnost za sebe, rozhodovat se za sebe. A pokud je to těžké, je to jenom těžké, a nezbývá než skousnout zuby.

Autor je spolupracovníkem redakce

Autor: Petr Frinta
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!