Nezávislých labelů, které to nevzdaly, je stále dost, říká zpěvák Mogwai Stuart Braithwaite | E15.cz

Nezávislých labelů, které to nevzdaly, je stále dost, říká zpěvák Mogwai Stuart Braithwaite

Nezávislých labelů, které to nevzdaly, je stále dost, říká zpěvák Mogwai Stuart Braithwaite
Mogwai
• 
ZDROJ: Profimedia.cz

Petr Frinta

S novinkou Every Country’s Sun se do Prahy vrací skotští Mogwai. Patří mezi průkopníky post-rocku, žánru, který ustálené formy a postupy rockové muziky rozdrobil do barvitých, mnohovrstevných koláží. „Každý z nás představuje v kapele určitý (proti)pól a naše hudba vzniká jejich interakcí,“ říká Stuart Braithwaite, zpěvák a kytarista skupiny, která v úterý 31. října vystoupí v pražském klubu Roxy.

Na syrovějším vyznění letošní novinky Every Country’s Sun se podepsaly dvě okolnosti. První byl odchod spoluzakládajícího člena skupiny kytaristy Johna Cummingse. Jak obtížné bylo jej po dvaceti letech nahradit?

Na koncertech to bylo snazší: už nějakou dobu mám náhradníka, který zvládá Johnovy kytarové party, které nejsou vždy úplně jednoduché. Umí ale přeskočit i ke klávesám nebo k další nástrojům.

S deskami jsme nikdy neměli problém, pokud šlo o délku materiálu. Po každém studiu jsme museli z nahraných věcí vybírat, které skončí na desce. Zbytek jsme dávali na singly anebo se k němu vraceli později. Pokud jde o zvuk, každý z nás představuje v kapele určitý (proti)pól a naše hudba vzniká jejich interakcí. A pokud se jeden z pólů promění, zákonitě je to znát i na desce.

Druhou okolností, která desku formovala, bylo rozhodnutí tentokráte nenatáčet ve vašem domácím studiu, ale po půldruhém desetiletí znovu využít služeb producenta Davea Fridmanna a jeho studia uprostřed americké divočiny.

Tam se po setmění nedá ani jít projít do lesa, prostě to fyzicky není možné. Nejde vystoupit z nahrávání ani přemýšlení o něm, nejde utéct, pokud se nedaří. Je to jiný druh soustředění, než když víte, že když se vám nebude vést, můžete natáčení kdykoli stopnout, výsledek klidně i smazat a začít za dva týdny znovu. Nejde jen tak odejít za rodinou a dětmi, dát si pivo s kamarády a myslet na něco jiného. Znamená to deskou žít, dýchat pro ni, ponořit se do ní, třeba i protrpět, protože před vyměřeným časem se nejde ani schovat, ani utéct.

Vladimír Mišík se dočkal zasloužené a vydařené pocty v podobě obsáhlé publikace

Ve vaší diskografii pravidelně řadová alba střídá hudba k filmům, od dokumentů (Mogwai, věrní fanoušci Celtic Glasgow, nahráli mimo jiné i hudební stopu k Zidane: A 21st Century Portrait) po mysteriózní horory (kultovní francouzská série Les Revenants). Jak odlišné je v jejím případě psaní od skládání „klasických“ alb?

Ty desky neznějí natolik odlišně od našich ostatních. Nikdy bychom nekývli na něco, co se nám nelíbí, co nás neoslovuje. Čili producent si vybere nás, protože se mu líbí naše hudba a má pocit, že by se k jeho námětům mohla hodit.

Většinou proto nemusíme nijak dramaticky přizpůsobovat témata nebo mezi nimi dělat nějakou drastickou selekci, spíš jsme nuceni jinak zacházet s časem, s dynamikou. Asi těžko by se k dokumentu o fotbalu se spoustou rychlých střihů hodila dlouhá kompozice bez výraznější gradace. Jde jen o to sladit obě představy, naši o filmu, jeho estetice a vizuálu s producentovou o hudbě.

Vaše rané nahrávky vyšly na legendární skotské nezávislé značce Chemikal Underground, vy sami dnes provozujete podobně koncipované vydavatelství Rock Action Records, které podporuje především místní interprety. Jaké má takový podnik vyhlídky do budoucnosti?

Už kdysi, když jsme se stěhovali do větších prostor, hodně lidí se ušklíbalo, že to není nadlouho. Vždycky jsme chtěli být blíž lidem, interpretům i publiku, aby se z nás nestala neprůhledná černá skříňka, u které není jasné, jak funguje, koho živí. Práce přibylo, prodat desky je obtížnější, ale i díky konkurenci. Protože těch, kteří to nevzdali, je pořád dost.

V devadesátých letech znamenal prodej hudby snadno vydělané peníze čili kdo chtěl přežít, musel se přiučit poctivé práci, která se v tomhle oboru vyplácí a vrací. Není to snadné živobytí, ale pokud dovedete držet krok s dobou a jejími technologiemi a médii, zdaleka to není ztracený boj. A už vůbec ne nesmyslný.

Recenze: Blade Runner 2049 je vizuální skvost

Asi se jen stěží lze vyhnout otázce na současnou politiku Spojeného království. Co říkáte na brexit?

Bohužel jsem v referendu nemohl hlasovat, ale rozhodně bych hodil hlas pro setrvání v EU. Má chyby, ale pozitiva výrazně převažují. Jako člověka, kterého umění živí, mě děsí, že by se měly vrátit daně, cla, celní prohlídky na hranicích. Mám ještě v paměti, co za hrůzu bylo odevzdávat a nechat si orazítkovat seznam převáženého vybavení snad na všech přechodech.

Výsledek mě netěší ani z jiných důvodů – spousta lidí, kteří v sobě rasismus roky dusili, protože se s ním báli vyjít na světlo, najednou má pocit, že jej současné dění legitimizuje. A není to ani radostná podívaná, ani příjemný pocit.

Přibylo jak rasově motivovaného násilí, tak i latentního rasismu v každodenní rovině. Vždyť jen kolik lidí najednou opovrhuje lidmi z východní Evropy, kteří tu přitom pracují legálně – a se kterými měli do brexitu nekonfliktní sousedský život.

Autor je spolupracovníkem redakce

Recenze: Wind River je strhujícím detektivním příběhem v melancholickém hávu

 

Autor: Petr Frinta
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!